Brzy bude mít premiéru celovečerní film Na vodě, pod kterým jste podepsán spolu s Pavlem Kopeckým a Janem Procházkou – jak byste snímek představil čtenářům Bubínku Revolveru, z nichž někteří patrně znají přinejmenším vaše romány Cesty na Sibiř a Vrač a film Malupien, Olšový spas?

M. R.: Film Na vodě je vlastně spojením ironické vodní road movie a metafyzického cestopisu, reálného a fiktivního dokumentu. Vypráví příběh několika postav putujících po vodách a cestách podkrušnohorskou krajinou a současně příběh krajiny, která je sama v pohybu, a právě proto je poněkud šílená, nicméně ohromující a téměř snová.

Výchozím živlem pro filmovou evokaci této tekuté, snové kvality je právě voda, z hlediska obraznosti má totiž vodní živel a živel snu podobné kvality: zrcadlový povrch odrážející obrazy, temnotu hlubiny a všeho skrytého a neviditelného v ní, tekutost, plynulost, pohyblivost, schopnost rozpouštět a prostupovat jiné materiály, schopnost vzlínat do okolí, spojovat nespojitelné, zahlazovat stopy, pohlcovat a ukrývat. Voda je také přirozeným symbolem smrti a zapomnění i zrození a vzkříšení. A plavba umožňuje vnímat krajinu v pomalém klouzání a uplývání, čímž se znásobuje pocit její nestabilnosti, proměnlivosti a unikavosti, pocit absence pevné půdy pod nohama, v Podkrušnohoří zcela reálný.

Podkrušnohoří se totiž během posledních sedmdesáti let tak často měnilo, až se změnilo k nepoznání: kvůli povrchové těžbě mizely obce, lesy i kopce, řeky měnily koryta. Domy, kostely, zámky i celé vesnice chátraly po vysídlení německých obyvatel, dominantami krajiny se staly elektrárny a panelová sídliště, zmizeli starousedlíci a obyvateli se stali nově přibyvší lidé bez paměti, hlavně horníci a dělníci z chemických továren. V poslední době se tu situace znovu mění, protože v řadě dolů byla ukončena těžba a začíná se s jejich rekultivací, a tak tu vznikají nové lesy a umělá jezera všech možných velikostí. Povstávají dosud nevídané, v podstatě pusté oblasti tzv. nové divočiny, do kterých obyvatelé zdejších měst a vesnic běžně nechodí a kterými se povětšinou potulují jen hledači starého železa a pytláci.

Film Na vodě se nechává touto situací inspirovat a fascinovat až na hranici zděšení, přičemž se do značné míry snaží zbavit podkrušnohorskou krajinu jejích reálných kontur a přímých konotací a představit ji jako krajinu spatřenou ve snu, při zachování veškeré její konkrétnosti. Významnou roli v tom sehrává také „vodní hudba“ Pavla Kopeckého a Petra Vokála, která vznikla přetvořením reálných ruchů nasnímaných během natáčení filmu v okolí podkrušnohorských dolů, elektráren, chemických závodů, silnic, železnic a vodních kanálů. Pokud jde o samotný audiovizuální materiál, pro film (nebo přesněji videozáznam) posloužily záběry dokumentární i stylizované a připravené, záznamy volných hereckých improvizací i situací, které se v oblasti, kde natáčení probíhalo, samovolně naskytly nebo které jsme v rámci natáčení vyprovokovali. Přitom veškerá scenáristika a režie tu byla zaměřená nikoli k předběžnému vymýšlení příběhu a jeho následné realizaci, jak tomu bývá obvykle, ale spíš k různým strategiím (např. studium map, pěší a lodní průzkumy, sběr historek a různých narativů mezi domorodci, účast na zdejším společenském životě), které by mohly takový příběh vyvolat či nechat nějak vyvstat, jakoby přímo před očima, teď a tady, aby mohl být zachycen in statu nascendi klasickým dokumentaristickým stylem, ovšem pak také dále rozvíjen, manipulován, dotvářen, už zcela umělými prostředky.

Scénář i celková koncepce filmu tedy vznikaly průběžně, několikrát byly revidovány a v podstatné míře byly dotvořeny až v procesu sestřihu, kde ale vypadla i spousta skvělých věcí, které jsme natočili, a pak zjistili, že svým stylem do tvaru, který nám z toho vycházel, nezapadají. Naše metoda byla v tomhle ohledu vlastně ukrutně marnotratná, ale na druhou stranu jsme konečně definitivně pochopili, že s videokamerou nemá cenu zacházet jako s kamerou filmovou, jakkoli to kameramanští pedagogové studentům doporučují. Videokamera je skvělá a krásná a závratná právě v tom, že se může zapnout a nikdy nevypnout, že může běžet, dokud jí nedojde akumulátor, že může snímat záběry pořádné i nepořádné, promyšlené i nepromyšlené, že může zavalit člověka stovkami hodin materiálu, tak aby ve střižně, ve stavu naprostého vnitřního chaosu, musel začít úplně znova a od začátku. Na vodě, to je vlastně i název pro tuhle metodu: při vymýšlení, natáčení ani stříhání nemít nic jistého.