V letošním ročníku přináší Revolver Revue kromě jiného svým čtenářům v editorské péči Petra Onufera a Martina Pokorného výběr z esejí T. S. Eliota, které dosud nevyšly česky. Martin Pokorný přeložil i Eliotovu úvahu věnovanou nejen Mallarméovi a Poeovi, jejíž gros dnes publikujeme na Bubínku Revolveru. V plném rozsahu vyšla, stejně jako esej Sherlock Holmes a jeho doba, v letní RR č. 115/2019.


POZNÁMKA K MALLARMÉOVI A POEOVI
T. S. ELIOT

[...] V prozatím nedokončeném souboru studií se pokuším vymezit povahu toho, čemu se říká metafyzická poezie. Není to nejšťastnější pojmenování, jelikož se ho nejprve používalo pro básnický styl, který se v Anglii uplatňoval v první polovině 17. století, a v širším smyslu do sebe zahrnuje Marina i Góngoru čili barokní styl. Je ale nutno pracovat s těmi slovy, jež máme k dispozici, a snažit se jim vtisknout přesnější význam. Metafyzická poezie není totožná s filosofickou poezií: zatímco u Danta nacházíme jedno i druhé, Lucretius je především a takřka výhradně filosofický. A výraz „psychologická“ se tu také nehodí. Příslušný rozdíl by se dal vytyčit tím, když řekneme, že George Eliot je filosofický autor, Dostojevskij je autor psychologický a Henry James je autor „metafyzický“ – nicméně ani toto rozdělení není přesné ani postačující.

Filosofický básník žije ze systému: buď uceleného a vědomého, jako Dante a Lucretius, nebo fragmentárního či prostě hledaného, jako Baudelaire. „Metafyzický“ básník může mít – a pokud je vynikající, pak skutečně má – filosofického ducha: příkladem je Cavalcanti, Donne, Poe a Mallarmé. Avšak ona konkrétní teorie, kterou si osvojí, tedy pokud si ji osvojí, nespadá nutně vjedno s tím, co sám dává. Donne, Poe i Mallarmé projevují vášnivý zájem o metafyzickou spekulaci, ale současně je očividné, že v teorie, o něž se zajímají, nevěří oním způsobem, jakým Dante a Lucretius vyhlašují ty své. Teoriemi si posloužili, aby dosáhli jistého omezenějšího a výlučnějšího cíle, totiž aby vybrousili a rozvinuli svou vnímavost a emocionální schopnosti. Jejich dílo bylo rozšířením vnímavosti za hranice normálního světa, objevem nových předmětů, jež dokážou podnítit nové emoce.

Tím se také liší od blouznivce: nevrhají se zčistajasna do světa snu; tím, co rozpínají a na co navazují, je skutečný svět. Mezi významnými autory je blouznivec nejspíš vzácnějším úkazem, než se zdá. Vytyčovat v tomto bodě jakékoli absolutní distinkce je riskantní, nicméně s plnou sebedůvěrou lze říct, že u Poea i Mallarméa je blouznivosti velice málo. Máme-li být vpuštěni do Rimbaudova či Blakeova světa, musíme se trpělivě podrobit naprosté změně pravidel, zatímco u Mallarméa, Donna, Baudelaira a myslím, že i u Poea, se nacházíme ve světě, v němž jsou veškerý materiál a všechny danosti důvěrně známé; všichni uvedení básníci pouze rozpínají naši vnímavost, postup je souvislý, a díky tomu zůstává dokonale skutečný. Není nic skutečnějšího než Mallarméův svět: je to takříkajíc svět plný zátiší, nicméně svět, jenž v sobě zahrnuje rozvíjení té nejhlubší lidské vášně.

V tomto bodě lze při porovnání Mallarméa a Poea upozornit na zásadní rozdíly. Poe vytváří skutečnost i pomocí svrchovaně umělých melodramat (například v povídce Dostaveníčko). Co je u Byrona naprosto umělé a falešné, stává se u Poea reálnou zkušeností. Mallarméova látka je naprosto odlišná, nicméně tím, čeho dosahuje, je podobná proměna nahodilého ve skutečné.

Možná je obhajitelný názor, že „metafyzická poezie“ předchází poezii filosofické nebo po ní následuje a sama se objevuje ve chvíli, kdy jakákoli etablovaná filosofie chybí. U Poea a Mallarméa je filosofie zčásti nahrazena inkantací. Očividná je tato inkantace, spočívající v primitivní moci Slova (fatum), například v Ulalume a ve Vrhu kostek. V tomto smyslu představuje následující Mallarméův verš, jenž tak dobře vystihuje jeho samého, brilantní kritiku Poea: dát čistší smysl slovům kmene. Snaha obnovit moc slova, jež je zdrojem inspirace v syntaxi obou básníků a podněcuje je k odchylkám od čiré znělosti nebo čiré melodičnosti (kterou dokázali oba – kdykoli chtěli – tak dobře využít), tato snaha, jež čtenáři brání zhltnout jejich věty či verše naráz, je jedním z rysů, který oba básníky sbližuje nejtěsněji. Druhým je pevný krok, když přecházejí z hmatatelného světa do světa přeludů.