Katmanka pošvatkaKyj HerkulůvTřepenitka svazčitáUcho JidášovoLakovka ametystováLíha nahloučená… Ale i jména těch úplně nejběžnějších, která se v nás poněkud opotřebovala častým vyslovováním: muchomůrkakřemenáčryzechřib. Toto je Bubínek Revolveru psaný jako malá pocta říši hub, které se v těchto dnech po dlouhém letním půstu připomínají svým bohatým výskytem v lesích a dostávají se tak ve větší míře rovněž do naší řeči. Což samovolně dává vyniknout známé schopnosti českého jazyka vytvářet nesmírně výrazné a okouzlující názvosloví. V tomhle byl náš jazyk vždy dobrý a všiml si toho nejeden biolog i nejeden lingvista. Někdy se mi zdá, jako by čeština byla přímo předurčena k tomu, aby se v ní zcela přirozeně propojovala vědecká exaktnost s básnickou obrazivostí.

Destice chřapáčováVlčí mléko červenéKrásnoporka mlynářkaHnojník inkoustovýZvonovka jarníOpeňka měnlivá… Věda s uměním si tady nejdou po krku; ty názvy nám připomínají, že oba přístupy, vědecký i umělecký, mohou být vlastně vyjádřením téhož – vzrušení ze světa plného tajemství a snahy po přesném (u)vidění, které se neobejde bez klidného odstupu i náhlé inspirovanosti. A což teprve lidové názvy hub, do nichž je přimísena ještě větší porce hravosti, humoru a rozkošnictví, někdy snad i potměšilosti či erotiky. Dubové maso (Pstřeň dubový),Hněvuš (Hřib kovář), Hromadilka (Václavka obecná), Paraple (Bedla vysoká),Prstíčky (Kuřátka žlutá), Skřípalka (Čirůvka havelka), Tanečnice (Špička obecná),Truchlilka (Sluka svraskalá), Množilka (Šťavnatka pomrazka), Babí pupky (Pestřec obecný)…

Říše hub pochopitelně odedávna silně přitahuje vědecká zkoumání stejně jako uměleckou tvorbu. Lákavá je sama záhadnost a nejistá povaha hub: vždyť je nemožné rozhodnout s konečnou platností i to, zda houba patří do říše flory či fauny. Je organismem na pomezí, který navíc v podstatě nespatřujeme, neboť jej tvoří složité, neuvěřitelně rozsáhlé a propletené pavučiny vláken skryté pod zemí, lidským okem nepostřehnutelné. To, co houbami nazýváme, jsou ve skutečnosti pouhé plodnice, které na spletitém podloží vyrostly za účelem rozmnožování.

Kačenka českáPenízovka sametonoháSmrž pražskýTroudnatec kopytovitý,Šťavnatka pomrazkaČirůvka sálající… Hub, těch skrytých podzemních i nadzemních vláken, je obrovité množství druhů, řadu z nich vůbec blíže neznáme. Pouze odhadujeme všechny jejich funkce a souvislosti v našem světě. Houby jsou ztělesněním nejistoty, která se odráží také v jejich hledání a nečekaných nálezech. Hledat houby znamená ztišit se, zklidnit, zpomalit, vrůsat do krajiny a pokoušet se rozumět jí, jejím záhybům, světlinám a stinným místům, prohlubním, svahům i pláním, vnitřní logice a rytmu. A přece ani to vůbec neznamená záruku nálezu… Co už teorií se snažilo pojmenovat zákonitosti růstu hub! Jedni tvrdí, že měsíc musí dorůstat, jiní, že noční teplota nesmí klesnout pod deset stupňů, někteří dokonce věští, že nejvíc hub roste v předvečer války, jiní upozorňují, že nutná je dostatečná závlaha a vhodná lokalita – a houby si pak stejně vyrostou po svém, často zcela nepředpokládaně, proti všem zasvěceným předpovědím a předpokladům. Tehdy a tam, kde samy uznají za vhodné. Marná věc – houby se pouze nevyskytují, houby se spíš zjevují.

Hřib bronzovýhřib dutorohýhřib kříšťhřib klamnýhřib rudonachovýhřib přívěskatýhřib královský… Jaká rozmanitost se nachází též v kuchyňských úpravách všemožných hub! Medailonky z vajíček hadovek smrdutých, falešná dršťková polévka z kotrče kadeřavého, řízky ze sírovce žlutooranžového, nadívané mladé bedly, všechny ty perkelty, polévky, rizota a guláše, na něž jsou zvlášť slovanské národy, zvlášť Češi, Slováci, Poláci, Ukrajinci či Rusové, vyhlášenými odborníky. I mezi literáty je vysoké procento sběračů a amatérských mykologů, kteří střeží nejenom svá místa, ale též recepty na zaručeně nejlepší úpravu tohoto „masa chudých“, jak se houbám říká. A tak bych svou malou poctu houbové říši rád zakončil vzpomínkou na známého znalce hub Ivana Martina Jirouse. Má podobu pivního tácku Ostravar, ale není žádnou reklamou na toto pivo (ostatně kolísavé kvality), je receptem na výrobu nálevu pro nakládané houby podle Magora. Napsal mi ho před lety po hádce v přívozské hospodě „U Vietnamců“. Vjeli jsme si tehdy do vlasů kvůli tomu, že jsem zastával celoživotně ověřený nálev sladkokyselý – on naopak horoval pro nálev surově kyselý a neváhal za mohutného řevu přítomnost cukru v nálevu označit jako imperialistický přežitek. Když jsme se uklidnili, napsal mi na jednu stranu onoho tácku svůj recept a na druhé straně za něj ručil svojí tehdejší adresou. Nakonec opatrně dodal, že před konzumací je potřeba houby scedit a propláchnout studenou vodou, protože jinak jsou prý tak kyselé, že se prakticky nedají jíst…