V novém čísle Revolver Revue (č. 106/2017) jsou v rubrice Dokument a s úvodním slovem Terezie Pokorné sumarizovány texty, které byly v loňském roce přetržitě publikovány na různých místech a na jejichž počátku stály glosy Viktora Karlíka týkající se mj. Petra Placáka a časopisu Babylon. Tento konvolut dnes přinášíme i čtenářům Bubínku Revolveru.

Karlík, Placák, Drda, Špirit, Kosák
Následující texty vycházely v průběhu loňského roku postupně na internetovém Bubínku Revolveru a stránkách Babylonu; na počátku stály tři glosy Viktora Karlíka týkající se mj. Petra Placáka a časopisu, který vede. S odstupem sumarizovat tento relativně rozsáhlý, avšak porůznu a přetržitě zveřejňovaný konvolut může být užitečné nejen vzhledem k jeho průběhu a tématům, ale také proto, že nabízí otázky obecnějšího rázu. Ústřední postavou je tu jeden z významných českých spisovatelů své generace, známý rovněž jako aktivista, novinář a historik. V uvedených směrech nesporně vykonal něco dobré práce. Zejména v posledních letech se ale v určitých projevech svého veřejného angažmá rostoucí měrou potýká také s jistými, nikoli nepodstatnými potížemi. Na jedno jeho příznačné fiasko ve sféře kritického myšlení a práce s fakty jsem si dovolila upozornit před několika lety v textu Příliš mnoho spontaneity (Bubínek Revolveru, 25. 5. 2011) – nepovažuji za nepodstatné, že na něj veřejně nikdy nijak nereagoval, natož aby se dokázal tomu, koho tenkrát nečestně očernil, omluvit. Petr Placák rád vystupuje jako svérázný apoštol křesťanských a humanistických hodnot, plný veselého nadhledu a tolerance, s oblibou se stylizuje do aristokratických poloh, zdůrazňuje respekt k druhému i hodnotu kamarádství. Když na to ale přijde, ukazuje se, že mu bohužel nejsou cizí ani osvědčené prostředky sebestředných despotů a ostřílených šíbrů včetně všemožných manipulací či přímo lží. Tentokrát je, v reakci na otevřeně kritický pohled zaměřený k některým konkrétním aspektům jeho veřejného působení, kromě jiného použil i proti časopisu, jehož jsem šéfredaktorkou. K tomu, co uvedli na pravou míru ve svých odpovědích jiní, bych mohla ještě leccos dodat, například o dopise vybraných osobností ministru kultury organizovaném na záchranu Babylonu v inkriminovaném roce autorkou těchto řádků – je mi to ovšem poněkud žinantní s ohledem na to, čemu se říká dobré vychování. Řekla bych, že i na to Petr Placák ve svých metodách sází, jak naznačují také četná jiná místa v textech, které čtenář nalezne níže. Ostatně mám vůbec za to, že Petr Placák velmi dobře ví, jak se věci, nejen pokud jde o RR, ale i o další protagonisty celé této „kauzy“, měly a mají, i když píše něco jiného. Vzhledem k jeho výše zmíněné lepší minulosti pro mne není úplně snadné vzít na vědomí, že mu tu jeho sebezahleděnost a uražená ješitnost zabraňují zaujmout mužnější postoj.
Terezie Pokorná

Pod titulkem „V pátek se bude slavit Den Havla. Lidé donesou na Hrad obří srdce“ přineslo Svobodné fórum 15. 12. 2015 následující zprávu:
„Den Václava Havla. Tak bude pro některé probíhat pátek 18. prosince. […] Pražská připomínka s názvem ‚Srdce na Hrad‘ začíná v 18 hodin na Václavském náměstí, kdy od sochy sv. Václava vyrazí lidé s ručně vyrobenými srdci na Hradčanské náměstí, kde je symbolicky předají. Největší srdce na cestu ale vyrobil jeden z organizátorů akce akademický malíř Ondřej Kraják, který nám k tomu řekl: ‚Srdce, které má vlastní osvětlení, je veliké 1,5 metru x 1,5 metru a je uzpůsobené pro nošení na ulici. Přesný vzhled zatím neprozradím, to nechávám jako překvapení na akci samotnou.‘ Menší srdce si lidé sami vytvářejí. Například Tomáš Kozel z Plzně sám pro tuto akci vyrobil skoro osm desítek plastových srdcí, které rozdá účastníkům pochodu. K tomu uvedl: ‚Pan prezident Václav Havel se dožil 75 let. Za každý jeho prožitý rok jsem vytvořil srdce. Budou k dostání při startu akce.‘ Na Hradě se obří srdce vytvořené Krajákem předá jen symbolicky. Po společné fotografii zůstane uschováno, a pokud ho někdo bude chtít v budoucnu využít na akce podobného typu, bude mu k dispozici“ (http://svobodneforum.cz/v-patek-se-bude-slavit-den-havla-lide-donesou-na-hrad-obri-srdce/).
Dne 21. 12. 2015 tamtéž následoval „text projevu spisovatele, historika a publicisty Petra Placáka, který pronesl v pátek 18. prosince na pražském shromáždění občanů Srdce na Hrad, věnovaném čtvrtému výročí úmrtí bývalého prezidenta Václava Havla“: „Když Václav Havel před čtyřmi lety umřel, bylo mi jasné, že s jeho odchodem na věčnost končí etapa, kterou bych nazval érou idealismu. Cítil jsem to tehdy úplně hmatatelně, fyzicky, a nebyl to věru příjemný pocit. Jako kdyby měl Havel za svého života sílu zadržovat vlnu iracionální naštvanosti, nevíry a nenávisti ke všemu, co tady bylo po listopadu 89, která se po jeho smrti ve společnosti vzedmula. […] Ti, kdo svou současnou popularitu staví na tvrzení, že všechno, co zde dosud bylo, jsou korupce, podvod a zlodějna, lžou. Nenechme si vzít étos 17. listopadu technokraty, kteří tvrdí, že tak složitý organismus, jako je stát či společnost, lze řídit jako firmu“ (http://svobodneforum.cz/petr-placak-nenechme-si-vzit-havluv-idealismus-cynickymi-obchodniky-s-lidskym-strachem/).
Na rozdíl od autora projevu si i dnes myslím, že to, co v politice zažíváme (od Víta Bárty po Andreje Babiše), je kromě jiného jedním z důsledků, byť jistě nechtěných, Havlovy „nepolitické politiky“ po roce 1989. Průkazně a nejsoustavněji to řadu let popisuje a analyzuje Bohumil Doležal. Pokud pak jde o „étos 17. listopadu“ a „éru idealismu“, tak s tím si opravdu nevím rady. Vždyť i Placákem přímo nejmenovaný Babiš je jejich produktem. Stejně jako Gott s Krylem na jednom balkóně, dementní cinkání klíči, Havlovo objetí s Čalfou, návrat zbabělého Dubčeka, právní kontinuita v režii profesora Jičínského, studentští vůdci narychlo opouštějící náruč SSM, nejen Havlova bagatelizace Cibulkových seznamů, nevyslyšené podněty členů VONSu k odvolání zdiskreditovaných soudců, sociální jistoty penzionovaných estébáků oproti směšným důchodům mnoha disidentů atd. atd. Také tehdy oblíbené heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ naši dnešní situaci přímo budovalo.
Když si připomenu, že pisatel projevu byl po listopadu 1989 redaktorem a spolupracovníkem Rudého kráva, Českého deníku a Kritické Přílohy RR a napsal jedinečné Starcovy zápisky, mám obavu, že „éra idealisace“ nastává v jeho případě při zpětném pohledu na naši společnou minulost, tentokrát navíc u příležitosti kýčovité srdíčkové akce. Podle mého názoru není zrovna dnes odkaz Václava Havla, kterého si pro řadu věcí vážím, cenný a podnětný především v jeho působení po listopadu 1989, ale hlavně v období normalizace, kterou prožil jako statečný a v mnohém inspirativní muž. Tedy v době ještě před tím, než začal být svým vlastním přičiněním v masovém měřítku spojován s líbivým symbolem srdce a jeho kult začal nabývat rozměrů werichizace.
Viktor Karlík (Bubínek Revolveru, Spoušť I/2016, 15. 1.)

Může být dnes novinář-politolog mediálně rozkročený mezi Placákovým Babylonem, Babišovými Lidovými novinami a Křetínského Bleskem, tedy tribunami, jež se zdají být neslučitelné? Ano, například Josef Mlejnek Jr. Jeden z aspektů jeho „univerzálnosti“ popsal pěkně 7. 1. 2016 Bohumil Doležal ve svých Událostech:
„Josef Mlejnek Jr. píše v Babišových Lidových novinách o politických proměnách v Polsku. Článek má titulek ,Putinizace na Visle […]. K výbavě slušného člověka, slušného žurnalisty (a obecně vzato taky slušného národa) by mělo patřit, že se na dobře viditelné chyby a vady svých bližních a sousedů nesoustřeďuje bez toho, aniž by sám zkoumal, zda snad náhodou nemá doma stejné či ještě větší problémy, na něž nevidí mj. i proto, že mu v tom brání jeho vlastní nestydatost. Je například velmi pěkné dávat najevo – byť i nepřímo – jistou pýchu nad tím, že česká veřejnoprávní média dosud neklesla až tak hluboko, jak hluboko teď hrozí klesnout ta polská. Je ovšem velmi pochybné, když to někdo dělá z normalizovaných babišovských médií, kde navzájem prorůstají politické, ekonomické a mediální zájmy, a když svou činnou účastí v tomto podivném bloku to prorůstání ekonomické, politické a mediální moci v jednom „univerzálním“ subjektu legitimizuje – a přitom se ještě tváří, jako by se nechumelilo, a z takto podezřelého piedestalu káže morálku a demokracii našim sousedům. Zameťme si před vlastním prahem, pak se nám bude taky líp zametat před tím polským a maďarským! To je podle mne závažná výzva ne snad pro všechny stávající evropské demokracie, ale v každém případě aspoň např. pro pana Mlejnka […].“
Viktor Karlík (Bubínek Revolveru, Spoušť II/2016, 22. 2.)

„Autoři spojení s Babylonem komentují projekt lapidárně: 25 let po pádu komunismu není kam psát“ – stojí na pozvánce na akci u příležitosti spuštění nového webu dotyčného časopisu. Mám za to, že následkem působení velkouzenáře v médiích už vzniklo několik nezávislých serverů i tištěných médií, například Echo24 nebo Svobodné fórum, a že existují bezpochyby i jiné, nejen nové adresy, do nichž i v současnosti bez ostychu psát lze. Potíž totiž dnes ani tak není, že by nebylo kam psát, ale tkví spíš v tom, kdo a kam píše a jak je pro to vybaven, včetně toho, jaký má osobnostní kredit, čím ručí za své názory a postoje. Citovaný „reklamní slogan“ je legrační nejen proto, že se snaží vzbudit dojem jakéhosi průkopnictví a prvenství, ale i proto, že přinejmenším sám šéfredaktor Babylonu a jeden z jeho pravidelných komentátorů neměli dosud potíž, byť každý v odlišné míře a jiným způsobem, spolupracovat ani s Lidovými novinami babišovské éry. Tak v čem je, chlapci, problém?
Viktor Karlík (Bubínek Revolveru, Spoušť III/2016, 31. 3.)

Místo, aby projekt nového webu Babylonu podpořil, pustil se Viktor Karlík v RR naopak do něj, přitom si vzal na paškál slogan: „Autoři spojení s Babylonem komentují projekt lapidárně: 25 let po pádu komunismu není kam psát.“ To je podle něj legrační, protože jednak kam psát je (zřejmě do RR) a jednak proto, že „přinejmenším sám šéfredaktor Babylonu a jeden z jeho pravidelných komentátorů neměli dosud potíž spolupracovat ani s Lidovými novinami babišovské éry. Tak v čem je, chlapci, problém?“ ptá se VK.
Já (tj. šéfredaktor) ovšem do Babišových Lidovek nepíšu. Spoluprací má Karlík zřejmě na mysli to, že v LN vyšly ukázky z mé nové knihy. Ty jsem tam ovšem nedal já, ale PR oddělení nakladatelství, kde kniha vyšla, a které na to mělo dle smlouvy právo. Jeden můj text ovšem v LN skutečně vyšel, nebyl ale psaný pro Lidovky, ale byl převzat na web LN z PaDu (podotýkám, že to nebylo honorovaný).
Volali mi tehdy z redakce. Kdyby to byla stará kurva (jak tvrdí Milena Oda) Peňás, poslal bych ho někam, i když ho mám svým způsobem rád, což je tedy trochu perversní. Jelikož mě ale slušně oslovil neznámý redaktor, zda bych nesvolil k přetištění starého rozhovoru s Hlavsou, nechtěl jsem být za blbce, který se snad vyvyšuje nebo se staví na zadní, protože lidi, kteří se tváří jako Mirek Dušín, mě odjakživa mírně řečeno iritují. Navíc jsem nikde nevyhlásil, že nebudu do Lidovek psát, jednoduše jsem tam psát přestal, stejně jako nehlídám, kdo tam píše a kdo ne – to nechám na starost nejrůznějším druhům svazáků, kteří mají dojemnou starost o duše druhých. Místo, aby měl Karlík radost, že se prostor pro nezávislé noviny rozšiřuje, okopává kotníky.
Předtím se zase Karlík strefoval do toho, že jsem si dovolil tvrdit, že s Havlem skončila éra idealismu. Na rozdíl od autora projevu si i dnes myslím, napsal Karlík, že to, co v politice zažíváme, je kromě jiného jedním z důsledků, byť jistě nechtěných, Havlovy „nepolitické politiky“ po roce 1989. Vždyť i Placákem přímo nejmenovaný Babiš je jejich produktem. Stejně jako Gott s Krylem na jednom balkóně, dementní cinkání klíči, Havlovo objetí s Čalfou, návrat zbabělého Dubčeka, právní kontinuita v režii profesora Jičínského, studentští vůdci narychlo opouštějící náruč SSM, nejen Havlova bagatelizace Cibulkových seznamů, nevyslyšené podněty členů VONSU k odvolání zdiskreditovaných soudců, sociální jistoty penzionovaných estébáků oproti směšným důchodům mnoha disidentů atd., atd., napsal Karlík a člověk se nestačí divit, jak do toho s dvacetiletým zpožděním šije. Nepamatuji se totiž, že by Karlík napsal proti Havlovi jedinou řádku, když byl prezidentem a dopustil se řady pitomostí – zato si od něj vzal peníze na RR. Karlíkovi se ex post vehementně staví za něco, co sám nikdy nedělal: nevystoupil veřejně na podporu lustrací, nepodal trestní oznámení na papaláše nebo estébáky, neorganizoval protikomunistické demonstrace, koncerty, petice ani se jich neúčastnil či je nepodepsal, nevyslovil se na podporu bratří Mašínů, proti právní kontinuitě, na podporu politických vězňů, proti zdiskreditovaným soudcům, kteří zůstali na svých místech, proti komunistům v kultuře, v TV atd. atp. Byl zticha, ostatně jako byl zticha před listopadem 89.
Kdyby Karlík reagoval na nějakou moji studii nebo jen článek o Havlovi, tak by to člověk jistě chápal, ale Karlík se pustil do projevu, který jsem měl na protizemanovské demonstraci. Nejde pochopitelně o to, že nechápe pojem idealismus, ale o to, že se nacházíme v situaci, kdy společností zmítá iracionální naštvanost a nenávist a Babiš se všemožně snaží dobu po listopadu 89 delegitimizovat, aby mohl hrát spasitele. Karlík říká de facto to samé, jen z opačné strany. Podle mne je ale co hájit. Dosud jsme zde měli liberální demokracii, nedokonalou, korupční, která se nedokázala vyrovnat se svou minulostí, ale zaplaťpánbů za ni – dokonalý režim je vždy Huxleyho Překrásný nový svět. V mé představě by si mohl Karlík podat ruku s Babišem. Karlík to je opravdu kritický veleduch.
Petr Placák (Babylon XXV, č. 1, 18. 4. 2016, s. 5)

Petru Placákovi zřejmě přeskočilo
V rubrice Spoušť se na Bubínku Revolveru Viktor Karlík dvakrát stručně dotkl Petra Placáka: první glosa se vztahovala k jeho projevu na shromáždění k výročí úmrtí Václava Havla (Spoušť 1/2016, 15. 1.), druhá k pozvánce na akci časopisu Babylon (Spoušť III/2016, 31. 3.). Placák reaguje v posledním čísle Babylonu (č. 1, 18. 4. 2016, s. 5, na webu text není k dispozici). Kdyby polemika zůstala ve věcné rovině, nevstupoval bych do ní. Potíž je však v tom, že Placákova replika má rysy denunciace a že autor v šesti odstavcích provedl čuňárny, které dost dobře nemůžu přejít, a to i z důvodů osobních: s RR i s Babylonem jsem spjatý dvacet let, jeden můj přítel teď sprostě napadl jiného, a to na stránkách listu, kde moje jméno dosud figurovalo v tiráži.
Z Karlíkových glos Placák cituje, aniž by uváděl zdroj (pouze obecně zmiňuje „RR“), což je neslušnost – neznalý člověk se má dozvědět, kde přesně si ty glosy může vyhledat a celé přečíst. S citacemi přitom Placák zachází svévolně, vypouští, co se mu nehodí, aniž by na vynechaný text aspoň upozornil značkou výpustky. Smysl Karlíkových úvah deformuje tak, aby z autora před čtenáři Babylonu vyrobil bezcharakterního blbce.
V první glose se Karlík pozastavil nad Placákovou řečí na vzpomínkovém setkání u příležitosti výročí smrti Václava Havla s kýčovitým názvem Srdce na Hrad (to Placák příznačně cudně nezmiňuje, píše o projevu na „protizemanovské demonstraci“). Kdybych to měl shrnout, Karlík napsal, že není dobré si nevkusně idealizovat polistopadovou éru, protože už v ní a i s Havlovým přispěním došlo k průšvihům, které nás dovedly k dnešnímu marasmu. V Placákově článku stojí, resp. nestojí (v citaci jsem doplnil a zvýraznil pasáže z Karlíkova textu, které Placák vypustil):
„[…] Karlík [se] strefoval do toho, že jsem si dovolil tvrdit, že s Havlem skončila éra idealismu. Na rozdíl od autora projevu si i dnes myslím, napsal Karlík, že to, co v politice zažíváme (od Víta Bárty po Andreje Babiše), je kromě jiného jedním z důsledků, byť jistě nechtěných, Havlovy ‚nepolitické politiky‘ po roce 1989. Průkazně a nejsoustavněji to řadu let popisuje a analyzuje Bohumil Doležal. Pokud pak jde o „étos 17. listopadu“ a „éru idealismu“, tak s tím si opravdu nevím rady. Vždyť i Placákem přímo nejmenovaný Babiš je jejich produktem. Stejně jako Gott s Krylem na jednom balkóně, dementní cinkání klíči, Havlovo objetí s Čalfou, návrat zbabělého Dubčeka, právní kontinuita v režii profesora Jičínského, studentští vůdci narychlo opouštějící náruč SSM, nejen Havlova bagatelizace Cibulkových seznamů, nevyslyšené podněty členů VONSu k odvolání zdiskreditovaných soudců, sociální jistoty penzionovaných estébáků oproti směšným důchodům mnoha disidentů atd., atd., napsal Karlík a člověk se nestačí divit, jak do toho s dvacetiletým zpožděním šije.“
Čtenář nebyl bohužel seznámen s pointou Karlíkovy glosy, napsané věcně, klidně a navíc s evidentní sympatií k Placákovi a k Havlovu předlistopadovému působení (čtenář Bubínku RR si ji může najít sám). Místo toho mu šéfredaktor Babylonu naservíroval práskačský atak: „Nepamatuji se totiž, že by Karlík napsal proti Havlovi jedinou řádku, když byl prezidentem a dopustil se řady pitomostí – zato si od něj vzal peníze na RR. Karlíkovi se ex post vehementně staví za něco, co sám nikdy nedělal: nevystoupil veřejně na podporu lustrací, nepodal trestní oznámení na papaláše nebo estébáky, neorganizoval protikomunistické demonstrace, koncerty, petice ani se jich neúčastnil či je nepodepsal, nevyslovil se na podporu bratří Mašínů, proti právní kontinuitě, na podporu politických vězňů, proti zdiskreditovaným soudcům […], proti komunistům v kultuře, v TV atd. atp. Byl zticha, ostatně jako byl zticha před listopadem 89.“
Z toho „mini-portrétu“ Viktora Karlíka může nezasvěcenec snadno nabýt dojmu, že hrdina před- i polistopadového protikomunistického odboje Placák patřičně usazuje nějakého zparchantělého svazáka, který byl před devětaosmdesátým tichá myš, pak se vezl, užíval si výhod svobody a bral si od Havla peníze, aby ho po jeho smrti začal napadat. Placák ovšem lže, jak když tiskne, a podle mého lže vědomě a účelově, a o to je to horší.
Připadá mi trapné tu vypisovat Karlíkovy „disidentské zásluhy“, stačí stručně zmínit, že v roce 1985 spoluzakládal a vydával samizdatovou Revolver Revue, podepsal Chartu 77, podílel se na řadě protirežimních aktivit atd. – kdo chce, ať si jeho životopis najde, leccos je v rozhovoru pro Paměť a dějiny (http://www.viktorkarlik.cz/smrt-obcanskemu-foru). Placák ovšem kecá i ohledně Karlíkových polistopadových veřejných vystoupení: Karlík třeba podepsal petici za Mašíny i další výzvy, které mu přišly smysluplné, osobně si pamatuju na Smíření 95, což byla petice, která po roce 1989 vyvolala asi nejhysteričtější reakci oficiózní politiky a žurnalistiky. (A naopak se nepodílel třeba na akci S komunisty se nemluví, protože mu přišla pitomá, a na to má snad člověk svaté právo.) Havla Karlík kritizoval už dávno, koneckonců i výše linkované interview vzniklo před sedmi lety, tedy ještě za Havlova života. Sviňácká je rovněž Placákova formulace, že si Karlík od Havla „vzal peníze na RR“ – ve skutečnosti nikoli Karlík, ale nakladatelství Revolver Revue, k jehož redaktorům patří, dostalo v řádném řízení grant od Nadace Vize manželů Havlových, která získává finance od dárců, stejně jako každý jiný nadační fond – nevěřím, že by Petr Placák necítil ten rozdíl, spíš to z pro mě nepochopitelných důvodů napsal schválně.
Podobně jako lži a pomluvy mi ovšem vadí i Placákova východiska: za prvé absurdní předpoklad, že člověk, který není v prvé řadě aktivista a málo píše, má jakési „snížené právo“ něco kritizovat (přičemž: není samozřejmě pravda, že by Karlík měnil názory podle toho, co je zrovna „trendy“, on si prostě, jaká hrůza, dovoluje psanou formou k různým věcem vyjadřovat relativně zřídka a jak sám uznává za vhodné). A za druhé se mi příčí představa, že smysluplná veřejná činnost (v tomhle případě konkrétně kritika polistopadového veřejného života) se projevuje výhradně tím způsobem, že člověk sepisuje petice, organizuje demonstrace, podává trestní oznámení a řeční na náměstích. Karlík dělal celou tu dobu práci přinejmenším stejně důležitou a v mnoha ohledech náročnější a soustavnější, když jako jeden z členů malé redakce Revolver Revue (a Kritické Přílohy a Edice RR a Bubínku Revolveru) spoluvytvářel a udržoval svobodný prostor, který od časů samizdatu přes celá devadesátá léta až po dnešek využívaly stovky autorů, a to včetně mě a Petra Placáka. Využívali jsme ho mimo jiné k psaní o tématech, která Karlík ve své glose zmiňuje, a mám pocit, že vytváření a udržení toho prostoru bylo pro český kulturní, společenský a koneckonců i politický život podstatnější než nejedna Placákova exhibice a pochodování s monarchistickými fanglemi.
Co se týká druhé glosy a Placákovy reakce, je to podobné jako v předchozím případě. Karlík na několika řádcích ironicky podotknul, že „autoři spjatí s Babylonem“ by při zakládání nového webu asi neměli tvrdit, že „25 let po pádu komunismu není kam psát“, protože tím jednak tak trochu směšně vytvářejí falešnou představu o vlastním „průkopnictví a prvenství“, ale i proto, že „přinejmenším sám šéfredaktor Babylonu a jeden z jeho pravidelných komentátorů neměli dosud potíž, byť každý v odlišné míře a jiným způsobem, spolupracovat ani s Lidovými novinami babišovské éry. Tak v čem je, chlapci, problém?“. Je to kritická, jízlivá poznámka, jakých na stránkách Babylonu za minulých dvacet let vyšly desítky, často i z Placákova pera, navíc opodstatněná (je skutečně trochu legrační obecně prohlašovat, že není kam psát, a proto se musí založit nový web, když důležitý komentátor Babylonu Josef Mlejnek je v masmédiích, včetně těch Babišových, pečený vařený, jiný ze stálých spolupracovníků Babylonu David Bartoň vede Přítomnost, i já píšu mnohem víc do Revolver Revue než do Babylonu, a když tu zkrátka a dobře už kromě RR a Bubínku Revolveru existuje Echo24, Svobodné fórum, Hlídacípes.org atd.; z toho samozřejmě neplyne, že celková mediální situace není tristní a že není potřeba, aby vznikl další živý web, jen se to asi má zdůvodnit trochu jinak). Placák v odpovědi nejdřív vcelku normálně sdělí, že do LN nepíše a že ukázky z jeho poslední knihy tam dal nakladatel, poté však náhle pokračuje, jako kdyby ho Karlík píchnul do zadnice rozžhaveným hřebíkem:
„Jeden můj text ovšem v LN skutečně vyšel, nebyl ale psaný pro Lidovky, ale byl převzat na web LN z PaDu (podotýkám, že to nebylo honorovaný). Volali mi tehdy z redakce. Kdyby to byla stará kurva (jak tvrdí Milena Oda) Peňás, poslal bych ho někam, i když ho mám svým způsobem rád, což je tedy trochu perversní. Jelikož mě ale slušně oslovil neznámý redaktor, zda bych nesvolil k přetištění starého rozhovoru s Hlavsou, nechtěl jsem být za blbce, který se snad vyvyšuje nebo se staví na zadní, protože lidi, kteří se tváří jako Mirek Dušín, mě odjakživa mírně řečeno iritují. Navíc jsem nikde nevyhlásil, že nebudu do Lidovek psát, ale jednoduše jsem tam psát přestal, stejně jako nehlídám, kdo tam píše a kdo ne – to nechám na starost nejrůznějším druhům svazáků, kteří mají dojemnou starost o duše druhých. Místo, aby měl Karlík radost, že se prostor pro nezávislé noviny rozšiřuje, okopává kotníky.“
K tomu stručně. Placákův text, převzatý s jeho souhlasem na web Lidovky.cz z časopisu Paměť a dějiny, byl rozhovor s Mejlou Hlavsou o jeho vztazích s StB. Vyšel před rokem a mně tehdy přišlo nevkusné, že Placák takovou věc dává do novin, které vlastní nomenklaturní kádr, nota bene člověk, který sice podle soudního rozhodnutí nebyl spolupracovníkem StB, ale kdo se tou věcí aspoň trochu zabývá, ví své. Ta publikace byla naprosto zbytečná, resp. pro „Lidovky“ nikoli, těm dobře posloužila: jako senzace, a ještě k tomu svým způsobem pro Babiše vděčná a legitimizační: vidíte, undergroundová legenda, taky nic nepodepsal a vedli ho jako spolupracovníka – přesně jako náš pan šéf. S Placákem jsme se o věci tehdy bavili, měl jsem pocit, že ho to otištění nakonec mrzí, a nechápu, proč to musí zpětně okecávat. Navíc zase způsobem, nad nímž mi zůstává rozum stát.
Placák se snaží vystupovat jako rasantní suverén, jakoby urazí Peňáse (nechápu, proč o něm vůbec píše, když ten nemá s věcí nic společného), ale protože je ve skutečnosti posera, který při všem rozhořčení taktizuje, nechce si to s Peňásem rozházet, hodí tu urážku do úst někoho jiného (! – aniž by ovšem opět citoval), a ještě Peňáse na závěr ujistí, jak ho má rád. Jelikož v Karlíkově případě si servítky nebere a uráží a pomlouvá o sto šest, aspoň víme, na kom Placákovi záleží, spousta lidí, kterým Revolver Revue leží v žaludku, mu za to bude jistě tleskat. Když jsem to četl, vybavilo se mi, co všechno podnikala redakce RR, když Babylon před časem nedostal grant a Placák potřeboval pomoc, a musím přiznat, že se mi udělalo nevolno.
Následný blábol o psaní do „Lidovek“, svazácích a starosti o duše druhých (je pěkné si tu pasáž srovnat s kádrováctvím a denunciacemi, které Placák sám právě předvedl v souvislosti s Karlíkem), to už je skutečně sestup ke dnu: těmi svazáky myslí zřejmě Placák kromě Karlíka a redakce RR i Bohumila Doležala, pár lidí ze Svobodného fóra a z Echa24 a mě, protože jinak se tématem přispívání do Babišových listů soustavněji bohužel téměř nikdo nezabývá. V uvedených případech přitom nikdy nešlo o nějakou svazáckou péči o druhé, což Placák dobře ví – byl to a je zásadní profesní etický problém, problém odpovědnosti intelektuálů a novinářů, toho, že a proč se v Čechách o určitých věcech nevede kritická diskuse, která je přitom nutně zapotřebí atd. (už jsem o tom psal tolikrát, že se mi to nechce dělat znovu). Místo aby k té diskusi Placák přispěl jasně formulovaným názorem a argumenty, snaží se ji umlátit samolibým žvaněním o tom, že se nechce vyvyšovat, protože nesnáší lidi, kteří se tváří jako Mirek Dušín, a že do „Lidovek“ přestal psát, ale nikde to nevyhlašoval – což podle mého názoru pochopitelně udělat měl a chlubí se tedy tím, že zase jednou něco zvoral. Z tohoto bodu Placákova textu mi vyšel jediný závěr, a to signál pro redakci Lidových novin: sice „není kam psát“, ale jestli chcete Placákův článek, tak ať mu někdo zavolá a Placák ho napíše, aby se nevyvyšoval a nebyl za Mirka Dušína.
Na konci textu Placák podsouvá Karlíkovi opět něco, co nenapsal, a končí výrokem: „[…] dokonalý režim je vždy Huxleyho Překrásný nový svět. V této představě by si mohl Karlík podat ruku s Babišem.“ Budeme teď fakt polemizovat takhle? Mám napsat třeba, že mi Placákův text připomíná projevy Miloše Zemana? Mám za to, že přátelé jsou i od toho, aby člověka včas upozornili, že se s ním děje něco divného – beru tak i tenhle svůj text.
Adam Drda (Bubínek Revolveru, 27. 4. 2016)

Babylon – promarněná šance
Pro člověka, jenž si zakládá na své společenské nezařaditelnosti, je nejstrašnějším ponížením, je-li ukázán jako tvor projevující se konformně. Taková katastrofa se přihodila Petru Placákovi, kterého Viktor Karlík v glosách rubriky Spoušť (I/2016 a III/2016) představil jako poněkud desorientovaného redaktora, novináře a řečníka. Placák na to reagoval v časopise Babylon č. 1 z 18. 4. 2016 a celou situaci zhodnotil Adam Drda na Bubínku Revolveru 27. 4. 2016.
Karlíkovy glosy jsou ironické, a od ironie je pošetilé očekávat jiné kvality než přiléhavost a nápaditost. Placák tento stylový rozměr nevzal na vědomí a vážně se pustil do vyvracení významů, které Karlíkovy texty navozovaly. Tím nemá být řečeno, že ironie by se neměla brát „vážně“. Pokud se ale v polemice nevědomky nebo nereflektovaně ironická poloha přehlédne, octne se člověk mimo kolbiště vymezené výchozím příspěvkem a reaguje nepřiměřeně. Právě to se stalo Placákovi, není to ale bohužel jeho největší kalamita. Nejenže oznamovacím způsobem své reakce potvrdil, že si Karlíkův důraz v daném bodě zaslouží, ale sáhl navíc k prostředkům, po jejichž užití jakákoli diskuse končí.
Většinu Placákových příspěvků v Babylonu vyznačuje proplétání vážné a nevážné polohy, jež v autorových lepších chvílích dospívá k takovému druhu stylizace, kterou lze pracovně pojmenovat – a tím ji zároveň ocenit – jako „placákovskou“. Uplatňuje se zpravidla ve sloupku na úvodní stránce listu, často i v některých polemických komentářích nebo v otázkách rozhovorů, kdy si šéfredaktor Babylonu dává záležet, aby nepůsobil jako ten, kdo jen poddajně drží mikrofon, ba dokonce v takových detailech, jako je nahodilé užívání zastaralých pravopisných dublet. Stylizace tohoto typu nejenom vyvolává originální nebo aspoň někdy svěží významy, ale ve chvíli hrozícího konfliktu Placákovi také umožňuje převést danou věc v žert, zahladit vyvstávající hrany, odvést pozornost jinam.
Stať, v níž autor reaguje na Karlíkovy glosy, ovšem těchto postupů neužívá. Je koncipována „civilně“ a jediným momentem, který dává upomenout na placákovský trademark, je úryvek: „Volali mi tehdy z redakce [Babišových LN]. Kdyby to byla stará kurva (jak tvrdí Milena Oda) Peňás, poslal bych ho někam, i když ho mám svým způsobem rád, což je tedy trochu perversní.“ Je to místo, kde tvrdý soud o staré kurvě nelze brát vážně nejen proto, že ho sám Placák třemi následujícími větami hned relativizuje (to je mimochodem pro spisovatele jeho formátu politováníhodné), ale hlavně proto, že už volba frazeologické figury znamená, že nadávku autor vážně nemyslí, že je to ve skutečnosti pobratimský pozdrav, žďuchnutí, jež je šifrou pro pohlazení.
Pokračování textu věnovaného Karlíkovi je však už podobných figur prosto a padají v něm přímá obvinění. Zahlazovat je v budoucnosti s tím, jaká to tehdy (tj. na jaře 2016) byla legrace, když se v Babylonu napsalo, že dotyčný se „nevyslovil na podporu“, „neúčastnil se“, „byl zticha“ apod., bude pro Placáka velmi složité. Na Karlíkovy kritické a ironické glosy reagoval bez jakékoli vynalézavosti, vtipu a kriticismu a nechal ze sebe mluvit jen vztek na toho, kdo jej zastihl v intelektuálních nedbalkách.
V témže čísle časopisu, v celostránkovém článku ohlašujícím webovou podobu Babylonu, jenž je současně bilancí čtvrtstoleté existence listu, zdůrazňuje Placák ve vážně-nevážné poloze redakční heroismus a slavné momenty z dějin časopisu. Je překvapivé, resp. zarmucující, že z provokujících mystifikací Babylonu, které měly nějaký ohlas, uvádí jen jednu, v čase už dvacet let odlehlou. Nemyslím, že by na jiné zapomněl. Také idylizující líčení redakčního provozu vystihuje spíše Babylon, jaký byl cca v devadesátých letech (tedy živý, sympaticky anarchický a bezohledný časopis), než stále více marné periodikum, do něhož časopis bez nových nápadů a invence zestárl během posledních deseti let. Občas v něm lze zahlédnout vynikající text, ale takových je čím dál méně a skoro vždycky pochází od jednorázových externistů. Charakter časopisu však netvoří jednotlivé texty, ale vyhraněná redakční politika a soustavná práce. Bavit se přes dvacet let tím, že jsme zas málem propásli uzávěrku, je trochu únavné. Řekl bych, že zloba, která z Placáka na Karlíka vyhřezla, je nekontrolovaným projevem téhož poznání. Babylon – promarněná šance.
Michael Špirit (Bubínek Revolveru, 30. 5. 2016)   

Dlouhý, široký a bystrozraký
V RR si hrají na revolver, bubínek a spoušť, což by bylo sympatický – hádky, rozepře, souboje… jsou vždy oživením příliš ospalé diskuse. Potíž je ale v tom, že když někdo „střelbu“ opětuje, reagují v RR hystericky a z rodokapsu je náhle ABC: časopis mentálních kutilů, kteří to – na rozdíl od všech ostatních – myslí dobře, a hlavně – na rozdíl od rodokapsu – seriósně. V tom lepším případě. V tom horším je to obyčejná úzkoprsost, kterou zachvátí „morální panika“, že se snad druzí snaží znevěrohodnit morální představy, které mají autoři o sobě samých. Je nasnadě, že tato „revolverová“ disproporce nemůže nemít komický nádech.     
Tak Adam Drda začíná svou desetistránkovou poněkud rozjitřenou repliku na mou několikařádkovou reakci na Karlíka poznámkou, že jsem neuvedl zdroj, což je prý neslušnost, aniž by si uvědomil, že text byl podepsán chcíplým pterodaktylem v rubrice pel-mel. Tak tedy, kdo chce, ať si to najde na Bubínku RR. Dále mě obviňuje, že s citacemi zacházím svévolně a vypouštím, co se mi nehodí a smysl Karlíkových úvah pak deformuji tak, abych z autora před čtenáři Babylonu vyrobil bezcharakterního blbce. Čtenáři Babylonu neměli s celou věcí, na rozdíl od Karlíka, co dělat a blbce z něj udělal Drda sám – navíc výstižně popsal, jak ve své replice postupoval.
Karlík se do mě navezl, že jsem si dovolil na protizemanovské demonstraci, která se konala u příležitosti výročí Havlova úmrtí, mluvit o tom, že s Havlem v této zemi skončila éra idealismu, načež začal vypočítávat, co všechno se za tím „idealismem“ skrývá, především nevyrovnání se s komunistickou minulostí. Já na to reagoval, že když o výše uvedené šlo, byl Karlík zticha, načež mě Drda obvinil, že z něj dělám „zoarchantělého svazáka“, který nic nedělal.
To já ale netvrdil, Karlíkovi jeho zásluhy o Revolver Revue nikdo neupírá, ale odmítám ho jako současného kritika Havla (na rozdíl od Drdou zmíněného Bohumila Doležala, který je v tom konsistentní od 60. let), protože se nikdy k ničemu nevyjadřoval. To by bylo jen sympatické. Jenže 25 let poté se ukazuje, že Karlíkovo mlčení nebylo dáno jeho ustrojením, že má přece jen potřebu věci komentovat, což je ovšem se čtvrt stoletým zpožděním poněkud komické.
Když jsem pak Karlíkovy vývody ohledně Havla a vyrovnávání se s komunistickou minulostí uvedl (jistě poněkud „nasraně“, ale k tomu se ještě vrátím) do kontextu, začal Drda hystericky vykřikovat něco o čuňárnách, denuniciaci, práskačství, vědomých a účelových lžích a pomluvách – fakt docela síla, přečtěte si to sami na Bubínku. 
Celé je to o to komičtější, že jsem byl z opozice jeden z prvních, ne-li první, kdo už několik měsíců po listopadu v létě 1990 kriticky psal proti Havlovu prezidentování (z KC OF jsem na protest proti tomu, jak je vedeno, vystoupil někdy na začátku prosince 1989). Když jsme pak v roce 1992 vydali s Cibulkou v Necenzurovaných novinách seznamy spolupracovníků StB (připravoval jsem tehdy k vydání seznamy důstojníků StB i s jejich adresami, ne snad, že bychom chtěli proti nim vyvolat pogrom, jak se o to pokusili estébáci, když po Palachově týdnu nechali v denním tisku uveřejnit jména a adresy organizátorů demonstrací, ale se záměrem „odtajnit tajné“, tedy ty, kteří po desetiletí šikanovali lidi kryti falešnou totožností, celým bezpečnostním i justičním aparátem a samostnou ÚV KSČ, což jsme považovali za naprosto legitimní krok), sesypali se na nás tehdy všichni jako vosy a když Cibulka u soudu řekl přítomnému druhovi z disentu, v tu dobu „shodou okolností“ prezidentu ČSFR, Vašku, jsi prase, hovado, tak by od nás prašivý pes kůrku nevzal. A co dělal Revolver Revue? Solidarizoval se s námi, podpořil nás? Zastal se nás tehdy Karlík? Pochopitelně že ne.
Za to mě začne poučovat o věcech, o kterých jsem v 90. letech napsal stovky článků a inicioval desítky akcí, v době, kdy je Havel řadu let po smrti a kdy je naopak třeba držet étos 17. listopadu, který ať chceme nebo ne, Havel symbolizuje, proti Babišům etc.
Adam Drda mně mimo jiné vytýká, že jsem psal pouze o své učasti na protizemanovské demonstraci a přitom jsem „cudně zatajil“, že to bylo vzpomínkové setkání u příležitosti výročí smrti Václava Havla s kýčovitým názvem „Srdce na Hrad“. Panebože! Ano, bylo to naivní a kýčovité – a je to proto snad nemravné? S podobným opovržením a vědomím vlastní intelektuální převahy se dívali svazáci 50. let třeba na svíčkové báby jako na něco, co je rozumného člověka nehodné.
Tak má třeba Drda potřebu kádrovat protikomunistické akce: petice Smíření 95 je dobrá, tu Karlík podepsal, zatímco na akci S komunisty se nemluví se nepodílel, protože mu „přišla pitomá“. To je jako když nám na 1. stupni základní školy četli příběhy s poučením o strýčku Leninovi. (Akce S komunisty se nemluví měla sice poněkud infantilní název, který ovšem paradoxně nejvíc rozčílil různé „politicky korektní“ svazáky hrající si na demokracii – samotný text petice byl ale velmi dobrý a je aktuální dodnes. Ostatně sám Drda petici podepsal, jen na to ve svém rozrušení pozapomněl.)
A co se týká kýče, byli to především komunisti, kteří Rodokaps etc. nenáviděli, protože si dělal prču z pravdy, hrdinství, cti, tedy z věcí, z kterých se přece legrace dělat nesmí, ty se musí brát vážně, a to smrtelně, jak věděl Timur a jeho parta: zatímco Karlík se podle Drdy účastní akcí, které jsou „smyslupné“, my pochodujeme s „monarchistickými fanglemi“. Můžet být něco tak blbého?
Podle Drdy ovšem Karlík kritizoval Havla „už dávno“, což dokládá interview s Karlíkem v časopisu Paměť a dějiny. To ovšem vyšlo v roce 2009 v době, kdy šestým rokem na Hradě kraloval sice také Václav, ale přijmením Klaus, zatímco Havel byl stařeček, který mířil ke svým závěrečným dnům.
Drda hájí Karlíka, jako kdyby byl nesvéprávný, a jen se hlouběji a hlouběji zaplétá do dalších trapností a blbovin. Ačkoli jsem netvrdil, že Karlík nic nedělal, Drda má potřebu ho bránit tvrzením, že podepsal Ch77 – Karlíkův podpis byl ale zveřejněn až 31. prosince 1989, taky ex post. Drda dělá, že ví, o čem mluví a přitom veškerou materii čerpá z výše uvedeného Karlíkova profilového rozhovoru v PaDu, ve kterém Karlík říká, jak byl tehdy naivní (po listopadu). Ano byl. Není to u něj ale setrvalý stav? (To není myšleno kriticky ke Karlíkovi, ale k Drdovi.)
V podání Karlíka to vypadá (a Drda mu přitakává), že za Babiše může podstatnou měrou Havel. A co když je to tak, že za Babiše a spol., které zrodila normalisace, za to, že po roce 1989 mohli různí komunističtí hochštapleři zúročit své předlistopadové vazby, mohou snobové, kteří zpoza rohu vznášejí připomínky, místo aby přiložili ruku k dílu? Když jsme se na začátku 90. letech snažili prosadit, aby se lustrační zákon vztahoval i na lidi, kteří se chtějí podílet na privatizaci státních podniků, aby se aspoň trochu vyrovnaly desítky let náskoku, který měli komunisté před obyčejnými smrtelníky, byla nás tehdy jen hrstka. Myšlenkoví estéti ohrnující nos nad lidmi, kteří se o něco snaží, byť třeba i z naivních důvodů, nás tehdy nepodpořili. Kdyby se to ale tenkrát podařilo prosadit, problém estébáka, který díky svým konexím v podnicích zahraničního obchodu rozjel po listopadu velký byznys, by dnes neexistoval.
Achillova pata autorů z RR spočívá v tom, že vše, včetně sebe, berou příliš vážně. Tak je třeba Drda schopen vzít mou poznámku o Peňásovi v reakci na Karlíka vážně, žádat po mně uvedení citace (!), ač to bylo celé od A do Zet vtip, možná blbý vtip, ale vtip. A to mě Drda zná léta. Jak je to pak u autorů, které nezná?
Co se pak týká psaní nebo nepsaní do Lidovek, netvrdil jsem, že to není etický problém, pochopitelně to problém je a čím dál větší s tím, jak se z LN stává zcela otevřené masírovací médium (viz například kauza Šlachta, předtím zase kampaň proti Bakalovi etc.). Jen jsem napsal, že to je věc každého, jak se rozhodne, a že nemám v tomhle ohledu potřebu nikoho umravňovat, protože mi to je z duše protivné – už od základní školy pořád člověka někdo umravňuje. Drdův požadavek veřejně vyhlašovat něco, k čemu se člověk rozhodl sám za sebe, je jednoduše požadavek svazácký. Když pak argumentuje, že podobně kádruju Karlíka, že něco podepsal nebo nepodepsal, dělal nebo nedělal, tak já Karlíka za to nijak nehodnotím – použil jsem to, jen abych zasadil jeho komentáře do souvislostí.
V duchu kolektivním se do debaty zapojil i Michael Špirit. „Pro člověka, jenž si zakládá na své společenské nezařaditelnosti, je nejstrašnějším ponížením, je-li ukázán jako tvor projevující se konformně,“ napsal na úvod na mou adresu a pak se pustil do celostránkového článku ohlašujícím webovou podobu Babylonu, jenž podle něj má být i bilancí čtvrt stoleté existence listu, která ve vážně-nevážné poloze připomíná „redakční heroismus a slavné momenty z dějin časopisu“, což sice mohlo být kdysi osvěžující, ale bavit se přes dvacet let tím, že jsme „zas málem propásli uzávěrku, je trochu únavné“.
V jakém světě se to Špirit pohybuje? Různé vtípky atd., kterých si Špirit všímá, jsou přece jen omáčka, která tam byla jen k podexponování samotného sdělení, co Babylon je a o co se snaží. A co se týká údajné strašlivé příhody, jakou je ztráta nonkonformity, tak na tu si člověk nehrál ani v době té největší puberty. Špirit svůj vklad do kontroverse končí: zatímco v 90. letech byl Babylon „živý, sympaticky anarchický a bezohledný časopis“, dnes je to podle něj „stále více marné periodikum, do něhož časopis bez nových nápadů a invence zestárl během posledních deseti let“. Jeho verdikt zní: je to promarněná šance.
Před dvěma lety tentýž autor v dobrozdání na Babylon napsal: Babylon je časopis, který je pro svou kritičnost v současném spektru literárních a kulturních periodik nezastupitelný. Příspěvky v něm otiskované … spojuje názorová nonkonformita a naprostá nezávislost na jakémkoli typu establishmentu, ať už odborném, uměleckém, literárně skupinovém, nebo dokonce ekonomickém či politickém. Možná to ale tenkrát napsal pro přítele, stejně jako dneska pro jiného přítele tvrdí opak? Inu profík.
Když Karlík druhé vyučuje z kritiky Havla a správného vyrovnávání se s komunistickou minulostí, Drda z odvahy a Špirit z nonkonformismu (nebo snad konformismu?), je to jako z pohádky o Dlouhém, širokém a bystrozrakém. V tom lepším případě. V tom horším člověk cítí, jak je argumentace Drdy a Špirita nepoctivá, instrumentální, psaná ad hoc (především u Špirita – u Drdy je cítit ještě zápal, který mu ovšem zatemňuje mozek, zatímco u Špirita je to pouhá rutina).
Výše uvedené ovšem není důvod, abych se snížil k tomu, že bych snad RR odpískal, jak to udělal Špirit s Babylonem. RR je dobrý časopis s předlistopadovou tradicí, s kterým jsem léta spolupracoval a jsem za to rád a stejně rád jsem, že existuje.

P. S.
Na Karlíka a jeho poznámky bych nebyl vůbec reagoval, kdyby tady nebyla jedna věc, která je podle mne těžko omluvitelná a je jen příznačné, že ji autoři z RR zcela pominuli. Před třemi lety se Hermanovo ministerstvo kultury pokusilo Babylon, mající v té době už za sebou dvaadvacetiletou tradici, zaříznout. Ministerští úředníci nás těsně před druhým kolem grantového řízení, bez jakéhokoli varování vyřadili, abychom se nemohli bránit. Ze 400 tisíc, které byly Babylonu přiřazeny v prvním kole, jsme nejen nedostali ani korunu (RR tehdy dostala 100 % toho, o co žádala a navíc i těch 400 tisíc, co MK „ušetřilo“ na Babylonu, zřejmě jako bonus, a pak si u nás objednali jeden placený inzerát. Drda to komentuje takto: „Když jsem to četl, vybavilo se mi, co všechno podnikala redakce RR, když Babylon před časem nedostal grant a Placák potřeboval pomoc, a musím přiznat, že se mi udělalo nevolno.“), ale navíc nás ještě Hermanovi úředníci udali na FÚ, který nám za marginální administrativní pochybení či opomenutí, která se najdou vždy, vyměřil pokutu 90 tisíc korun. Vypadalo to, že s vydáváním Babylonu skončíme. Nakonec jsem si ale půjčil peníze a s vydáváním jsme s čím dál většími obtížemi pokračovali. Nynější sbírka na nový Babylon a web byla poslední možnost, jak časopis zachránit a zároveň i šance, jak jej posunout do vyšší roviny. Kdyby se sbírka nepovedla, pověsili bychom Babylon na hřebík.
A co v té chvíli udělají „přátelé“ z RR? Začnou Babylon ostřelovat poťouchlými poznámkami a celý projekt zpochybňovat ve chvíli, kdy jde Babylonu o exitenci. Obyčejná poťouchlost, kterou se člověk jindy baví, se tak změnila ve zcela „obyčejné“ podrazáctví. To byl také důvod mé poněkud „nasrané“ reakce, která byla přemrštěná v tom, že jsem (v kontextu článku) srovnal Karlíka s Babišem, jak mě na to upozornila Markéta Drdová (mimochodem bystřejší než její muž – to je vtip, ale jen jedním směrem), a za to omlouvám. Nicméně moje replika nepřesáhla rámec „obyčejné“ nasranosti na kamaráda, který ve chvíli, kdy o něco jde, ti nejen nepomůže, ale navíc tě podtrhne. Reakce Adama Drdy a Michaela Špirita tohle podrazáctví svou trapností a ubohostí dovršily.
Petr Placák (Babylon XXV, č. 2, 20. 6. 2016, s. 4)

Ad Dlouhý, široký a bystrozraký
Způsob, jakým Petr Placák v článku Dlouhý, široký a bystrozraký (Babylon č. 2/2016) zachází s fakty kolem grantů Ministerstva kultury ČR stejně jako s texty Michaela Špirita, je prokazatelně falešný a manipulativní.
Placák v článku uvedl, že Babylon byl „před třemi lety“ „těsně před druhým kolem grantového řízení“ vyřazen a „ze 400 tisíc, které byly Babylonu přiřazeny v prvním kole“ nedostal „ani korunu“ a že „RR tehdy dostala 100% toho, o co žádala a navíc i těch 400 tisíc, co MK ‚ušetřilo‘ na Babylonu“. Chybné je nejen tvrzení, že Babylon byl v roce 2012 (k němuž Placák nepřesně odkazuje, jak vyplynulo z korespondence, již jsem s ním po uveřejnění jeho textu vedl) z řízení vyloučen před druhým kolem, ale i to, že byly Babylonu v prvním kole peníze „přiřazeny“ – v prvním kole se totiž nikdy žádné prostředky „nepřiřazují“. Tvrzení o Revolver Revue je rovněž zcela mylné. Ta totiž, mj. podle sdělení tajemníka komise, v daném roce nedostala v rámci výběrového řízení pro podporu literárních časopisů a akcí plnou požadovanou částku, natož prostředky navíc.        
Tolik ve věci dotací pro časopisu Babylon a Revolver Revue, která byla podle Placáka příčinou jeho reakce, a teď k zmiňovaným textům Michaela Špirita. V Babylonu se vedle citace z Špiritova článku Babylon – promarněná šance (Bubínek Revolver Revue z 30. 5. 2016) uvádí úryvek z dobrozdání, které M. Špirit poskytl v roce 2015 (kdy byl Babylon z dotačního řízení vyřazen s odůvodněním, že způsob distribuce časopisu odporuje podmínkám udělení dotace, a několik literárních vědců poskytlo redakci Babylonu vyjádření na jeho podporu – v této věci jsem Babylonu pomáhal, také proto na zneužití Špiritova dobrozdání reaguji.) Konfrontace pozitivního stanoviska ze Špiritova dobrozdání a jeho kritického soudu o časopisu z Bubínku Revolveru mají v Placákově článku zřejmý cíl předvést Špirita jako člověka, jenž účelově mění své názory, nebo si za nimi nestojí („Inu profík“ píše P. Placák). Přitom texty typu dobrozdání se přinejmenším dnes u nás píší jako akt solidarity, nejsou prostorem pro žánr kritického soudu a nedají se s ním jednoduše stavět na jednu rovinu. Pokud ovšem Petr Placák v takové komparaci, resp. zneužití nevidí žádný problém, měli by si být všichni, kdo mu kdy poskytli či poskytnou pozitivní posudky, vědomi, že šéfredaktor Babylonu s nimi v případě své nové, aktuální potřeby může nakládat jako s kompromitujícím materiálem.
Michal Kosák

Snažit se vést korespondenci s Michalem Kosákem je vskutku adrenalinový zážitek: taková míra neschopnosti číst text a porozumět mu, jakou v korespondenci s redakcí předvedl, se u vysokoškolsky vzdělaného a češtinou se zaobírajícího autora opravdu jen tak nevidí. Zde opět: Kosák píše, že dotace-nedotace byla příčinou mé reakce na články v RR ohledně Babylonu, což nejen nelze z mého textu vyčíst (skutečná příčina je tam navíc, pro blby, explicitně uvedena), ale sama Kosákova konstrukce je úplný nesmysl (pokud bychom si měli ohledně dotací na někoho stěžovat, tak by to bylo MK, ne pochopitelně RR – meritum věci bylo přece v něčem úplně jiném).
Co se týká Špirita, tak Kosákovo tvrzení o zneužití jeho dobrozdání je směšné. V reakci na protibabylonský výpad, který podle mne napsal Špirit jako kritik (doufám), ale jako osoba ve věci „zainteresovaná“, jsem připomněl jiný jeho text, který taky nepsal jako kritik, jak jsem to ostatně ve svém článku zmínil, a který zároveň nebyl soukromé povahy, ale byl určen pro externí účely Babylonu. Zda bylo něco psáno z přátelských či nepřátelských pozic je úplně putna. Nešlo, pane Kosáku, o to napálit Špirita jako kritika, to bych si vskutku nedovolil, ale jako kamaráda. Jinak je ovšem každý konflikt dobrý test inteligence.
Petr Placák (Babylon XXV, č. 3–4, 17. 11. 2016, s. 8)

Texty ponecháváme v původním znění, bez jakýchkoli redakčních zásahů. RR