Nedávno jste u renomovaného nakladatelství Penguin vydal svou románovou prvotinu Mount Merrion, pronikavou studii rodinných vztahů a působivý portrét irské společnosti. Jak u takového celosvětového nakladatelského molochu, jakým Penguin bezesporu je, probíhá přijetí rukopisu a následné redakční zpracování?

Justin Quinn (irský básník a kritik, pedagog na FF UK v Praze a ZČU v Plzni): Probíhá na pozoruhodné osobní úrovni. Když jsem měl v říjnu 2011 rozepsaných prvních sto stránek románu, poslal jsem je Brendanu Barringtonovi, redaktorovi Penguinu, se kterým jsem už párkrát spolupracoval. Brendan je totiž zároveň redaktorem časopisu The Dublin Review, irské obdoby revue Granta nebo Revolver Revue, kde jsem předtím publikoval texty o svých pražských kulturních i osobních zážitcích. Jemu se ukázka líbila a poprosil mě o zbytek knihy. Řekl jsem mu, že mu hotový text pošlu do začátku února, a v následujících třech měsících jsem psal asi 3 000 slov denně, což nakonec vyšlo celkem na 140 000 slov. Dodnes jsem se z toho nevzpamatoval a nechtěl bych to dělat znovu.

Rukopis jsem pak ale Brendanovi posílal po částech a v březnu jsme se domluvili na osobní schůzce v Dublinu. Když jsem kráčel po Dawson Street k jeho kanceláři na Stephen’s Green s krásným výhledem na koruny stromů v centru Dublinu, byl jsem dost nervózní. Ke druhé polovině knihy se do té doby ještě nijak nevyjádřil, takže jsem nevěděl, jak naše jednání dopadne. Seděli jsme spolu dvě hodiny a z hovoru mimo jiné vyplynulo, že mi nakladatelství do dvou dnů nabídne smlouvu. I když ještě nebylo poledne, šel jsem z té kanceláře rovnou na roh do hotelu Shelbourne, objednal si gin martini a zavolal do Prahy ženě, že dobrý. Ona na to řekla jen: „Uuf!“

První verze rukopisu by vydala na nějakých 600 tiskových stran. Verze, která nakonec vyšla, má necelých 300 stránek. Barrington je známý jako nejneúprosnější redaktor v Irsku a Velké Británii. Opravdu do mého rukopisu řezal, ale jeho výseky nebyly jenom makroformátové; věnoval se i těm nejmenším detailům, fungoval jako jazykový redaktor, tedy takzvaný copy editor, zároveň ale ve své práci uplatňoval širokou znalost dějin a kultury, z kterých román čerpá. Po dobu osmi měsíců jsme spolu byli v kontaktu několikrát denně a probírali navrhované změny. Byla to nejintenzivnější spolupráce, kterou jsem jako autor zažil. Vzniklo z toho zvláštní přátelství: vlastně toho o sobě s Brendanem moc nevíme, ale známe se líp než někteří lidé, kteří se přátelí desítky let. Když je teď kniha venku, už si píšeme daleko míň, a mně se po tom stýská. Možná kvůli tomu napíšu další román.