Obsahem čtvrtého vydání RR novin byla anketa Událost roku 2017. Vybrané osobnosti oslovila redakce Revolver Revue takto: „Můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – nejen jednu pozitivní, ale i jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2017, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za důležité. Vítáno je stručné zdůvodnění.“ Na Bubínku Revolveru nyní přinášíme na pokračování odpovědi všech 122 respondentů.

Událost roku 2017 (anketa Revolveru) III.

Za pozitivní událost z loňského roku považuji výstavu Milady Schmidtové Čermákové v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Výstava malířky neznámé, zapomenuté a nyní objevené a prosazené do výstavních prostor člověkem, který není galerista ani kunsthistorik, ale svým úsilím a vírou v její dílo ji dokázal vytáhnout z naprostého zapomnění.
Vítěznému ocenění v Ceně Jindřicha Chalupeckého za loňský rok jsem opět neporozuměl a nechalo mne zcela lhostejným…
Jiří Štourač, malíř a grafik

Nejsem bohužel správným respondentem letošní ankety. Kvůli pracovním povinnostem – ovšemže kulturním – jsem „pro sebe“ nepřečetl nebo nezhlédl řadu počinů, které bych pak rád označil za událost. Radost z dobře udělaného díla jsem však pociťoval při sledování filmu Stevena Soderbergha Logan Lucky (v naší distribuci pod zavádějícím titulem Loganovi parťáci). Snímek se sice úplně nedrží zásady, že nejlepší filmová loupež je taková, po níž si nápadití hrdinové svou kořist neodnesou, ale to nevadí. Skutečným centrem filmu je totiž pověstná písnička Johna Denvera, která má dobrou moc nad hlavní postavou a řídí její kroky mezi Západní Virginií, Severní Karolínou a Virginií.
Truchlivých kulturních událostí bylo několik za den, a jsem proto stejně bezradný jako při loňské odpovědi. Je to unfair vůči jiným ohavnostem roku 2017, jmenuji jednu z těch čerstvějších, na niž jsem dosud nezapomněl: 24 hlasujících pro tzv. vítěznou knihu v anketě Andrejových novin, kteří tak předvedli promenádu nevkusu, nerozpoznávání, okázalosti a snobství.
Michael Špirit, literární historik, kritik a editor

Minulý rok mě zaujaly dvě výstavy, a měly dva shodné znaky: byly letní a mimopražské. Také autoři měli leccos společného, i když to nebylo zřejmé na první pohled. Na jedné straně geometrické, z matně průhledné organzy sešívané obrazy ve 3D Jaromíra Novotného v broumovské Galerii Dům (kurátor Petr Vaňous), na druhé straně obrazy Zorky Ságlové v Hradci Králové (retrospektiva, kurátorka Klára Zářecká), kde mě nejvíc zaujaly její obrazy z konce života malované na damašek. Fascinovalo mě, kolik toho mají společného: nejen minimální barevnost (u Novotného kontrast černé a bílé, u Ságlové komplementární zelená s červenou), ale oba autoři umožňují divákovi nahlédnout do procesu tvorby, dovnitř, do spodních vrstev obrazu. Vzniká palimpsest: u Novotného je to organza, do níž a za níž vrství černé či přírodní dřevěné desky, záplatuje ji a sešívá (bílou organzu černou nití). Ságlová využívá damašek jako podkladové plátno, na které vrství akrylovou malbou čáry a vlnky a polo/kruhy jen částečně a občas damašek překrývající. V různé intenzitě tak nechává vykukovat střídání osnovní a útkové vazby hrubých versus lesklých nití stejnobarevných květinových vzorů damašku. U obou máme před sebou rozprostřené čtverce, obdélníky pod organzou, na organze, vystříhané v organze (kruhy), či zvlněné nebo rovné linky na damašku (Ságlová). Ale čím víc hledíme, tím víc roste napětí: co se za vrstvami vlastně skrývá? Oba autoři přitom užívají konkrétní objekty s původně odlišnou funkcí (látky, dřevěné desky), ale jejich účelová předmětnost přeměněná v obraz vynáší na povrch abstraktní, časový rozměr: u Novotného se rozpomínáme v blednoucích a opět se vynořujících paměťových stopách skrytých v matné organze na svou minulost. Je jen naznačená v obrysech za poloprůsvitnou vrstvou; u Ságlové jsou stopy času doslova obtištěné jak tiskátkem z různých dokumentů: například z fotografie, z mapy (často používá razítko): na damašek otiskuje akrylem vzpomínky z cest – geologickou linii skalních struktur (z cesty do Francie) nebo geografickou strukturu kdysi navštíveného města. Jak Novotný, tak Ságlová navíc ve svých obrazech tematizují použitý materiál – jeho strukturu, mat či lesk hrubých a lesklých nití damašku, u Novotného je to mat organzy, „časem“ okousané okraje organzy, našité záplaty se všemi nepřesnostmi, hrubé dřevo rámu atd. Palimpsestovým vrstvením a překrýváním ve 3D jsme stále vtahováni dovnitř obrazu – tušení smyslu a tušení nedokonalosti. Nedokonalost pastózně nanesených akrylových linií spolu s opět spíše tušenými florálními motivy damašku, nedokonalost hrubého rámu, otrhané organzy, opakovaného sešívání a záplatování, nedokonalost kazů na damašku, nepřesnost a náhodnost akrylové linky. Hledání smyslu v tom všem. Princip naší paměti, do které je nám tak umožněno nahlédnout.
Tereza Límanová, překladatelka a prozaička

Pozitivní událost(i) roku 2017. Proti pravidlům musím zmínit události hned čtyři. Taneční představení Orbita Terezy Lepold Vejsadové a Lukáše Lepolda v prostorách brněnské Hvězdárny na Kraví hoře. Čistý zážitek stavu bez tíže. A pak 28hodinové nonstop hraní klavírní skladby Erika Satieho Vexations – 20 taktů hraných 840x. Hle! Performance druhé poloviny 19. století! Záviděl jsem těm klavíristům, vznášeli se někde ve vesmíru. Na podzim vyšla v ostravském nakladatelství Protimluv nová próza Vladimíra Mikeše Čtveročas. Při čtení pocit stavu nejen bez tíže prostoru, ale i bez tíže času. A nedlouho potom vydalo pražské nakladatelství Torst vzpomínkovou knihu Marie Tomášové Věřit napsaným slovům. Paní Tomášová ze stránek přímo mluví, tak blízká jsou její slova, a šeptá, aby se jí ta slova nerozlomila. A přitom velké svědectví o velkém osudu. Všechny čtyři události, které samy o sobě byly velkým zážitkem, mají něco společného: vytržení z každodenního lopocení a možnost spočinutí u sebe samotného. A setkání s někým, kdo něco umí!
Negativní událost roku 2017. Bylo toho tolik, že se mi o tom ani nechce psát, v divadle, a ve světě vůbec. Mojžíš vodil svůj lid čtyřicet let po poušti, než umřela generace všech těch, kteří si pamatovali otroctví. Tak my už jsme alespoň za půlkou, ale rozhodně ne ještě u břehu Jordánu. A možná to bude potřeba vzít ještě jednou dokola. Ale co mě potěšilo při vší té hrůze doma, byl nápis ve vstupní hale Státní knihovny Berlín: „Jedna věc pomůže vždycky: číst!“
Štěpán Pácl, divadelní režisér

Instalace Magdaleny Jetelové Dotek doby ve Veletržním paláci (19. 11. 2017 – 18. 3. 2018) mě nenechala v klidu, ani nevím pořádně proč, což je asi vůbec nejlepší. Chodila jsem se na ni dívat, bohužel ve dvoraně dole byla už odinstalována, takže datum platí pro doprovodnou část v horním ochozu. Škoda, že v katalogu není fotografie z listopadového otevření: černá, lesklá hmota zalévající dolní podlaží, která jako by se v nenápadném pohybu vzdouvala a stoupala a do jejíž mapy probleskovaly prostorem laserové střely, až strašidelně krásná, zrcadlila davy lidí na ochozech paláce. Jako by tato přítomnost, obklopená hlukem, ještě podtrhla smysl té věci.
Neblahou událostí byla smrt Jiřího Bělohlávka, šéfdirigenta České filharmonie. Filharmonie jako by pod jeho vedením ožila a také postupně opouštěla repertoárové stereotypy. Nezbývá než doufat, že v tom bude pokračovat.
Marie Langerová, literární teoretička a editorka

Pozitivní událostí je próza Daniela Hradeckého Trosky jednoho deníku. Kniha tenounká tak, že se téměř vejde pod nehet, jinak jde ale o vybuchující granát české alkoholické prózy. Po bujarých kvartálech, jako je Hašek či Hrabal, tu konečně máme temného hladinkáře. Nic nevadí, že jsme museli čekat do 21. století. Hradecký je tak dobrý, že se hravě stává jedním z vrcholů chlastového prozaického slovanského triptychu. Takže: Rus Jerofejev – Moskva Petušky (1970), Polák Jerzy Pilch – U strážnýho anděla (2007) a Čech Daniel Hradecký – Trosky jednoho deníku (2017).
Negativní událostí je odporná, špinavá kampaň, která vedla k tomu, že tolik hlupáků opět zvolilo Ubuzemana.
Jáchym Topol, spisovatel

Nejlepší událost. Mše svatá na Velikonoční neděli v kostele sv. Kateřiny Alexandrijské v Nových Bucích celebrovaná páterem Janem Rybářem. Následně jeho kniha rozhovorů (Deník venkovského faráře, vydal Vyšehrad 2016), které s ním vedl Josef Beránek.
Negativní počin. Zrušení dvouvozové nízkopodlažní tramvaje č. 18 jezdící z Petřin do centra a dále do Nuslí a zpět. Tato v minulosti hojně využívaná tramvaj byla nahrazena jednovozovou tramvají č. 2. Jednovozová „dvojka“ (obraz, který by se dal spíš čekat během noci, když není takový provoz) se teď tak nějak směšně kymácí po své koleji přes pražské kopce a doliny plná občanů, kteří by si rádi přisedli, ale není kam. Ke všemu je ještě obvykle nadpodlažní, má často nechutné polstrované sedačky a okna, která jdou otevřít jen největšími siláky. Ráno a ve špičce je tramvaj nacpaná lidmi, zejména starými a zraněnými, kteří jedou do Vojenské nemocnice, jež je na trase. Lidé krkolomně sestupují či vystupují po schodech, tramvaják zuřivě zvoní a provokuje předčasným zavíráním dveří. Tramvaj by rády využily také maminky a tatínci s kočárky jedoucí z centra či od něj, taky lidi bez kočárku a bez zranění, že by si jako normálně sedli (v horším případě stoupli) a třeba si četli, ale není šance. Prý „dvojka“ byla vždycky jednovozová, a basta!
Dagmar Urbánková, výtvarnice a básnířka

Mě trochu zklamala výstava Gerharda Richtera v paláci Kinských, v mých očích naprosto přeceňovaný malíř, i když mu jistou míru reflexe dnešní doby neupírám. (Nejhorší je, že různí investoři skupují jeho obrazy s cílem na nich vydělat, plátna jdou do trezoru a ceny se uměle udržují na nesmyslné výši.) Zaujalo mě naopak, že Richter umožnil Ivanu Lefkovitsovi (nar. 1937 v Prešově, dnes ve Švýcarsku) zdarma použít na obálky 15 sešitů vzpomínek těch, kteří přežili šoa a dosud žijí, výtahy ze svých obrazů, které údajně vznikly přemalováním fotografií pořízených potají v Birkenau jedním židovským vězněm. I z těch pouhých částí obrazů jde na člověka děs, když si představí, co se za nimi asi skrývá. Kniha se jmenuje Žiji se svou minulostí (Mit meiner Vergangenheit lebe ich, nakl. Suhrkamp) a česky vyšla roku 2017 v nakl. Oikoymenh.
Radovan Charvát, překladatel

ŽENY A REGIONY: Ostrava: Hana Puchová – Pevné vazby (Dům umění Ostrava, 21. 6. – 3. 9. 2017). Umělkyni netřeba představovat – květiny a zátiší… Kurátorka Renata Skřebská. Rýmařov: Marie Kodovská (1912–1992) – Královna modrojasu (Městské muzeum Rýmařov, 7. 9. – 4. 10. 2017). Výtvarné dílo malířky a básnířky Marie Kodovské konečně dostává zpět své místo, jistě pevné. Nádherné tušové kresby a jiné až drtivě nádherné kusy. Kurátor Michal Vyhlídal. Zlín: Milada Schmidtová Čermáková (1922–2015) – Chodkyně v mracích (Galerie Václava Chada a Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, 6. 12. 2017 – 11. 2. 2018). Znovuobjevená malířka a kreslířka – její umělecký život je spojen se Zlínem, kde v době druhé světové války silně ovlivnil její práci přítel, malíř Václav Chad, a umělci ze Školy umění. Díky mnohaletému odhodlání pana Milana Kadlíčka a jeho rodiny se podařilo dílo ve velkém rozsahu zachránit. Vřelé díky. Válečný cyklus byl vrcholem celé výstavy, i když vlastně vznikl nejdříve. Kurátory byli Ladislav Daněk a Alena Pomajzlová.
Zdeněk Macháček, výtvarník a grafik

Jen náhodou jsem zhlédl artovou filmovou esej Andrey Culkové H*art on (Vzrušení), ale už pár měsíců mi nejde z hlavy. Těšila mne skvělá kamera, vizuálně vytříbené obrazy, rychlý a chytrý střih, náznaky příběhů, které si ponechaly svá tajemství. Jejímu poselství jsem rozuměl jen zpola, tak ale rozumím i mnohým dobrým básním. Režisérka z různých stran ohledává fenomén moderního výtvarného umění, někde odkrývá skryté významy, někde vyprázdněnost planého teoretizování, dryjáčnictví provozu či trapnost umělecké sebestřednosti. Ve filmu se prolíná několik prostředí a dějů, čímž dochází ke konfrontaci různých přístupů k umělecké tvorbě od naivní fascinace přes cynické manipulativní strategie až po očistné, docela přesvědčivé pokusy o konceptuální opravdovost. V zásadě jde o dokument, v němž vystupují a hovoří reálné osobnosti současné výtvarné scény, film je však zbavuje jejich sebestylizace a s některými zachází hodně nemilosrdně. Smysl umělecké tvorby tu téměř nerozlišitelně srůstá s její marností.
Sebrané spisy Ladislava Klímy vydává v pomalém tempu nakladatelství Torst od roku 1996. Každý ze čtyř objemných svazků, které zatím vyšly, patřil u nás nepochybně k prvořadým kulturním událostem roku. Ten loňský s názvem Svět atd. shrnuje Klímovy spisy filosofické a jeho žurnalistiku, v první části texty knižně nebo časopisecky publikované už za autorova života, ve druhé části ucelené nebo zlomkovité práce, jež zůstaly většinou dodnes nepublikované. Klíma tímto svazkem vstupuje poprvé v rámci Spisů do veřejného diskurzu jako svérázný, radikální, nikoli však přespříliš excentrický myslitel. Ti, kteří v něm chtějí spatřovat blouznivého vizionáře opojeného vlastní představivostí, budou možná nemile překvapeni jeho pronikavým smyslem pro skutečnost a vytříbeným kritickým myšlením. Klíma nebyl jen zpustlý bohém s chuligánskými rysy, tak blízký vzpurně nekonvenční mládeži, jež ho kultovně ctila, ale také vzdělanec, byť autodidakt, s úctyhodným přehledem o kulturních dějinách lidstva.
Viktor Šlajchrt, publicista a spisovatel

Dovolím si spojit pozitivní a negativní událost do jedné. Bienále Brno je tradiční mezinárodní přehlídkou grafického designu. Pravidelně byli všichni zvědaví, co nastávající ročník nabídne. Kromě soutěžní výstavy a sympozia měla událost ještě další rozměr. Jednalo se o pravidelné setkání celé komunity grafických designérů, typografů a koneckonců všech dalších, kteří s oblastí grafického designu mají co do činění. S nadsázkou se dá říct, že bylo jedno, kdo a kde se zrovna nachází, co dělá a kolik má práce, stejně ho nakonec potkáte v Brně. Záležitost to byla ve všech směrech pozitivní. Zarážející ale je, kolik negace se okolo bienále v poslední době objevilo. Ať už kňučení minulého kurátorského týmu o nekompetentnosti některých osob v pořadatelské Moravské galerii, lamentování současné střední generace grafických designérů nad podobou posledních tří ročníků, brblání těch nejmladších nad současnými kurátory a grafickou podobou nastávajícího ročníku a v neposlední řadě také tradiční huhlání nejstarší generace Brňáků o „ukradeném bienále“. Přimlouval bych se za to, abychom všichni hodili za hlavu, co se okolo bienále dělo nebo řeklo, a udělali jsme společně 28. ročník Bienále Brno pozitivním tématem příští ankety.
Radek Sidun, grafický designér

Ta dobrá, je jich několik, jestli možno. Bytová setkávání, jež organizuje Soňa Pokorná. Pro jejich šíři, různorodost účastných person vehnaných do jednopokojového bytu nad Betlémským náměstím, niterně nevyhasínající atmosféru připomenutím nedávných časů. Vydání knihy Ivana Matouška Ogangie, to je taková událost, že o jiné netřeba ani snít. Divadlo Spitfire Company a jejich představení Fragmenty #2 na festivalu 4 + 4 v Karlínských kasárnách. Jedinečné spojení hudby, divadla, tance a různých výtvarných forem v děsuplném prostředí.
Ta špatná. Velký a neustávající nárůst umělců a s tím související mizení umění. Umělci by měli vstoupit do anonymity a ponechat tvorbě její nepravdu, radost, nadšení i nezájem.
Zdeněk H. Novák, hudebník

1) Zdařilé divadelní setkání Pražské křižovatky, nejen kvůli vlastním představením, byla to podle mého názoru představení výjimečná, ale hlavně pro událost ve svém celku – vytvořil se díky ND prostor pro skutečný dialog, bylo možné vidět divadla, jak se u nás běžně nedělají, a připomenout si, že nejde jen o podívanou, ale také vztah ke světu, aktivní vztah. Interaktivnost a angažovanost (tato připomínka Václava Havla však nebyla vůbec násilná a stereotypní) podtrhovala atmosféra před a po představení, vedly se debaty, řeči, vážné a taky dosti ironické, také se trochu hodovalo. A myslím, že to nebyl slovy Puškinovými Hodokvas v době moru.
2) Chtěla bych se poněkud více zastavit u jednoho zdánlivě marginálního jevu, který mně ale připadá symptomatický. Na konci roku 2017 se mezi významnými událostmi vědy v České televizi připomínala zpráva, že na počátku roku 2017 byla přečtena genetická podobizna Boženy Němcové ze zbytkové mitochondriální DNA vlasů uchovávaných v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici. Tento moderní portrét Boženy Němcové mohl být potvrzen komparativní genetickou analýzou vlasů jejího syna Hynka, které muzeum také uchovává. Nebudu se nijak blíže rozepisovat o vědecké části projektu, kterou inicioval malý tým externistů při Muzeu Boženy Němcové, přičemž samotnou analýzu provedl tým Genexone, s. r. o., LMG U.S.G.POL, s. r. o., a Ústavu lékařské genetiky LF UPOL pod vedením doc. Mgr. Radka Vodičky, Ph.D. Celý projekt byl vlastně financován ze soukromých zdrojů. Potud je vše zdánlivě v pořádku. Co však je zcela nehorázné, je situace samotného muzea této ženy, kterou všichni tak vzletně označují jako nejvýznamnější českou ženu, všichni a všechny se k ní obrací jako k národní ikoně, a tak podobně. Samo muzeum je ve velmi špatné kondici, a to jsou moje slova jen eufemismem. Kdo byl v poslední době v České Skalici, ví, o čem mluvím: nejenže je expozice zcela zastaralá a nutně by potřebovala novou koncepci, ale muzeum vlastně nemá téměř prostředky na provoz, natož na novou expozici, o niž se přesto snaží. Nelze ale vůbec obviňovat zřizovatele muzea, tedy město, že se o muzeum nestará. Malé přívětivé městečko čítající 5 tis. obyvatel, na pokraji Babiččina údolí, v líbezném kraji, prostě na financování takového muzea nemá prostředky. Muzeum Boženy Němcové kromě Němcové slouží pochopitelně jako muzeum Českoskalicka – je to však muzeum nejen pojmenované po Němcové, ale jde o skutečnou odbornou organizaci, která se stará o dědictví Němcové a chtěla by se o ni starat moderně. Proto muzeum iniciovalo výzkum DNA a mělo štěstí, že někteří stále vnímají Boženu Němcovou opravdu jako ženu neobvyklého národního významu. Ministerstvo kultury však zjevně tento význam nevnímá. Z jakýchsi nejasných důvodů odmítá podporovat muzeum přímo, zřizovatelem je přece město Česká Skalice – má jistě řadu legislativních, historických a politických důvodů, proč se nezajímá o muzeum, ale přiznám se, že ty mne ale – dovolte mi být v tuto chvíli poněkud nacionální – jako Češku prostě nezajímají. Je to ostudné, slepé a dehonestující. Nedávno Praha 10 zakoupila část dvojdomku Karla Čapka za částku, která by Muzeu Boženy Němcové stačila na několik let existence, a ještě by si mohl ředitel Milan Horký dovolit modernizovat expozici. Česká Skalice není Praha 10 a její hlavní třída Vršovická čítá možná stejně obyvatel jako samo městečko, na nějž ministerstvo naložilo starost o muzeum. Jeho finanční síly nemohou stačit. Ale to je asi příliš nadpřirozená představa, že by se mohl trochu postarat také český stát přímo, představa stejně legendární jako romanticky líbezný a úchvatný, pevně v nás Češích zakořeněný portrét této ženy od Josefa Vojtěcha Hellicha.
Libuše Heczková, bohemistka

Uvítal jsem první české vydání Heideggerovy přednášky Nač básníci?, proslovené v úzkém přátelském kruhu v roce 1946 u příležitosti dvacátého výročí smrti Rainera Marii Rilkeho. V překladu Ivana Chvatíka je v loňském roce vydalo nakladatelství Oikoymenh. Součástí vydání jsou i Chvatíkovy nové překlady Hölderlinových a Rilkeho básní, s nimiž Heidegger pracoval. Je mezi nimi také Hölderlinova báseň Mnémosyné s úvodním fascinujícím veršem (druhá verze, první strofa): „Jsme znak vyprázdněného významu“ (starší překlad Vladimíra Mikeše). V převodu Ivana Chvatíka, neméně sugestivním, zní: „Jsme jakési znamení, nemajíc’ významu […]“.
Udivuje a znepokojuje mne, že Heideggerovy již dříve v češtině vydané drobné, koncízní příspěvky k základním tématům Anaximandrova věta, Co znamená myslet?, Už jenom nějaký bůh nás může zachránit (rozhovor), Věk obrazu světa, Původ uměleckého díla – k nimž patří i tento – u nás nezanechává zachytitelný ohlas. Složitý, v mnoha směrech problematický myslitel se k uvedeným tématům vyslovuje způsobem, který na čtenáře klade nejen intelektuální, nýbrž fundamentálně existenciální nárok, jenž především problematizuje současný modus vivendi. Je to hlas, který nechce být slyšen? Speciálně pak ve společnosti, již skrznaskrz prorůstá všestranný oportunismus a existenciální amnézie?
K nepřehlédnutelným výstavám loňského roku patřila nepochybně retrospektiva Gerharda Richtera v Národní galerii (palác Kinských, 26. 4. – 3. 9. 2017). Také Richter je nesnadnou, složitou osobností, jeho retrospektiva se však těšila velkému mediálnímu a společenskému zájmu. Je ovšem otázkou, nakolik byl tento zájem motivován atraktivitou jména světového umělce a nakolik poselstvím jeho díla. S Heideggerovými znepokojivými analýzami souhlasí soud tohoto introvertního malíře: „Tradiční umění je prakticky mrtvé. Tím myslím celý ten obrovský, složitý subjekt se všemi úžasnými estetickými a morálními aspiracemi, kterému se kdysi říkalo umění. Ten byl kompletně odsunut na vedlejší kolej a ztratil jakýkoli širší význam; dokonce je stále více znevažován […] Já jsem tolerovaná výjimka; možná ani to ne. Ale o sobě jsem nemluvil, narážel jsem spíše na ducha doby […]“ (Rozhovor Gerharda Richtera s Babette Richter, in: Gerhard Richter, Praha 2017, s. 39).
Petr Jindra, historik umění

Událost roku – pozitivní událost roku, již přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2017 – má pro mne jméno člověka. Ester Krumbachová. A Zuzana Blochová a Edith Jeřábková a Jana Baierová – a k tomu celá skupina lidí (jmenuju prostě ty, jejichž práci jsem mohl sám pozorovat), která tak pečlivě, zodpovědně a zároveň svobodně, otevřeně a s odzbrojující vstřícností pracovala a pracuje na díle nejcennější filmařky 20. století. A to adjektivum používám umanutě a s respektem ke všem režisérským osobnostem naší „československé nové vlny“, ženám i mužům, s respektem ke všem ostatním filmařům ve světě.
A Ivo Paik, který jako Kerberos držel dvacet celých let tvrdohlavě její osobní dílo pod zámkem až k jeho loňskému poskytnutí veřejnosti. Děkuju. Pokorně.
Jakub Felcman, scenárista a dramaturg

Můj nejoblíbenější happening roku se uskutečnil v listopadu v německé vesnici Bornhagen v Durynsku a jeho autorem je berlínská umělecká skupina Centrum pro politickou krásu. Pronajali si pozemek za domem neonacistického politika Björna Höckeho (AfD), který v lednu minulého roku na demonstraci v Drážďanech označil berlínský památník obětem šoa za „památník hanby v srdci hlavního města“, a postavili na pronajatém pozemku malou repliku berlínského památníku. Teď má pan Höcke za okny svou vlastní menší verzi, která mu může denně připomínat, jak xenofobie a rasismus proměnily Evropu v pohřebiště. Další podobné instalace by se dobře vyjímaly před Pražským hradem a polským Sejmem.
Aviezer Tucker, filosof a politolog

1) Jako mimořádně pozitivní se mi jeví fakt, že se pořád najdou lidé, kteří si kladou velké úkoly. Jen namátkou za poslední léta: Umělecké památky Prahy Pavla Vlčka, Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí Petra Voita, Spisy Ladislava Klímy v ediční přípravě Eriky Abrams, tři svazky Dějin české katolické literatury M. C. Putny, heuristicky mimořádně cenný přehled pražské univerzitní estetiky v letech 1763–1848 Tomáše Hlobila… Ale protože mám zvolit jen jeden titul, volím překlad monumentálního čínského románu Jin Ping Mei aneb Slivoň ve stříbrné váze z pera Oldřicha Krále. V roce 2017 vyšel šestý z plánovaných deseti svazků.
2) Za velice negativní kulturní událost pokládám uzavření sbírky českého výtvarného umění 19. století v Salmovském paláci v říjnu 2017. Pokud je mi známo, na její místo bude dovezeno současné konceptuální umění ze soukromé sbírky společnosti TBA 21. K 19. století se dostaneme – dá-li pánbůh – v květnu 2019, kdy bude nainstalováno v nové expozici ve Veletržním paláci. Znamená to, že klasická díla první poloviny 19. století (Mánesové, Navrátil, Purkyně, Kosárek, Chitussi a další) nebudou návštěvníkům přístupná rok a 8 měsíců. Jsem si jist, že v Musée d’Orsay ani v jakékoli podobně orientované národní instituci by k něčemu takovému dojít nemohlo. A obávám se, že stávající ředitel Národní galerie příliš nechápe, jakou instituci to vlastně řídí.
Jiří Pelán, literární historik a překladatel

Čtu třetí román Nora Karla Ove Knausgårda Ostrov chlapectví – z celku Můj boj, od počátku roku 2017 vychází jednotlivé díly za sebou, nejdůležitější pro mě byl ten první. Prochází osobní historii do nejjemnějších odstínů pocitů, přestože je k tomu průzkumu nutná obsesivní sebestřednost, pořád mě baví!
Diskuse o současném Rusku a setkání s moskevským básníkem Lvem Rubinštejnem na festivalu Tabook, přes popisované těžkosti a nesmyslnost jeho optimismus a nadhled. Na otázku, zda zvažoval někdy emigraci, odpovídá: Teď ne, nejvíc v osmdesátých letech, ale říkal jsem si proč já (bych měl odejít)? Proč ne oni?! S velkou zkratkou přes jazyk popisuje současnost, nemluví přímo o represích, o politických čistkách, o cenzuře, říká např.: V současnosti je leccos, jak se lidé projevují, pro pravoslavnou církev „nábožensky necitlivé“ a tohle tvrzení slouží na ledacos…
Reportáž Saši Uhlové – Hrdinové kapitalistické práce. S. Uhlová se nechala zaměstnat v nejhorších zaměstnáních, měla podporu nezávislé nadace i rodiny, aby „to“ mohla zkusit. Trefila se do černého, s osobním komentářem a skrytou kamerou. Na mě nejvíc působilo, mimo známé a konstantní problémy ubytoven a pracovních agentur, jak jsou těmihle příšernými zaměstnáními paralyzovaní i blízcí, např. nelze být s dětmi…
Vzpomněla jsem si na tři pozitivní, negativní si nevzpomínám tak jasně…
Helena Šantavá, grafická designérka

1) V roce 2017 mě nejvíce potěšilo vydání knihy Králíci a hroznýši Fazila Iskandera ve skvělém překladu Lenky Benešové, Evy Romancovové a Aleny Zbořilové. Bajka, která i dnes velmi přesně sedí na politickou situaci nejen v České republice, rozhodně stojí za přečtení.
2) Negativních událostí se v roce 2017 najde bohužel více. Jednou z nich je naprosto nesmyslné nadšení z reportáží Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce, který má za prvé mnoho nedostatků z hlediska novinařiny, ale zejména je zarážející, že právě takto si někteří lidé u nás představují prosazování svobodné žurnalistiky v době, kdy je zdecimovaná prostředím oligarchů a dezinformačních webů.
A nemohu také nezmínit ostudnou anketu Kniha roku Lidových novin, ve které zvítězila publikace Marka Švehly Magor a jeho doba. Hlasování v anketě a zejména převzetí ceny od listu, který vlastní agent StB a politický podnikatel Andrej Babiš, by mělo být zapovězeno každému, kdo si přeje, aby v České republice dále existovalo svobodné a demokratické prostředí. A někomu, kdo píše o Ivanu Martinu Jirousovi, ještě víc.
Johana Hovorková, novinářka

Hodně se mi líbila výstava Afterbirth of a Dream v pražské MeetFactory, kurátorsky ji připravil Jan Zálešák společně s Christinou Gigliotti, vystavovalo na ní sedm umělců (uměleckých dvojic). Byl to hodně svěží a zajímavý projekt, vtáhl mne do světů, o kterých jsem doufal, že opravdu existují, bylo to jako číst sci-fi povídku napsanou ale v jiné galaxii, nebo to byly záznamy vizuálním jazykem, o kterém jsem neměl ponětí, že mu mohu rozumět… Jsem moc rád, že takové projekty vznikají.
Nelíbí se mi, jakým způsobem se jako společnost staráme o architekturu nejen z dob minulého režimu, jen bourat je nejsnazší a nejvíc ubohý způsob, jak měnit veřejný prostor.
Josef Bolf, malíř

Ještě se kreslí, řeže, rýpe a všelijak jinak se připravují podklady pro tisk grafického listu. S radostí jsme to zjistili vloni ve Slovenské národní galerii. Své výkony tam předvedli Erik Binder, Palo Čejka, Jan Čumlivski, Emil Drličiak, Juraj Horváth a Tomáš Klepoch sdružení ve výstavě Drsná škola – a iné historky zo súčasnej grafiky. Hýřivá přehlídka rozmanitých přístupů, množství exponátů až k přesycení, příjemně nenapucovaná instalace a zjevná radost z díla. Díky, pánové, že jste mou ženu a mě vytáhli do slunečné podzimní Bratislavy. Taky proto, že jsme se mohli přesvědčit, jak z návštěvnického pohledu dobře může fungovat státní instituce. Od souběžných expozic v dalších patrech, k podobě průvodců a katalogů až k decentnímu chování kustodek. Dva hezké zážitky v jednom.
Z venkova mizí stromy, cesty, pěšiny, remízky a staré kamenné patníky. Pulíruje se po inženýrsku, krajina přestává být pro poutníka, mění se v megalán protkaný komunikacemi pro obrmašiny, monstrózní a rychlé šelmy pohybující tiše a hbitě mezi plechovými halami. Myslel jsem, že propad skončil s bolševikem, ale ono ne, je to někde hlouběji…
Luboš Drtina, grafik

Proběhlo mnoho velkých a pěkných výstav, ale mně jako první přišla na mysl výstava grafik, kreseb, maleb a fotografií Jindřicha Růžičky s názvem Ten stůl však už tam nestojí. Konala se v Topičově salonu na přelomu dubna a května. Jindřich Růžička nevystavuje nijak často. Na této výstavě mě fascinovala jednoduchost prostředků a bohatost výsledného díla. Tím ani zdaleka nechci naznačovat, že čárový linoryt nebo černobílé fotografie jsou lehkými metodami, naopak, tak precizní výsledek, jakého dociluje Růžička, vyžaduje velkou disciplínu, klidné hluboké soustředění a cit. Výstava představila jak jeho figurální či spíše věcnou polohu, tak abstraktní malby a kresby. Jeho minimalistické abstrakce, zátiší, městské výjevy mají společnou čistotu tvarů, barev, světel i kompozice, přitom ani zdaleka nejsou chladné, rozhodně nenechali chladného nikoho, kdo výstavu navštívil.
Když pominu volby v minulém roce, rozhodně nejsmutnější mi připadalo zbourání rohového domu na Václavském náměstí a ulice Jana Opletala. Považuji za ostudu jak Magistrátu hl. m. Prahy, tak Úřadu městské části Prahy 1, Ministerstva kultury ČR a dalších příslušných institucí, že povolily bourání v Pražské památkové rezervaci, a místo aby chránily historickou budovu, ustoupily tlaku investorů. Proto připomínám, že investoři se mohou rychle měnit, ale památky, příbuzné od slova pamatovat, by měly být trvalejšího rázu.
Lucie Holá, estetička a prozaička

Poměrně nečekaným zážitkem pro mě byla pražská výstava všeobecně známé ikony současné malby Gerharda Richtera. Během let jsem měl možnost vidět několik souborných výstav tohoto autora v různých zahraničních institucích a vždy, přes veškerou nezpochybnitelnou úctu k malířskému umu a s vědomím autorovy záměrné distanční strategie, na mě jeho malby působily především poněkud odtažitým a bezemočním dojmem. To až sevřeně historické prostory paláce Kinských vytvořily překvapivě silové pole Richterovým obrazům. Jako by Praha se svojí pamětí poskytla patřičný kód k prožitku Richterova díla. Skvělý výběr, chytrá instalace a nakonec se dostavily i silné emoce.
Neuvěřitelně hloupé se mi jeví vedlejší efekty soudobého honu na sexuálně predátorské čaroděje v zábavním průmyslu. Manipulace a snahy o odstranění krásných a nevinných obrazů Balthuse či Waterhouse z veřejných sbírek se vymyká jakýmkoliv přestavitelným argumentům. To v naší mravně poněkud uvolněné zemi svěšování obrazů Preislera či Švabinského patrně nehrozí. U nás doma „pouze“ nezadržitelně postupuje agresivní vulgarizace politické reprezentace, a tím i celkového společenského klimatu.
Tomáš Císařovský, malíř

Uhrančivá Dobrš a Upír Fuxa. První ročník mezinárodního hudebního festivalu mezi zámkem, svatyněmi, hospodou a hřbitovem v zapadlé pošumavské Dobrši, který dramaturgicky sestavil muzikant Michal Hrubý a pořádal Ivo Kraml. Lidové nápěvy se setkávaly s jazzovými improvizacemi, evropské melodie s japonskými motivy, středověk s renesancí a soudobou hudbou. Vrcholem bylo podvečerní vystoupení Garth Knox Saltarello Quartet (Irsko, Francie) v areálu zámku-tvrze, koncentrovaná atmosféra pod slivoněmi, mohlo se ležet na trávě a poslouchat hudební variace, do kterých štěkalo pár místních vořechů.
Za vrcholnou trapnost a megalomanskou úchylnost považuji aktivity reklamního velkopodnikatele Richarda Fuxy (BigBoard) a jeho nadačního fondu, který se jednou „upírsky“ přisaje na Lendla s Alfonsem Muchou, podruhé na Bohuslava Reynka a loni na Karla Gotta. Již tento velkopodnikatelův prazvláštní výběr (nebožák Reynek) a způsob (zne)užití hovoří za vše. A korunu tomu nasazuje kardinál Duka, který mu na vernisážových maškarádách (včetně Gott, My Life) žehná a dělá stafáž.
Miloš Doležal, básník, editor a publicista

Výstava Františka Kyncla v Galerii U Betlémské kaple.
Iva Mladičová, historička umění

Možná je to pamětí, možná tím, že neumím určit to nej. Určitě se loni stala spousta věcí důležitých a spousta, která by se dala označit jako banální. Moje zkušenost mi ale říká, že toto hodnocení je předčasné. Do kolonky negativní si většinou nic neukládám, asi je to chyba, ale nerad se užírám. Stejně se tomu nedá sice vyhnout, ale netřeba se v tom ráchat. Asi nejvíc vnímám loňské úmrtí svého kamaráda Jaroslava Žíly, se kterým jsem se nestačil rozloučit. A to je smutné.
Pavel Šmíd, malíř

V loňském roce se na poli „oficiální“ kultury opět snoubila exhibice se světovostí velikášskou. Elektrické, atmosférické umění a intervence do prostoru, prosycené světským blikáním na budovy. Chlív na náplavce po setmění a dlouhodobá absence veřejných toalet jako znaku vyspělé společnosti. O Trošce medailí pro hlavní představitele normalizační řachandy Jen ho nechte, ať se bojí dále nechci psát.
Kontrastem výše psanému budiž vzpomínka na výstavu malíře Viktora Pivovarova Dědečku, viděl jsi Boha?, která se uskutečnila v rozmezí dubna a června v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech. Obrazy s obsahem, které se vryjí do paměti a svou zdánlivou jednoznačností nenechají diváka v klidu. Obrazy, které trvají a jsou. Živoucí lidskostí, zejména v současnosti, promlouvá transfúze paměti, kniha Miloše Doležala Za.
Jakub Grec, sochař

Díky za důvěru, že moje účast v anketě má nějaký význam, a tak jen stručně a snad i nepřesně: Ten pozitivní zážitek byla Skálova výstava a ten negativní – nejedná se o kulturní záležitost, ale vše to ovlivnilo – byla nemoc v rodině.
Jan Petránek, lékař

Pozitivních kulturních událostí byla v roce 2017 celá řada. Nejvíc se mi vybavují vícedenní akce „pro celou rodinu“: Tabook (Tábor), Ars Poetica (sokolské tábořiště Ježkov u Zábřezí poblíž Dvora Králové nad Labem), Protimluvfest (Ostrava). Mohl jsem se při nich seznámit se současnou literární, divadelní, výtvarnou a jinou uměleckou tvorbou, popř. s reakcemi na starší (a dosud živá) díla. Kromě toho jsem se tam setkával s lidmi, kteří jsou aktivní „bez poklepávání po ramenou“.
Negativně vnímám nedostatečné informování o současné kultuře a slabost recenzních a kritických reakcí na ni. (Pozitivní výjimkou je např. rozhlasová stanice Vltava – ale většina médií v tomto ohledu selhává, je planá.)
Mimo český kontext: nečekaně přínosná (pro mne) byla výstava Dalí/Duchamp v Londýně.
Antonín Petruželka, editor a redaktor

Pozitivní tuzemský počin – Mýtus Ulrich Creutz, výstava s podtitulem Vizuální kultura v Kadani za Jana Hasištejnského z Lobkowicz (1469–1517), uskutečněná v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích. Kurátorkou výstavy byla Michaela Ottová. Působivá, silná instalace (zvl. několikeré „Ukřižování“), zajímavý a pro mě podnětný katalog-kniha doprovázející výstavu, který krom odborných statí k jednotlivým exponátům obsahuje i studie k místu, času i osobě Jana Hasištejnského z Lobkowicz. Rozhodně důvod se znovu vypravit do Kadaně.
A v rozporu se zadáním ankety si dovoluji přidat ještě jeden zajímavý počin, který se odehrál koncem minulého roku v Berlíně. Retrospektivní výstava díla Wenzela Gablika, rodáka ze severočeského Mostu, který mládí prožil v Čechách a v Čechách je dnes spíše pozapomenutý. Ke své lítosti musím přiznat, že jsem netušil o rozsáhlosti a rozmanitosti jeho díla a pro mě velkým překvapením například byla jeho expresivní tvorba z let 1905–6, naprosto rovnocenná produkci malířů z drážďanské skupiny Brücke, či jeho návrhy a realizace interiérů v pozdějších letech. Je nutno zajet od Itzehoe, německého města, kde jest jeho muzeum, a překontrolovat vše na místě.
Negativní tuzemský počin – ani nevím, co by mě až tak pohoršilo. Když tu a tam zabloudím na nějakou výstavu současného umění, zpravidla mám velmi vtíravý pocit, že to, co tam zakouším, je všechno možné, jen ne umění. Umění se zkrátka nekoná. Nadprodukce bez valné hodnoty.
Jiří Kubový, výtvarník