V úterý 26. 1. 2016 proběhne v Ateliéru Josefa Sudka vernisáž další z výstav kunstWerku, tentokrát s názvem Heimlichův manévr – můžete o ní čtenářům Bubínku Revolver Revue či příznivcům Knihy chat a jiných vašich počinů předem něco prozradit?

kunstWerk: Namísto vlastních slov si dovolíme ocitovat úvahu Vypuzení jako metoda, kterou u příležitosti chystané výstavy napsal Dr. Ludwig Hirsch:

K určitému druhu dušení dochází při nešťastné kolizi dvou činností probíhajících přibližně v jednom místě a čase, totiž při dýchání a jedení. Stejně jako když se v úzké křižovatce srazí dvě auta a dál nepokračuje ani jedno, tak také v prvním případě obě činnosti rázem ustanou. Zatímco přestat najednou jíst jednoho v tu chvíli neporazí, s náhle ukončeným dýcháním se to má hůř. Nejíst lze dlouho, nedýchat jen žalostně krátce. Jako duch v posledku vždy vítězí nad hmotou, tak i dech triumfuje ve své důležitosti nad soustem. A tak sousto, vědomo si své věčné druhořadosti, vykoná trucovitě ďáblovu práci. Nemá-li ovšem v tuto fatální chvíli dojít k potupující výhře sousta, musí nastoupit metoda, jež hmotu vypudí. Pokud se tak stane a sousto je vypuzeno, dojde tímto aktem k jeho zásadní transformaci. Sousto už nikdy více není jídlem.

Tuto prostou transformační metodu používá pro svou práci také tvůrčí formace kunstWerk. Dalo by se říct, že jde ve výsledku vždy o metamorfované vypuzeniny. Bez výjimky se zde střetáváme s výchozími výjevy a objekty, které jsou obecně známé a snadno rozpoznatelné, nečelíme čemusi neznámému, ba naopak; obligátní zjevnost, samozřejmost a poznanost vstupních elementů je až „dusivá“ a navýsost nevýtvarná. Následující manévr, ve svém záměru metodicky insitní, je však razantně zpochybňuje jak v rovině viditelného, tak také obsaženého, což koná jednoznačně pro jejich záchranu.

Smysl pak dvakrát dává, že kunstWerk našel své útočiště v chatové oblasti – fyzicky i významově. Chata je vypuzeninou civilizace (nebo přinejmenším urbanizace) z její vlastní přemíry. Vznikla z „dušení se“. Je vydáveným domem, přesto domem není. Je bytím vypuzeným do přírody, a právě proto není bytím v přírodě. Chata je ryzí žitá tvorba a arci uměním není. Čím tedy k čertu je?! Vpravdě snad masovým transformátorem tíhy hmoty v energii ducha.

Jeden takový osamocený transformátor se kupodivu krčí za vysokými stěnami dvorních traktů činžáků na pražském Újezdě. Sudkův ateliér, vypuzený sem z kontextu jiné doby, z jiného topografického místa a venkoncem vypuzený i z neexistence svou vlastní replikou. Pitoreskní domek jistě není chatou ve svém původním účelu, ale je jí přinejmenším ve dvou dalších pohledech.

Prvně v tom povrchním, vnějškovém odpovídá chatě stavební konstrukcí, měřítkem a lapidární typologií, kterou si dovoluji pracovně nazývat ur-architektur. Jen na okraj, tento elementární architektonický modus by se dal zjednodušeně popsat jako funkční rozvíjení ohrady a lze jej s radostí obdivovat u prvotních chat moderní doby, dodnes pak přežívá v prostředí kůlen, bud či přístavků, ačkoliv i odtud je postupně vypuzován prefabrikovanou produkcí kutilských řetězců – bohužel právě proto, že nepoučený a svépomocný prostor je jeho vlastním královstvím.

Druhý pohled, ten zvnitřnělý, odpovídá fenoménu Heideggerovy chaty jako duševního ohniska. Místa záměrně vypuzeného z profánního prostředí běžného života s jeho rytmy a nároky, jehož utilita je konstruována transcendentní myšlenkou – aniž by se ovšem takové místo stávalo sakrálním. A možná právě zde se Sudkův ateliér nejzřetelněji protíná s věroukou chatařské církve Sekula, duchovním výhonkem tvůrčí formace kunstWerk.“