K jakým zkušenostem jsi dospěl při zrodu filmu Naposledy v polích, který podle tvého scénáře natáčí Přemysl Havlík?

Ivan Matoušek: Nyní, kdy píši tyto řádky, jsou natočeny zhruba dvě třetiny filmu. Vylíčím ze svého pohledu scénáristy, co podstatného se událo do tohoto okamžiku. Začalo to v roce 1983, kdy jsem byl velice okouzlen kantátou Kytice od Bohuslava Martinů, zejména pak částí nazvanou Člověk a smrt, v níž je zhudebněna balada Naposledy v polích ze Sušilovy sbírky lidové poezie. Její hudbou umocněná slova by mi mluvila z duše, i kdyby k setkání došlo dříve či později, nicméně v tom roce 1983 padla v mém srdci a mysli na obzvlášť úrodnou půdu. Konkrétně se to projevilo tím, že jsem vytvořil eschatologické zátiší, a to nejen jako instalaci, ale též jím začíná román Ego, který jsem tehdy začal psát. Podobně jako v románu, i ve skutečnosti je ozdobené cedulkou s nápisem Nech mne, milá smrti, já mám co činiti. Ovšem jako instalace je eschatologické zátiší sestavené trochu jinak a z více součástí. Cedulku nese anatomický model nakročeného člověka, jenž má smrtku s kosou za zády. Dále jej tvoří kříž, lebka, svíčka, přesýpací hodiny, ozubená kolečka, polibek Jidášův, zeměkoule, cesta s turistickými značkami a důležitý je rovněž kosmonaut, podle mne nejvyšší výhonek smrtelnosti. A konečně do třetice z té úrodné půdy vyrostl v roce 1983 filmový scénář Naposledy v polích. Mým záměrem bylo vytvoření sledu obrazů, které ve mně hudba Martinů a především balada ze Sušilovy sbírky evokovaly. Na filmovou realizaci jsem nepomýšlel, ač jsem v té době též s přáteli a blízkými točil filmy, z nichž za zmínku stojí Fotr a Petr a Mezi obrazy. Po pětadvaceti letech, konkrétně 16. 11. 2008, se ozval Přemysl Havlík, autor několika pozoruhodných dokumentárních filmů, že by chtěl natočit svůj první hraný film, debut, a že zrovna čte Ego, a tak ho napadlo obrátit se na mě, zda bych pro jeho studio Limbus production nějaký scénář nenapsal. Sám měl námět se zrcadlem a estébáky. Vyjmul jsem tedy scénář Naposledy v polích z desek Mé literární práce, kde byl do té doby uložený, aby se na něj podíval. Líbil se mu. Nyní jsem začínal prožívat pochybnosti, zda si takový text zaslouží zfilmování, které je oproti psaní nesrovnatelně pracnější. Najednou jsem v něm rozpoznával nedostatky. Zejména popis obrazů mi připadal příliš ilustrativní. Scénář jsem předělával, aby film nesklouzl do pouhé vizualizace, která se nabízí při poslechu Kytice. K dalším změnám mě přivedl Přemysl Havlík během vlastních příprav natáčení. To jsem byl již zcela zaujatý myšlenkami na film. Literatura, jednotlivá slova se stále víc vytrácela. Při samotném natáčení jsem do scénáře nezasahoval a ani neměl potřebu kontrolovat režiséra, neboť se ukázalo, že naše záměry a postoje si jsou velice blízké. Navíc jsem byl při natáčení plně vytížen tím, že mě Přemysl Havlík obsadil do hlavní dvojrole člověka a smrti. I toto jeho rozhodnutí vnímám se stále větším pochopením, přestože žádný herec nejsem. Během natáčení jsem si též potvrdil, jak přínosné jsou pro tvorbu nejrůznější překážky. To platí rovněž pro omezení způsobená minimálními finančními prostředky, které má Limbus production k dispozici. O takových podmínkách si mohou společnosti, které mají neomezené možnosti, a to včetně zaplacení populárních herců, nechat jen zdát. Natáčení Naposledy v polích ale probíhá díky nezištné obětavosti a pracovitosti i podnikavosti a odvaze velkého množství lidí a organizací. Proto bude poděkování jim všem v titulcích na konci filmu neoddělitelnou součástí díla. Již nyní bych se však zmínil o jednom herci, který se ochotně a svědomitě ujal své vedlejší role. Je jím Pavel Brázda, tvůrce výše zmíněného kosmonauta, jímž jsem kdysi ozdobil eschatologické zátiší. A co se týče natáčení, čeká nás ještě spořitelna a hřbitov.