Obsahem čtvrtého vydání RR novin byla anketa Událost roku 2017. Vybrané osobnosti oslovila redakce Revolver Revue takto: „Můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – nejen jednu pozitivní, ale i jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2017, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za důležité. Vítáno je stručné zdůvodnění.“ Na Bubínku Revolveru nyní přinášíme na pokračování odpovědi všech 122 respondentů.


Událost roku 2017 (anketa Revolveru) I.

V období těsně předcházejícím této anketě mi udělal radost román Ivana Matouška Ogangie.
A z toho, co mi radost neudělalo, jasně vede vleklý a velmi nešťastně medializovaný spor režiséra Víta Janečka s děkanem FAMU Zdeňkem Holým, který v jistém smyslu vyvrcholil velkou schůzí akademické obce a střetem skupin příznivců obou hlavních účastníků sporu. Nejde mi teď ale o to, kdo měl nebo neměl v tomto sporu pravdu a koho já osobně podporoval. Jde o to, že neschopnost nebo neochota tolika úctyhodných akademiků (včetně některých nejvyšších akademických funkcionářů) pochopit a akceptovat věcnou povahu sporu a vést o ní věcnou debatu byla skličující. Pokud i takováto vystoupení nějakým způsobem patří k pedagogické činnosti, tak jsme tedy našim studentům nic hezkého nepředvedli.
Martin Ryšavý, spisovatel a dokumentarista

Jako jednu z nejvýraznějších akcí roku 2017 považuji výstavu Tenkrát v Evropě. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953, Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy, autorů Marie Klimešové, Hany Rousové a Zbyňka Baladrána. Hned u vstupu byla fotografie z poloviny třicátých let, na které spořádaní čeští demonstranti jdou pod transparentem: PRYČ S NĚMECKOU EMIGRACÍ! Jiná doba, stejný lid.
Za otřesnou považuji záplavu nejrůznějších výročních cen. Ve výjimečných případech mohou být připomenuty znamenité kulturní akce a výkony, ale jejich četnost a mnohdy i úroveň všechno úsilí hatí. Chtělo by to naordinovat si určitou dietu.
Jan Mlčoch, historik a teoretik umění, kurátor, umělec

Největší událostí roku 2017 pro mě byla jednoznačně výstava Viktora Pivovarova Dědečku, viděl jsi Boha? v Klatovech.
Nejhorším kulturním zážitkem roku 2017 je pro mě česká národní hymna v provedení okamurovců v přímém přenosu ČT po vyhlášení výsledků podzimních parlamentních voleb.
Jan Merta, malíř

Film Křižáček režiséra Václava Kadrnky a scenáristů Jiřího Soukupa, Václava Maška a Václava Kadrnky. Hudba Ireny a Vojtěcha Havlových. Co je důležité, je očím skryté, je jakoby unikavé, vyžaduje zvláštní způsob pozornosti. To je pro dobré vizuální umění možná ještě náročnější úkol než pro dobrou literaturu. Co je důležité, je také paradoxně velmi jednoduché i těžké. Nedovedu hodnotit, jestli se tohle v Křižáčkovi povedlo, ale myslím si, že v něm o to jde, že v něm jde o to soustředit se na elementární věci, z nichž je postavený náš svět, a to není běžné.
Jan Hanč: Dodatečné události – hrdinou objevu nových Hančových textů je Dalibor Mačas, esem té partie pak editor Michael Špirit. V samotném příběhu vzniku této knihy je uloženo velmi povzbudivé zjištění, že jakkoli se může třeba i velmi mnoho kladné lidské energie ztratit ze světa, nikdy se neztratí všechna, a časem se projeví. A tomu, kdo by o Hančových kvalitách jakkoli pochyboval, si dovoluji doporučit, ať si jeho texty přečte.
Je pozitivní, že česká vláda konečně dospěla k definitivnímu rozhodnutí, že vykoupí vepřín v Letech u Písku. Naprosto zoufalé na celé věci je zároveň to, že zcela rezignovala na to, že by měla vysvětlovat občanům, proč je to tak důležité. Místo toho, aby využila neopakovatelnou příležitost a spojila tuto mimořádnou událost s úsilím o proměnu pohledu české společnosti na temnou kapitolu českých dějin, kterou představuje česká asistence při perzekuci českých Romů, utajovala, jak jen mohla, jednání o celé záležitosti. Je to velká, promarněná příležitost postavit se k věci čelem a pozdě sice, ale přesto ji změnit ve vždy varující, avšak ve výsledku posilující zkušenost. Zkušenost dávající šanci vystoupit ze způsobu jednání, které je setrvale ostudné a vede jen k prohlubování českého komplexu. Tím, jak je věc prováděna, se bohužel děje – a zřejmě nikoli bezděčně – opak, zvýrazňují se ty nejnižší a nejodpornější stránky, které v posledních osmdesáti letech doprovázejí zdejší společenský život.
Robert Krumphanzl, nakladatel, editor a spisovatel

+ Výstava Františka Kyncla v Galerii U Betlémské kaple v Praze – pro svou jasnost a inspirativnost.
– Výtvarným umělcům chybí zastřešující platforma, která by hájila jejich zájmy.
Monika Immrová, sochařka a grafička

Pro: Bezpochyby Valdštejnská jízdárna Františka Skály. Franta není jen umělec, je to tvůrce světů. Jsem si jist, že nad jeho Stvořením plesají i všechny andělské kůry. Archandělé i drobný nebeský hmyz.
Proti: Múzami nepolíbená Hlava Státu si při udělování medailí 28. října zafilosofovala o tom, co je to umění. Od toho, který dovede jen nasrat, jsme se dozvěděli (a to s patřičným důrazem – třikrát za sebou), že „umění má dělat radost“. Aby nebylo pochyb, jakou estetiku staví Milovaný Vůdce Národa na piedestal nejvyšší, hrábnul na dno a státním vyznamenáním za kulturu odekoroval nejpokleslejší lidové baviče. Hůlku, Trošku, Sobotu. Podobných satrapů už není moc, takže se lze nadít, že někdy příště může týmž řádem ocenit i čerstvé kouřící hovno. Koneckonců, „umění má dávat i úsměv“.
Blumfeld S. M., publicista, překladatel a spisovatel

1) Tenkrát v Evropě. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953, ZČG v Plzni, 21. 9. 2017 – 21. 1. 2018. Kurátorky Hana Rousová a Marie Klimešová se pokusily o experiment u nás dosud nevídaný. Spojily svůj odborný zájem o umění čtyřicátých let s politickou angažovaností a potřebou vyjádřit se k aktuálnímu politickému dění. Výsledkem byla výstava prezentující výběr uměleckých děl z let 1938–1953 a soubor amatérských fotografií zachycujících pohyb několika vln uprchlíků na našem území ve stejném období. Výstava byla v plzeňských Masných krámech nainstalovaná Zbyňkem Baladránem natolik nápaditě, že se výmluvnost obou obrazových souborů – uměleckého i dokumentárního – vzájemně posilovala, do roviny ilustrace nesklouzl jeden ani druhý. Na paralelu mezi emigrací německých antifašistů do Čech, uprchlíky ze Sudet, uprchlíky před nacismem, transporty Židů, Romů a politických vězňů, vysídlením vězňů, osidlováním pohraničí a uprchlíky před komunismem z let 1938–1953 a mezi dnešními uprchlickými vlnami ze Sýrie, Afghánistánu, Burundi a Jižního Súdánu upozorňovaly autorky projektu v letáku, který k výstavě vydaly. Podobnost však byla natolik zjevná, že divák nepotřeboval potvrzovat slovy to, co před silnými obrazy intenzivně cítil: dnešek potvrzuje, že dějiny jsou nevyhnutelně se opakující tragédie.
2) Zahrada a ateliér Hany Wichterlové na Malé Straně v ohrožení. Významná česká sochařka Hana Wichterlová žila a pracovala v ateliéru pod Petřínem padesát let, po dlouhá léta spolu se svým manželem sochařem Oldřichem Stefanem. Ateliér i zahrada byly místem setkávání výtvarných umělců, básníků, spisovatelů; pravidelně je navštěvovali Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Josef Sudek, František Tichý, Josef Topol a mnozí další. Na otevřenou výzvu Zuzany Wichterlové, aby byl ateliér svěřen do správy GHMP za účelem zachování a zpřístupnění veřejnosti v podobě muzea, reagoval starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký slovy o „zahradní budce bez nářadí, bez popisného čísla“ a zdůraznil ekonomické výhody zapojení zahrady a ateliéru do odprodeje sousedního barokního domu. Ačkoliv se k záměru zřízení muzea přiklonil i Magistrát hlavního města Prahy jako zřizovatel GHMP, stále není jasné, zda Praha 1, zaštítěná titulem „dobrý hospodář“, zahradu s ateliérem skutečně neprodá.
Marie Rakušanová, historička umění, kurátorka

Pokud se budu držet pouze divadla, zdá se být rok 2017 trochu nijaký. Vlastně se nestalo nic tak úžasného, ale ani příšerného, aby mělo valný smysl rozplývat se nebo se rozhořčovat do anket. Jistě, řada inscenací se povedla, objevily se očekávané i překvapivé propadáky, ale tak je tomu vždycky. Z trochu jiného úhlu pohledu je možné se pozastavit třeba nad tím, kolika kolegům stále ještě nepřijde hloupé psát do Babišových tiskovin a kolika jiným (nejen) kolegům to vůbec nepřipadá divné. Jenže v tomto ohledu si už pár let zvykáme, takže to taky není nic nového ani šokujícího. S omluvou se tedy vyhnu požadované dvojici protikladných událostí roku 2017 a zmíním něco, co se loňskému roku přiřazuje dost ztuha, protože se to vůbec nestalo. Udivuje mne totiž, jak nevýrazně reaguje české divadlo na politickou a společenskou mizerii, ve které se Česko posledních pár let nachází a do které se propadá stále hlouběji. Možná mi něco uniklo, ale obávám se, že spíš ne: pár kabaretů na úrovni posměšných facebookových memů, několik různě ostrých narážek či aktualizací. Velké téma leží na podlaze, ale zvednout se jej nedaří. Tak trochu to začíná připomínat devadesátá léta s jejich marným voláním po zásadním a hlubokém vyrovnání s koncem starého a nástupem režimu nového.
Vladimír Mikulka, divadelní kritik

Pozoruji jako určitý symptom – nevím dosud čeho –, že se mé kulturní události stávají soukromějšími a snad i skromnějšími. Např. ve chvíli, kdy se valná část české poezie příklonem k verbalistnímu diletantismu, žvahavé arbitrárnosti a nejluridnější provokativnosti pohroužila do postradatelnosti, snažíc se opodstatnit svou existenci množstvím samoobslužných anket, klasobraní a přeborů, je přirozenou událostí každá nová báseň, která je ku pomoci, která je podstatná sama o sobě, která se ještě stydí před slovem a jeho souvislostmi a je s to vyjevit nezřejmou váhu života a skrytý potenciál skutečnosti. V poslední době jsem takové, na různý způsob, našel v knížkách a rukopisech Jaromíra Typlta, Roberta Krumphanzla, Petra Hrušky, Petra Fabiana, Milana Děžinského nebo slovenského básníka Erika Grocha.
Štěpán Nosek, básník a překladatel

1) Reiner Stach, Kafka, první dva díly životopisu, které dosud vydalo česky nakl. Argo. Rané roky vyšly 2016, ale četl jsem je vloni, do knihy jsem se propadl, uhranut mimo jiné tím, jak velké dílo může za určitých okolností vzejít z historikovy posedlosti umělcem a jeho životem. Těmi okolnostmi myslím autorovu zodpovědnost, píli, intelekt, cit, vkus atd., zkrátka vysoké nároky, které Stach na sebe a svou práci kladl a dokázal jim dostát. Druhý díl, Roky rozhodování (2017), čtu teď, se stejným zaujetím.
2) Marek Švehla, Magor a jeho doba, životopis Ivana Martina Jirouse, vydáno vloni v Torstu, protiklad Stachova Kafky, plod přesvědčení, že to, co obstojí v barevném magazínu, obstojí taky jako obsáhlá biografie. Většinou se říká, že se ta kniha dobře čte, ovšem dobře se čte z toho důvodu, že o myšlenku člověk nezavadí, nezasekne se u ní, a je-li podobného ražení jako autor, čili mírně řečeno neorientovaný v některých tématech, pak se nezasekne ani u hovadin, plytkostí a pramenných manipulací. Jirous byl básník, což se Švehlovi podařilo téměř odpreparovat, poezii nechal stranou jako jakési hobby; Jirous byl vzdělaný člověk, podstatnou část života se pohyboval v povrchně neuchopitelných prostředích, která Švehla nedokáže nepovrchně postihnout; Jirous byl katolík, a Švehla uchopí víru tak, že se Jirousovi katolicismus „zalíbil“, jako kdyby zkrátka jednoho dne začal chodit do nové hospody. Úspěch u mediální „kritiky“ se dá vysvětlit jedině totální ztrátou soudnosti nebo zaběhanými zvyklostmi (princip kamarád vydá, kamarád pochválí), přičemž nevím, co je horší. O vrcholné číslo cirkusu se postaral autor tím, že si šel přebrat cenu za knihu o Jirousovi od redaktorů Babišových/Burešových Lidových novin a na trapně aranžovaném večírku se svlékal do trenýrek. Nezaznamenal jsem, že by tahle mezaliance výrazněji pobouřila zbytky českého undergroundu – nejspíš je až na výjimky vyčerpán vzpomínáním na rebelské a hrdinné mládí.
Adam Drda, publicista

Před rokem jsem na výstavě v butovické galerii Czech Photo Centre viděl výstavu rodinného kladenského klanu Hankeů. Byly tam i barevné fotografie Dominika Hankeho (1997). Předem jsem slyšel, že jeho obsesí je fotografování letadel, ale netušil jsem, že mne výsledná koncepce tak silně osloví. Letadla na snímcích sice vidíme, ale celé je to o barvě, o náladě, o kompozici, romantice, záběry jsou často i ze zahraničí, fotograf si žádná omezení neklade. Není to prostě bezduché sběratelství obrázků letadýlek…
Považuji za nehoráznou blamáž, když si odstupující ministr kultury Herman jako definitivní tečku za svou ministerskou kariérou usmyslí zrušit své vlastní květnové rozhodnutí o prozatímní památkové ochraně budov Transgasu. Nevím, kde bere to sebevědomí, že ze dne na den zastaví přezkumné řízení, které tu bylo právě od toho, aby samo fundovaně posoudilo, jestli to původní absurdní rozhodnutí MK o neprohlášení budov za kulturní památku nebylo jen dárkem pro developery…
Michal Cihlář, grafik

1) Výstava Krištofa Kintery v Galerii Rudolfinum byla pro mě povzbuzující. Nezřízený autorův talent si hodně expanzívně podřídil poskytnutý prostor, ale zůstal přitom sebereflektující, neokázalý a věrný své poetice. Pár let po strhující výstavě v Městské knihovně se projevil jinak a přitom kontinuálně. V návaznosti na Kinterovu rozsáhlou prezentaci v basilejském Museum Tinguely (2014) je tu další důkaz, že česká výtvarná scéna disponuje adepty na samostatnou výstavu třeba v Guggenheimově muzeu – kromě Františka Skály, Kamily Ženaté nebo Petra Nikla k nim podle mě rozhodně patří i Kintera!
2) Za jeden z negativních jevů místního kulturního života považuju skutečnost, že jsou inscenace Dušana Davida Pařízka v Čechách k vidění už jen na festivale německojazyčného divadla.
Tomáš Glanc, rusista a překladatel

Za největší přínos a kulturní událost roku 2017 považuji knihu Marka Švehly – Magor a jeho doba. Na druhou část otázky, co považuji za ne příliš pozitivní, odpovídám: knihu Marka Švehly – Magor a jeho doba.
Libor Krejcar, výtvarník

Původně jsem si netroufala odpovídat, zabývala jsem se loni něčím natolik zaujatě, že se o všem budu dovídat ex post. Ale se sklonkem roku 2017 jsem četla scénář režiséra Ivana Fíly o Františku Krieglovi Muž, který stál v cestě. A v něm se pro mě událo obojí:
Událostí roku 2017 je fakt, že vzniká film, „politický thriller“ (jak psáno za titulem), který se českým komunismem pod sověty nezabývá jako divácky chytlavou selankou, ale je fundovaně podloženým ukrutným obrazem zla a podvodu páchaného na lidech.
Negativní událostí (s nadějným koncem) roku 2017 bylo to, že zmíněný film pomíjel významnou skupinu lidí za českého komunismu: „thriller“, jehož jádrem jsou události kolem roku 1968, navozoval dojem, že „celý národ“ stál za reformními komunisty, a zamlčoval, či téměř, tu část národa, pro kterou šlo jen o konflikt mezi skalními a tolerantnějšími komunisty, od něhož se náprava nedá čekat. To je nebezpečný, zavádějící obraz, zavírá vodu nad zmařenými osudy a životy skutečně nevinných.
Nakonec Ivan Fíla scénář otevřel i tomuto svědectví a negativní získalo nadějný konec.
Uzavírání epochy jistých postojů životních a uměleckých pro mě koncem prosince znamenala smrt Pavla Brázdy, malíře, který trval na svém.
Anna Kareninová, překladatelka

Autor knihy Vedle mě jste všichni jenom básníci Miloslav Topinka s kolektivem spolupracovníků vydal v Malvernu kompletní Vysokou hru v naší mateřštině. První česká moderní učebnice pro 21. století Manuál japonského laku (z tak praktického oboru, jakým japonský lak je) od sourozenců Čumlivských získala ocenění Nejkrásnější česká kniha roku. Studio Rubato narubalo Georgese Pereca. Cizinka dovydávala Ladislava Klímu, dostala cenu a ochotníci premiérovali jeho hru. Bohemista Marek Nekula vydal v Praze české panteony a položil otázku Slavín nebo Čechýn? Že k tomu dal cambridgeským studii o češtině Franze Kafky a že by to někoho nějak u nás bralo, se říct nedá. Magdalena Rutová vydala konceptuální knihu Radio Buch! Národní umělec Chrudoš Valoušek, světice formátu Anny Pleštilové či Alžběty Zemanové z Xaoxaxu udělali geniální knihy a dokonalé výstavy nejenom pro děti. U oslavy Monteverdiho výročí excelovali čeští umělci (Paříž, Hamburk, Salcburk, Londýn). Český soubor Collegium 1704 premiéroval Vivaldiho operu ve Versailles. V ČR nic z toho nikde nechtěli. Záznam se hrál ve francouzském kině ve Štěpánské. Bernhard Lang, Jonathan Messe a Simone Youngová vykonali operní Parsifalovu cestu na Měsíc. Messe si k tomu udělal ve Vídni malou výstavu s kolegy Caravaggiem, Raffaelem a Velázquezem. Výstava grafiků Klepocha, Čejky, Čumlivského, Drličiaka a Juraje Horvátha. Drsná škola. Ve Slovenské národní galerii.
Ladislav Čumba, učitel 

Po zralém uvážení mohu říci, že v oblasti výtvarného umění byla jednoznačnou událostí roku 2017 výstava mého bývalého kolegy ze skupiny Tvrdohlaví Františka Skály jr. v Praze, ve Valdštejnské jízdárně. Byla to dokonale propracovaná, nápaditá instalace, přinášející ohromné množství nápadů, překvapení a jiskřivou radost ze života a tvorby.
Jako negativní bych ohodnotil (jak už to v poslední době bývá v naší zemi obvyklé) vítěznou práci Ceny Jindřicha Chalupeckého, kdy bizarní filmový koncept o nemožnosti komunikace je opět hodnocen v oblasti, jež by měla náležet výtvarným umělcům a výtvarným dílům, nikoliv však filmům.
Jaroslav Róna, sochař a malíř

Natáčení druhého dílu oratoria Apokalypsa v Kamenické stráni Miloše Boka, organizačně i finančně v režii skladatele: skladba výjimečná – stejně výjimečné více než třicetileté úsilí autora na okraji.
Nešťastný jsem z pokračujícího úpadku Českých center z rozhodnutí jejich zřizovatele. Situace je dávno za hranicí důstojnosti a je nejen odrazem katastrofických rozpočtových škrtů, ale především svědectvím o nebezpečně pokřivené představě Ministerstva zahraničních věcí České republiky o podstatě, účelech a nástrojích kulturní diplomacie.
Jean-Gaspard Páleníček, básník, překladatel a skladatel

Pro mě osobně byla zážitkem návštěva Brna 11. října. Zhlédl jsem výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (zvláště se mi líbily práce Romany Drdové) a stálou expozici v Moravské galerii. Poté jsem se zúčastnil velice příjemné vernisáže výstavy ČS koncept 70. let ve Fait Gallery.
Jiří Kovanda, umělec

Pro mne je událostí roku realizace LP Reunion 15 6 90, které zrálo dvacet sedm let. Na vinylu je zaznamenán okamžik spontánního setkání kapely The Velvet Underground po více než dvacetileté pauze v Paříži na vernisáži výstavy Andyho Warhola. Je to i vzpomínka na Jiřího Smetanu, který tuto hudební událost zprodukoval, na hudebníky, co už s námi nejsou. Album se rodilo za vydatné pomoci mnoha přátel, zvláště pak Zuzany Lednické a Michala Cihláře.
Ivo Pospíšil, hudebník a DJ

Pokud se mi něco nedaří, pak je to ohlížení za předešlým rokem. Je vždy velmi těžké jednoduše vybrat ty dva protipóly loňské produkce. Ačkoli nám to některé výtvory značně usnadňují, jako příklad budiž zvoleno volné pokračování Saturnina Miroslava Macka, kterému tímto gratuluji, neboť se stal výjimkou z pravidla, což – když přijdeme o obě oči, ruce i soudnost – můžeme považovat za vítězství. Jako by se skutečně zdálo, že na plné čáře vítězí už nejen jakýsi střední proud, ale schematizovaná nekultivovaná bulvárnost, která se neustále dovolává na snahu šokovat nebo vydělávat.
Kultura a s ní i literatura se v mnohých projevech postupně redukuje do termínu entertainment. Jeho představitelé – pseudocelebrity, které berou bez jakékoli garance témata útokem, youtubeři, influenceři aj. – převzali takřka svrchované postavení proroků doby, ačkoli jejich hlasy znějí falešným příslibem věčné bezstarostnosti a ta tvořivou sílu, jež dokáže člověka vnitřně proměnit, vylučuje. Umění se vyhnalo do provincie potěšení nebo laciné didaktičnosti, což z podstaty degraduje jeho staletími garantované postavení. Ostatně cokoli náročného bývá již zpravidla označeno za elitářské a odsunuto stranou, protože se nám tvůrčí výtvory nehodí do žitého mechanismu zpitomělé zábavy sociálních sítí.
Tak ráda bych toto vnímala jen jako osobní hříšné zoufalství a hyperbolu plynoucí z několika zklamání. Jenže se obávám, že je již neúnosné, nakolik se kultura banalizuje, jakým nezájmem je doprovázena. Pokud však stále trvá něco kladného, pak je to vědomí, že i za stávajících podmínek existují lidé, kteří se o literaturu starají, ačkoli k tomu nemají zrovna nejpříznivější podmínky – ještě vydává knihy Opus i Triáda, pokračuje edice Korespondence Jakuba Demla, objevily se dodatky Hančových Událostí, ještě je možné ve Ztichlé klice sehnat dílo Petra Rezka. Jen se ty ostrůvky v žité letargii většiny podezřele zmenšují.
Barbora Čiháková, bohemistka

1) Centrum Klinika i přes obvyklé potíže začlo vozit do Prahy světový underground no. 1, tak jako dříve Ladronka a Milada.
2) Udělení Slavíka fašistické skupině Ortel.
Básník Ticho

Negativním kulturním událostem se snažím vyhnout, takže o nich psát nebudu… Čemu se vyhnout nedá, je společensko-politický marasmus, ale to je jiná, i když ne tak vzdálená kapitola… Pozitivní byly v minulém roce tři pražské výstavy: Jaroslav Róna, František Skála a Krištof Kintera… Osobně mne nejvíc dostal Róna, a to jak způsobem prezentace, tak obsahem…
Karel Cudlín, fotograf

1) Založení Ceny Otokara Fischera: Institut pro studium literatury v loňském roce poprvé vyhlásil Cenu Otokara Fischera pro německé bohemisty a germanobohemisty za jejich odborné, knižně vydané práce věnované některé z oblastí české kultury. Prvním laureátem se stal Tilman Kasten s monografií srovnávající valdštejnské romány Alfreda Döblina a Jaroslava Durycha. V České republice sice existuje řada cen pro ty, kdo jako překladatelé nebo kulturní a společenští činitelé přispívají k většímu poznání české literatury, umění a kultury v zahraničí, žádná z nich však není zaměřená pouze na německojazyčnou oblast. Vzhledem k zájmu o českou kulturu a dějiny, který je jak v Rakousku, tak Německu z historických důvodů vysoký, a staletému prolínání českých a německých vlivů, má ale takovéto úzké zaměření smysl. Troufám si tvrdit, že v žádném jiném jazyce nevychází tolik odborných prací, které se věnují nějakému českému tématu – a přitom jsou v českém kontextu, tradičně soustředěném hlavně na sebe sama, prakticky neznámé. I kdyby se nakonec pro nominované a oceněné knihy nepodařilo najít českého nakladatele, přináší Cena Otokara Fischera informaci o tom, jakým tématům se němečtí a rakouští vědci věnují. A zároveň je poctou všem těm, kteří se rozhodli zasvětit svou vědeckou práci české kultuře a společnosti, přestože možnosti profesního uplatnění v této oblasti jsou za hranicemi České republiky čím dál omezenější.
2) Smrt Pavla Brázdy. I když to není negativní událost ve smyslu kulturního počinu, který je přeceňován, předstírá něco, čím není, nebo raději neměl vůbec být realizován, představuje úmrtí Pavla Brázdy v prosinci loňského roku další velkou ztrátu pro české umění – Pavel Brázda tady bude chybět, jako umělec i jako morální autorita, ten, kdo byl živoucím příkladem toho, že kompromisy se dělat nemusejí, kdo se – podobně jako třeba Ivan Sobotka nebo jeho žena Věra Nováková – nevzdal svého pohledu na svět a svého umění výměnou za nějaké materiální či jiné výhody.
Zuzana Jürgens, bohemistka

Jak máme vyslovit jméno autorky Jana Prikryl? Ostravská rodačka, která se s rodinou v roce 1981, když jí bylo šest let, odstěhovala do Kanady. Její debut, básnická sbírka The After Party, upoutal pozornost mnoha kritiků v USA. Je těžké jej zařadit do současných tamějších proudů. V textech najdeme ryze autobiografické prvky, ale životopis nebo portrét autorky se z nich dovodit nedá. Zároveň se tu velmi jemně pracuje s nelogickými manévry (nonsequiturs), které jsou v americké poezii oblíbené, aspoň od objektivistů dál (a jsou pořád silné v básních eliptické školy). Občas se objevují náznaky českých reálií, ale tyto odstíny jsou tak snové a odtažité, že autorku není možné obvinit z laciné nostalgie po starém evropském rodišti. Je Češka, Američanka, nebo Kanaďanka? Patří ke zdejší, nebo tamější scéně? Je vůbec vhodné nebo užitečné připustit existenci tvorby českých autorů, kteří česky nepíšou? Pořád zadrhávám, když to jméno musím vyslovit, jako by byl můj jazyk natažený mezi všemi těmi možnostmi.
Justin Quinn, básník a překladatel

Pozitivní: Kniha Piotra Rawicze – Krev nebe, pozoruhodný autentický text lvovského Žida, který prchá před fašisty pod falešnou identitou. Neuvěřitelně kontrastní mix jemnosti a brutality. Další skvělý počin pozoruhodného nakladatelství Rubato.
Negativní: Odchod Jaroslava Kořána, skvělého překladatele, nakladatele i člověka.
Vladimír Šebek, knihkupec

Pozitivní událost: V oblasti výtvarného umění mě nenapadá žádná celostátního charakteru přelomového významu. Dovolím si proto upozornit, přestože jsem s ní jako reprezentantka instituce spjatá po organizační stránce i jako tvůrce výstavní dramaturgie, což samozřejmě částečně diskvalifikuje moji výpověď, na právě probíhající výstavu Vdovy S / Sekal / Slavík / Sýkora, přesahující z konce loňského roku, která byla instalována v naší roudnické galerii. Její autorkou je paní Duňa Slavíková. Výstavu považuji za jednu z nejvydařenějších, a to jak po odborné, tak i estetické stránce, které se v galerii realizovaly za posledních deset let, kdy zde působím. Velmi oceňuji autorčin originální pohled na téma role životních partnerek umělců, intimních svědkyň jejich umělecké i životní dráhy. Tomuto hledisku se dosud historie umění u nás spíše vyhýbala. Jde o novátorský přínos. Autorka napsala do katalogu historické exposé a vybrala si dvě spolupracovnice, paní Christine Sekalovou a paní Lenku Sýkorovou. Každá z nich, stejně jako ona sama, přišla s jiným pohledem na svého partnera, jenž se promítl jak do jejich autorských textů (v případě paní Christine Sekalové ji zastoupila Duňa Slavíková, která citlivě zúročila ústní výpověď paní Sekalové), interpretujících umění životního partnera, tak i do výběru děl a jejich instalace. Ta je velmi působivá, nechává vyznít rozdílnosti i spojitosti třech vynikajících umělců, kteří se prosadili v evropském kontextu. Přináší nový pohled na jejich dílo. Architektura roudnické galerie s vysokou valenou klenbou dodává výstavě monumentální rozměr. Tohoto počinu si velmi vážím.
Negativní událost: Dění kolem pražské architektury druhé poloviny 20. století. Nekompetentní kroky ve věci horní části Václavského náměstí a brutalistní architektury budov Transgasu od architektů Jindřicha Malátka a Ivo Loose, stejně jako návrh IPR na zastavění volného prostranství za hotelem Intercontinental. Volná ruka developerům, nedostatek regulace ve prospěch uchování pražského genia loci a veřejnosti, jejíž životy se v pražském centru odehrávají. Naše prostředí se pořád ještě nedokázalo inspirovat příklady dobré praxe z úspěšných evropských i světových metropolí. Velká škoda, tolik let po změně režimu. Ztotožňuji se s kritickým přístupem, který prezentuje náš největší současný znalec architektury, pan profesor Švácha.
Alena Potůčková, historička umění

Obě události, pozitivní i negativní, jsou u mne spojeny s jedním jménem. Pavel Brázda. Poprvé jsem viděl jeho práce ve Vinohradské tržnici koncem osmdesátých let minulého století. Byla to větší akce, kde jsme vystupovali s kapelou Půlnoc, a bylo to pro mne úplné zjevení, myslím, že nejen pro mne tehdy. Takže jsem si samozřejmě nenechal ujít velkou retrospektivní výstavu v Českém Krumlově v loňském roce. Bylo to báječné, navíc umocněné tím, že vystavoval společně se svou ženou. Vůbec jsem třeba nevěděl, že v druhé polovině padesátých let pomáhal s vyšívanými obrazy své matce… Nádhera.
No a ta negativní událost pak přišla 17. 12. 2017, kdy Pavel Brázda zemřel. Netřeba nic dalšího dodávat…
Tomáš Schilla, hudebník a radiologický asistent 

V současnosti bývá často sugerována až válečná polarita mezi Prahou a zbytkem Čech. Alespoň z hlediska kvality kulturních akcí se však nedá říct, že by se za hranicí Prahy proháněl jen vítr, prach a bigbít. Jako rodák z jižních Čech bych rád vypíchl tamější Budějovický Majáles. Na rozdíl od majálesů, které si vykládají oslavu krás studentského života jako popíjení pivka za zvuku kapely Kryštof, jde o velkolepý celotýdenní multižánrový festival, svěží i díky dramaturgii, kterou tradičně a schopně obstarávají studenti středních a vysokých škol. Ti letos zorganizovali například divadla v letištním hangáru, koncerty na střeše kulturáku a vybírali přitom z řad neprofláklých, ale rozhodně kvalitních evropských autorů. Podobným přívlastkem se dá určitě chválit i táborský knižní Tabook, který se náležitě zaměřil na někdy trochu znevažovaný literární humor (a grotesku, satiru, sarkasmus). Obě akce letos potvrdily, že si zaslouží pozornost i daleko za hranicemi regionu!
A na kritiku už není místo.
Lukáš Csicsely, prozaik a scenárista

Pozitivní událost: Jsou hned tři – výstava Emila Filly ve fenomenální Galerii Benedikta Rejta a nápaditá instalace Alicie Štefančíkové (ještě mám Fillovu plačící kobylu před očima), monografie mého oblíbeného malíře Josefa Žáčka Anticorps a do třetice exkluzivní provedení L’Arte dell’Arco Giuseppa Tartiniho, v pohádkovém prostředí barokní kaple Italského institutu, violoncellovým virtuózem Františkem Brikciem.
Negativní: zmizelo knihkupectví Fišer z Kaprovy ulice…
Anna Brikciusová, violoncellistka a básnířka