K nedožitým sedmdesátým narozeninám I. M. Jirouse přinášíme několik citátů z knihy Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse), která vyšla v minulých dnech v Edici Revolver Revue k tomuto výročí.
RR


Jirousovy eseje, zvlášť ze sedmdesátých let, z doby rozmachu undergroundu, byly velmi radikální a řekl bych stejně důležité jako eseje Havlovy. Havel tvrdil, že jednou se „skrytý život společnosti“ projeví na povrchu a rozbije svět iluzí, který vytvořila bolševická propaganda a politika. Jirous a jeho psaní a kulturní i společenský pohyb, který tím osvobodil či pomáhal uvádět do chodu, byly uskutečněním této Havlovy teze. Nakonec se potvrdilo, že ničemu nepodřizovaný vkus, svobodná sensibilita jsou právě tím, co uvádí do pohybu daleko rozsáhlejší změny.
Paul Wilson – Jirous, Sontagová a nová citlivost (Poznámky o jednom setkání aneb jak se I. M. Jirous sešel se Susan Sontagovou a jaký to asi mělo dopad)

Vůči vnitřnímu rozdílu mezi uměním jako sférou etablované kultury a autentickým uměleckým projevem, který se v ní nezařizuje, se [Jirous] rozhodl vymezit spíše než intelektuálně raději přímo a bezprostředně – vlastní životní cestou. Asi právě z tohoto důvodu bagatelizoval vlastní profesní vzdělání – jako by ho tu šeptem chránil jakýsi daimonion. Jirous v posledku hovoří o svém poslání jako o cestě umělce, kterou ovšem vzápětí zpochybňuje, a svoji pozici situuje rozporuplně mezi teorii a praxi („Já vím, že nejsem ani jedno, ani druhý, spíš zvláštní hybrid“), aby posléze obrátil pozornost od kategorie profese k osobnímu ustrojení, schopnostem a postoji: „Nejhloub se považuji za toho, kdo vytváří neklid.“
Petr Jindra – „Sílící pocit utkvělé konkrétnosti“ (Ivan Martin Jirous jako kritik umění a někdo jiný)

Povoláme-li na pomoc vojenskou vědu, lze říci, že Magorovy dopisy z vězení můžeme číst dvojím způsobem: jako defenzivu anebo jako ofenzivu. V defenzivním smyslu zachycují budování opevnění, zákopů, strážních věží, které zabezpečují vlastní duchovní prostor a které v tomto případě představuje učení angličtiny, četba a poznámky z ní, ping-pong, později poezie a literatura vůbec, strukturování idylicky laděného, poetického světa, blízkého folklóru, tkaní pout s nejbližšími, vztah k přírodě, pozorování ročních období atd. […] Ale totéž počínání lze interpretovat i v ofenzivním smyslu, jako aktivní řešení základního problému, jak psát a o čem, když se o ničem vlastně psát nedá. Magorovou odpovědí je […] psát o tom nejdražším, co zbývá, co nelze vystrnadit a zakázat, což je příroda, krása v literatuře a poezii, možnost psát pro své drahé i o nich, sázet na bytostné mezilidské vztahy a opírat se o víru v Boha. Všimněme si, že vesměs tu jde o hodnoty, které mají „věčné“, dlouhé trvání, nekonečně překračující časovost kriminálu. Dalším ofenzivním opatřením je možnost psát o vlastním psaní, samozřejmě ve smyslu na hony vzdáleném postmoderním a poststrukturalistickým konstrukcím, spíše ve smyslu návratu ke kořenům smysluplné řeči. Proti peklu útočí tedy Magor rájem.
Martin Hybler – Sezení nad Magorovým sezením (O Magorových dopisech z vězení)

Plamen tvůrčího nadšení ovšem nemůže být při životě udržován plytce sentimentální sebelítostí nad obtížnými podmínkami umělecké práce, ale jen trpělivou a cílevědomou péčí. Tři slova v záhlaví tohoto příspěvku nepředstavují trojici rovnocenných fenoménů, nýbrž odkazují k jedinému fenoménu v jeho negativní a pozitivní poloze. Jirousovy verše nepojímají soucit ve smyslu sebedojímavého, sentimentálního rozpoložení, ale ve smyslu starostlivé účasti na tvorbě hodnot.
Marek Vajchr – Soucit, starost a sentiment

K tématu Magorova pojetí lidských práv by mi on sám nejspíš řekl, že je to politicky korektní a obtížně vymahatelná deklarace a že by nám ke štěstí mohlo stačit Desatero, které ovšem taky nedodržujeme, protože jsme hříšní lidé. Svoboda ve své plnosti byla jeho bytostnou potřebou, a proto byl nadmíru citlivý na její nedostatek. Říkal o sobě, že je „kluk z venkova, a když cítí hnůj, tak ho pozná“.
Dana Němcová – K tématu Magorova pojetí lidských práv

Tím, že rozdělil kulturu na první a druhou, vyzdvihl Jirous sociální funkci umění. Do budoucna to vyvolává potřebu vyrovnávat se mimo jiné s otázkou, zda přináležitost autora k druhé kultuře nebo k undergroundu automaticky znamená, že tvoří kvalitní díla. Jirousova odpověď je záporná.
Robert Krumphanzl – Ivan Martin Jirous a český underground

Člověk, který společensky působí a vytvoří určité dílo, má vůči tomu dílu jistý závazek a taktéž povinnosti vůči těm, kteří k němu, na základě onoho díla, vzhlížejí. Je-li člověk „pouze“ básník, zabývá-li se výhradně uměním, je to pochopitelně složitější otázka, jenže to nebyl Jirousův případ – jeho autorita vycházela především z disidentství, z mravního působení. Abych to upřesnil: kdykoli se Magor po roce 1989 angažoval ve věci lidských práv, ať už se jeho vystoupení týkalo Čečenska, Kuby, CzechTeku atd., vždycky dostával mediální prostor. Kdyby své odpovědnosti dostál, měl by prostor i u jiných důležitých otázek současnosti, ale z nějakého důvodu mu nestálo za to, aby ho využil. Nejsem vůbec pobouřený tím, že někdo pije, že je exhibicionista, respektuji složitost Jirousovy povahy, patřím ostatně k těm, pro jejichž život měl Jirous obrovský význam. Naprosto taky chápu situaci, kdy člověk nechce mluvit, protože má pocit, že už není, co rozumného by řekl. Jenom si myslím, že právě v takové chvíli má být schopný učinit rozhodnutí, že bude raději zcela mlčet. Jirous to rozhodnutí neudělal.
Adam Drda – Atrakce: velký magor a ještě větší básník (Mediální obraz Ivana Martina Jirouse po roce 1989)

I při tristní úrovni většiny masmediálních rozhovorů se ale lze občas setkat se zajímavým detailem, především s Jirousovou snahou vyprostit se z nároků, jež na něho novinář klade, vycházeje přitom z povědomí o undergroundovém bouřlivákovi. Hotový obraz, s jehož představou k němu tázající přistupuje, se Jirous snaží většinou rozbít. […] [v Mladé frontě Dnes] se vyslovil k námětu, zda by se ocenil za něco jiného než za celoživotní tvorbu, jak znělo zdůvodnění Ceny Jaroslava Seiferta: „Já bych se už za nic neoceňoval, to jsou věci, které jsou mimo a v minulosti. Dost nerad slyším, když se pořád mluví o undergroundu a Plastic People. Důležitý je to, co dělá člověk teď. A já nedělám nic, takže se nemám čím chlubit.“
Michael Špirit – IMJ po roce 1989

Pohoršení – řecky skandalon, latinským kalkem scandalum – je překážka, kterou sobě nebo druhému kladete úmyslně nebo nevědomky do cesty, aby zakopl a padl. Je to osidlo, třeba v podobě dlouhých a skvěle poskládaných řečí, slepených chytlavým sentimentem a jiným podbízením se čtenáři. Proti tomu stojí nepřizpůsobivá a jedinečná výpověď. Není tu řeč, jak vidno, jen o dvou způsobech myšlení, tvorby, práce, ale i života. Jirous vymýšlel a uskutečňoval rozličné strategie, jak se silným svodem „profánního hlasu“ bojovat. Jak silný svod to v jeho případě ovšem musel být, když vyžadoval tak silné obranné prostředky, že lidé kolem cítili tak intenzivní pokušení se nad nimi pohoršovat!
David Bartoň – „Běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení“

Ale Magorovo magorství nakonec dávalo smysl ještě hlubší. Jestliže totiž platí, že underground je svobodným přijetím nepřijatelných podmínek, potom také platí, že je kulturou holého, protože tělesného života: života a kultury, která se nebrání něčemu tak elementárnímu, jako je sensibilita. Například sám výraz „androš“ to neskrytě naznačuje. Ale aby nedošlo k fatálnímu nedorozumění: chci tím říci, že kultura undergroundu nerozděluje rozum a cit, sense and sensibility, intelekt a vkus, myšlenku a chuť (taste); že neodděluje morálku od toho, co je jejím posledním základem a leckdy i poslední šancí, což je fyzický, fyziologický odpor k ne-morálnosti, k němuž neexistuje žádná alternativa a který sám není ničím alternativním. Nevím třeba úplně jasně, proč to či ono nedělám, ale při pomyšlení na to, že bych to udělal, se mi zvedá žaludek.
Miroslav Petříček – Nezvladatelnost není alternativa, nýbrž něco úplně jiného