Úryvkem z prózy Svátek Lukáše Csicselyho (2016) pokračujeme po ukázkách z děl Lucie HoléBronky NowickéSusanne FallBorjany DodovyJaroslava Formánka a Josepha Conrada v letním seriálu, v němž na Bubínku Revolveru připomínáme některé z knih, vydané v posledních letech v Edici Revolver Revue.



Lukáš Csicsely
Svátek
(ukázka)

Sešel jsem ze slavnosti.

Už jsem sešel několikrát, ale tentokrát byla tma a já byl sám. Bolesti polevily. Dokud mě ovládaly, minulost ani budoucnost neexistovaly, najednou jsem si vzpomněl na Petra a ovlád mě stud. Studem svědomí trestá tělo, ale mně se ten trest nezdál dost. Byl jsem jak pes, co si hryže bolavou nohu. Vzpomněl jsem si na chachary a mločího pána: Na slavnosti je dobrým mravem neudeřit, tady naopak a já zasloužím, že neslavím!

Odevzdaně jsem se toulal.

Dorazil jsem na nějaké sídliště, beton odrážel kroky. V podchodu jsem zaslech dunění, zastavil jsem se a zaposlouchal – vytušil jsem zdroj a vyrazil. Cpalo se mezi paneláky, nemělo začátek ani konec. Vrátil jsem se. Nikdo nikde. Znejistil jsem. Točil jsem se v kruhu. Když jsem dorazil k jednomu opravdu vysokému, překvapil mě nával hluku – zrovna se otevřely dveře a vyšly dvě dívky. Měli zlaté náušnice, hluboké výstřihy a sukně jen těsně pod klín; pokud v nich skrývaly tajemství, mnoho se ho tam nevešlo. Stouply si pod lampu a začaly se blyštět; zapálily si cigarety. Dostal jsem také chuť, ale neměl jsem zapalovač. Zaváhal jsem, zda poprosím, ale než jsem dováhal, objevilo se pár obrů. Obří bylo hlavně jejich oblečení, ačkoliv plandalo. Zamířili k dívkám, pozdravili je a jeden jednu na pozdrav plesk, až to mlasklo. Ozval se smích a sukně jí povylezla do půli půlek. Pozoroval jsem to zpovzdálí. Hýždě měla pevné, poddávaly si látku, ne látka je. Nedráždilo to, byl jsem unavený. Pleskač vytáh skleněnku, naládoval ji, vložil do úst a nasál. Nafouk se a držel dech. Předal dál. Další se nafouk. Pak další, první mezitím prask.

„Dóbrý – odkúd to máš?“ Zeptal se jeden pleskače.

Pleskač si vzal skleněnku, vyklepal, naládoval a prohléd proti lampě.

„Lampóvka od Haďáka – dobrý matró, có?“

Ze skleněnky mu sjel pohled ke mně.

Podrbal jsem se na hlavě a dělal jakoby nic.

„Tó zróvna prodávaš?“ Zeptal se někdo.

Odvrátil se: „Anó. Šak dobrý, ní?“

Podíval se na dívky.

Pokývaly tiše hlavami.

„Tý pičó!“ Otočil se na mě.

Ohléd jsem se. Nikdo další nebyl kolem.

„Ano, copak?“ Zeptal jsem se tiše.

„Tý – poď k nám.“

Váhavě jsem se přiblížil.

„Dáj si!“ Namířil na mě skleněnku.

Všichni čučeli. Bylo jich tolik, že jsem nevěděl, na kterou tvář se dívat. Všechny vypadaly zle. To pro ten můj pocit cizince, přesvědčoval jsem se. Nehulím a věděl jsem, že jak si dám, padne na mě únava, které mě zbaví už jen spánek.