Ve středu 12. října se ve výstavní síni Masné krámy Západočeské galerie v Plzni uskutečnil večer, na němž bylo vedle nové knihy Marka Vajchra Jména příběhu uvedeno podzimní číslo Revolver Revue (104/2016), jehož značná část je věnována osudu a dílu plzeňského rodáka, spisovatele Jana Hanče (1916–1963). O autorových nově nalezených rukopisech, které objevil Dominik Mačas, promluvil a ukázku z nich přečetl editor Michael Špirit. Obraz Plzně, kde se spisovatel narodil, a Prahy, kde strávil většinu života, v Hančově díle přiblížili bohemistka Tereza Sudzinová a kurátor Petr Jindra, jenž také zahájil program u pomníku „Cesta Jana Hanče“ (viz též Jan Hanč a Plzeň) výtvarníka Viktora Karlíka. Jeho řeč přinášíme nyní spolu s fotoreportáží Karla Kocourka čtenářům Bubínku.

Ke Karlíkově pomníku Cesta Jana Hanče
Petr Jindra

Letos 30. května, v den, kdy uplynulo sto let od narození Jana Hanče, byl v Křižíkových sadech v Plzni odhalen pomník Janu Hančovi, který vytvořil Viktor Karlík a nazval jej Cesta Jana Hanče. Ideu pomníku charakterizoval takto: „Je to svého druhu pocta tomuto významnému umělci: umístěná v dlažbě tak, jako bývají litinové poklopy kanálů, hydrantů nebo uzávěrů plynu. Městský – plzeňský chodec tyto litinové desky v prvém plánu nebude vnímat jako něco ‚jiného‘. O citáty z Hančových Událostí, na jednotlivých deskách umístěné, ‚zakopne‘ teprve při pozornějším pohledu na zem. Každý, kdo zná nejen básníkovu poetiku, ale i životní osud, ví, že takový způsob-forma není náhodná. Jan Hanč patřil k těm, jejichž mimořádné dílo bylo po léta doslova zašlapáváno. Zároveň řešení takového ‚pomníku‘ souvisí s myšlenkou, že velké věci často leží na chodníku, nepovšimnuty v naší těsné blízkosti.“

Z hlediska typologie pomníků způsobil tento „ideový záměr“ v mnoha směrech pozoruhodně paradoxní situaci. Pomník ve své obvyklé formě vstupuje do prostoru jako fyzický předmět nepřehlédnutelných rozměrů, který si na základní úrovni vynucuje všestranný psychofyzický respekt nejen člověka, ale koneckonců i zvířete, například psa, který jeho ideového smyslu nedbá: je nucen nicméně evidovat jej při zrakovém ohledávání prostoru i při pohybu v něm. Pomník v obvyklé podobě si prostor, který zaujímá, absolutně nárokuje, ční v něm, setrvává a nekompromisně vylučuje podíl jakékoli další entity na tomto prostoru, který ovládá. Každý pomník je současně zvláštní substituční operací zpřítomnění nepřítomného. Z hlediska člověka, nikoli již psa, je setkání s tímto zpřítomněním zpravidla spouštěčem hluboce osvojeného vzorce kulturního chování: vynucuje si jistou míru uctivého odstupu, jistou formu ohledu a jistou zdrženlivost temperamentu (nebo naopak spontánní projev temperamentu například v podobě nesouhlasu či vzdoru, který se vandalisticky či subverzivně obrací vůči pomníku a jeho zpřítomňující funkci).  Karlíkův pomník Jana Hanče je však radikálním popřením, či důslednou negací všech těchto charakteristik; nebo lépe, neumožňuje jim vůbec povstat a nastat. Je-li pomník v podobě poklopu od kanálu v prostoru vůbec zrakem evidován, pak si přímočaře nevynucuje zastavení, snad jen, zavadíme-li, „zakopneme-li“ o slova, která na reliéfu poklopů od kanálů nelze čekat. Pak ta slova možná čteme, a procházejíce místem, čteme jiná slova na dalším poklopu od kanálu, a pokračujíce dál, čteme jiná na dalším a dalším, celkem na sedmi takových místech, jimiž po Cestě Jana Hanče postupujeme, aniž by nás tato místa nutila k oné jisté míře uctivého odstupu, jisté formě ohledu, jisté zdrženlivosti (či odmítavém projevu) temperamentu.

Co jsou Hančovy zápisy? Slova vepsaná do všedních kroků toho, kdo prochází životem, a nenutí jej zastavit, jako spíše změnit modus chůze. Totéž činí pomník Cesta Jana Hanče od Viktora Karlíka.