Velký tematický blok zimní Revolver Revue (č. 113/2018), která je právě v prodeji, se v návaznosti na obsáhlý hančovský blok z RR č. 104/2016 soustřeďuje na nedávno objevené překlady děl Franze Kafky od Jana Hanče a na recepci Kafkova díla v Čechách mezi léty 1948 až 1963. Ukázky z Hančových převodů Procesu a Bádání (Forschungen eines Hundes, česky známé jako Výzkumy jednoho psa), doprovozené paralelními překlady Pavla Eisnera a Vladimíra Kafky, jsou v zimní RR veřejnosti představeny vůbec poprvé. Uvádí je esej Marka Vajchra, komentář Michaela Špirita a rozsáhlá studie Veroniky Tuckerové, která kromě jiného vyvrací obecně vžitou představu o tom, že v prvním desetiletí komunistické totality v Čechách Kafkovo jméno ze zdejšího uměleckého a kulturního světa v podstatě zmizelo – dokládá, že tomu tak vzdor oficiálním snahám nebylo. Čtenářům Bubínku nyní přinášíme závěr ukázky z Hančova překladu Procesu a část studie Veroniky Tuckerové.
RR



Kresba Kamila Lhotáka, tuš 1950 


Proces Franze Kafky v překladu Jana Hanče (ukázka)

Tak vyšli brzy z města, které v těchto místech přecházelo náhle přímo do polí. Opuštěný a pustý, malý, kamenný lom ležel v blízkosti jednoho ještě zcela městsky vypadajícího domu. Zde se páni zastavili, ať již proto, že toto místo bylo již od začátku jejich cílem, nebo proto, že byli příliš vyčerpáni jíti ještě dále. Pustili nyní K., který mlčky čekal, sňali si cylindry, a zatímco se rozhlíželi lomem, otírali si kapesníky zpocená čela. Kolkolem svítil měsíc svou klidnou průzračností, která není dána žádnému jinému světlu.

Po výměně několika zdvořilostí ohledně toho, který z nich provede následující úlohu – zdálo se, že tito páni dostali úlohy nerozděleny –, přistoupil jeden z nich ke K., svlékl mu kabát, vestu a konečně i košili. K. se proti své vůli trochu zatřásl, na což jej onen pán lehčeji udeřil do zad, jakoby k uklidnění. Potom složil pečlivě tyto věci, jako kdyby se mohly ještě potřebovat, i když nikoliv v nejbližší době. Aby K. nebyl vystaven bez pohybu přece jen chladnému nočnímu vzduchu, vzal jej pod pažím a procházel se s ním sem a tam, zatímco druhý pán hledal v lomu nějaké příhodné místo. Když jej nalezl, pokynul a druhý pán tam přivedl K. Bylo to poblíže skály a ležel tam vylomený kámen. Páni posadili K. na zem, opřeli jej o kámen a ustýlali mu pod hlavou. Navzdory veškeré námaze, kterou si dali, a přes všechnu ochotu, kterou jim K. prokázal, zůstala jeho poloha velmi násilnou a nepřirozenou. Jeden z pánů požádal proto druhého, aby mu na chvíli přenechal samotnému K. uložení, ale ani s tím se to nezlepšilo. Konečně nechali K. v poloze, která nebyla dokonce ani nejlepší z oněch dříve již dosažených. Tu si jeden z pánů rozepjal kabát a vytáhl z pochvy, visící mu na opasku okolo vesty, dlouhý, tenký, oboustranně broušený, řeznický nůž, zdvihl jej do výše a zkoušel na světle jeho ostří. Opět začaly ony odporné zdvořilosti, jeden podával přes K. nůž druhému a tento mu jej opět přes K. podával nazpět. K. dobře věděl, že bylo nyní jeho povinností uchopit nůž, vznášející se nad ním, a sám se s ním probodnout. Neučinil toho však, nýbrž otočil ještě volným krkem a rozhlédl se kolem. Nemohl se plně osvědčit, nedokázal odejmout úřadům veškerou práci a zodpovědnost za tuto poslední chybu nesl ten, který mu odepřel zbytek k tomu potřebné síly. Jeho pohled padl na poslední poschodí s lomem sousedícího domu. Zdvihnuvším se větrem rozlétlo se jedno dvoukřídlové okno a nějaký člověk, slabý a tenký v té dálce i výšce, vyklonil se jím jediným trhnutím a široce rozpřáhl ruce. Kdo to byl? Přítel? Nějaký dobrý člověk? Někdo, kdo s ním měl účast? Někdo, kdo chtěl pomoc? Existovaly ještě námitky, na které se zapomnělo? Ovšem, existovaly. Logika je sice neotřesitelná, ale neodolá člověku, který chce žít. Kde byl soudce, kterého nikdy nespatřil? Kde byl onen vysoký soud, ke kterému se nikdy nedostal? Zdvihl ruce a napjal všechny prsty.

Jeho hrdlo však uchopily ruce jednoho muže, zatímco druhý mu vrazil nůž do srdce a dvakráte jím tam otočil. Se zlomeným zrakem spatřil K. ještě, jak oni muži, těsně u jeho tváře, líci opřenou o líci, pozorují rozsudek. „Jako pes!“ řekl; bylo to, jako kdyby jej hanba měla přežít.



Poslední stránka Hančova strojopisného překladu Kafkova Procesu


Kafka – a Hanč? K českým překladům a literární recepci Franze Kafky 1948–1963 (ukázka)
Veronika Tuckerová

Generace šestatřicátníků a Jirousovy opisy Kafky
Kolářův okruh, k němuž patřil i Hanč, byl podstatný i pro mladší generaci autorů jako Václav Havel, Viola Fischerová anebo Jan Zábrana – pro všechny byl Kafka důležitým autorem. Viola Fischerová vzpomínala na to, jak jí v Brně za studií (mohlo to tedy být někdy v polovině padesátých let) doporučil Kafkův Zámek Jiří Paukert (Kuběna), tehdy jej ale nečetla, protože jim toho večera tašku s Kafkou společně s několika dalšími knihami někdo ukradl (1995, 72). Při jejích cestách z Brna do Prahy ji její průvodce, Václav Havel, chtěl seznámit s Emanuelem Fryntou, Jindřichem Chalupeckým, Janem Grossmanem, Janem Zábranou, Janem Vladislavem a mimopražským Josefem Jedličkou. Fischerová později četla Kafku, Rilkeho a Dostojevského (pravděpodobně v roce 1956), ale neuvedla, jaké tituly a v jakém jazyce (tamtéž, 74). V té době už ovšem byl vydán česky Proces a Zámek existoval z roku 1935. Fischerová se zastavila i u Grossmanovy inscenace Procesu (tamtéž, 76–77).

Také Václav Havel, mj. prostředník styků Fischerové s pražskými básníky a překladateli u Kolářova stolu a posléze blízký spolupracovník Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí, se později mnohokrát vyslovil o Kafkovi jako o své přímé inspiraci. Nejranější zmínky o Kafkovi jsou v jeho úvahách „Pan professor Hanibal“ (1958) a „Humor Miroslava Horníčka“ (1959), v eseji o Josefu Čapkovi z roku 1963, a v „Poznámkách o polovzdělanosti“ o rok později. Konfesijní povahu mají ovšem až pozdější Havlovy texty, především „Dovětek autora ke knize Hry 1970–1976“, v němž Havel reflektuje spojení dobové situace kolem roku 1956 s počátky svého psaní, zážitkem Kafky a francouzského absurdního divadla. Období kolem 1956 byla „doba, kdy se poprvé v naší části světa začal roztáčet kolotoč nadějí a zklamání, polovičatých náprav a jejich polovičatých likvidací, […] dialektický tanec pravdy a lži, […] který dnes už tak důvěrně známe a který tak originálně zpřítomňuje jedno ze základních témat moderního umění: téma lidské identity a existenciální schizofrenie“ (Havel 1999/4, 145). Na rozdíl od strojopisných textů z padesátých let měly snad na formování Havlova ohlédnutí z let sedmdesátých vliv Kafkovy knihy vydané v šedesátých letech v Odeonu či Mladé frontě. Programově kafkovský je také svérázný text, který Havel přednesl 26. 4. 1990 při udělení čestného doktorátu Hebrejské univerzity. Havel využil pozvání do Jeruzaléma, aby vyslovil vyznání z „dávného a vpravdě intimního vztahu k velkému synu židovského národa, pražskému spisovateli Franzi Kafkovi“ (Havel 1999/6, 121). Přiznal, že jeho „apatický vztah ke kafkovskému bádání“ má „velmi zvláštní důvod: totiž pocit, že jediný, kdo Kafkovi rozumí, jsem já sám, a že mi tudíž nikdo nemá co jeho dílo zpřístupňovat“. Dokonce připustil „nejasný dojem“, že „kdyby Kafka neexistoval a já uměl psát lépe, než umím, napsal bych celé jeho dílo já“ (tamtéž, 122). Havlovo publikum na Hebrejské univerzitě bylo nejspíš vzdělanější ve středoevropské literatuře než senátoři amerického Kongresu při Havlově proslovu v roce 1990 ve filosofii, když český prezident citoval Hegela.[1] Ale i tak je zde patrná na straně řečníka jistá bláhovost, již by dramatik se smyslem pro absurditu a ironii mohl sám rozpoznat: zatímco Pražákovi roku 1990 se asi nezdálo nic přirozenějšího než mluvit v Jeruzalémě o Kafkovi, Izrael roku 1990 byl vzdálen pražskému německožidovskému prostředí asi tak jako washingtonský Kapitol fenomenologii. Havel z roku 1990 už ovšem patří k mnohem pozdější kapitole kafkovské recepce.

Začátkem šedesátých let opisoval Kafkovy texty tehdy mladý student Ivan Martin Jirous pro okruh svých přátel v samizdatové edici označené „Opsáno na Brancourově“.[2] Mezi léty 1961 až 1964 tak opsal desítky titulů české i světové literatury, povětšinou ze starších vydání, ale byly mezi nimi i některé nové překlady a původní rukopisy. I u Kafky jde o kombinaci užití starých, vydaných překladů a překladů nových, jejichž autory neznáme. V Libri prohibiti existují čtyři Jirousovy opisy Kafkových děl. V roce 1961 Jirous opsal Povídky,[3] včetně doslovu Alberta Camuse „Naděje a absurdnost v díle Franze Kafky“. Ve stejném roce opsal sbírku Pozorování (ani v tomto opise není uveden překladatel; je to opis překladu Jana Řezáče, vydaného ve Chválově bibliofilské edici v roce 1946 v padesáti výtiscích jako druhý svazek edice Obluda. Jirousův opis je doplněn úryvky z deníku). O rok později opsal Jirous Eisnerův překlad Zámku a sbírku povídek Umělec v hladovění v překladu J. Lipanského. V době, kdy opisoval Zámek, se dozvěděl, že kniha má vyjít oficiálně – práci beztak dokončil. V roce 1995 na to vzpomínal:

Opsal jsem prakticky celé Kafkovo dílo, takový rozptýlený překlady – kromě Procesu, který vyšel v roce 1958. A když jsem ve finále přepisoval celej Zámek, tak mi vzkázali z Prahy, že už to má vyjít, takže to je zbytečný. A já jsem si říkal: „Ne, já to přepíšu“ (Jirous 1997, 612).

Jirousovy opisy jsou další ukázkou přítomnosti Kafkova díla mimo oficiální sféru, ale také symbolickým výrazem průběžné snahy osobností z této oblasti zachovat kontinuitu: v jistém smyslu uzavírají oblouk mezi dvacátými a třicátými léty a začátkem let šedesátých. Kafka představoval v padesátých letech kontinuitu s dobou předválečnou a s dobou před rokem 1948, ale také kontinuitu geografickou: pro Rychlíka, Vyskočila i Fryntu pokračovala prostřednictvím Kafky aspoň v minimální míře komunikace se západním světem. Po roce 1962 začínají Kafkova díla vycházet oficiálně, prostor v Čechách je mu znovu otevřen.[4] Jirous je rovněž zosobněním další, nové generace – pro její příslušníky byl Kafka již dobře známým autorem, a pokud k němu odkazovali, pak zpravidla bez dalších komentářů či osobních vyznání. Jirous například cituje bez dalšího jeden z Kafkových aforismů jako motto v úvodu jedné z částí „Zprávy o třetím českém hudebním obrození“ z roku 1976 (Jirous 1997, 183), Petr Kabeš ve stati v samizdatovém časopise Obsah z května 1983 vtipně popisuje výslech, při němž se ho kapitán Dvorský ptal na Kafku – Kabeš uvádí jako motto citát z Kafkových tzv. osmerkových sešitů, v jeho textu ovšem jde o Kafku jen minimálně. Ač se to Kabeše netýká, stojí za úvahu, nakolik se v osmdesátých letech stal Kafka ikonou a jeho dílo bylo citováno i bez nutné větší znalosti obsahu. To je ovšem téma na jinou studii.

Zachování kontinuity: pokus o rekapitulaci a zpět k Hančovi
Přes publikační zákaz po roce 1948 byl tedy Kafka i v Čechách v určitých kruzích znám a nadále reflektován – především ve společenství kolářovském (s návazností na Skupinu 42 a Hrabala) a mezi surrealisty (včetně těch, kteří se od surrealismu odklonili, vedle Hrabala např. z výtvarných umělců Sekal). Recepce Kafky ukazuje jak kontinuitu zájmu před rokem 1948, pokračující v letech padesátých (surrealisté, psychoanalýza), tak souvislost s novým zájmem o existencialismus a později absurdní drama (souvislost zřejmá u Grossmana a později Havla). Zvláštní kapitolu tvoří pozornost věnovaná Kafkovi ze strany dlouhodobých pilířů komunistického režimu, jako byli Pavel Reiman anebo Eduard Goldstücker.

Hanče spojuje s Kafkou kromě jiného motiv poetiky města a periferie, v Praze situované jak na okraje, tak do samého středu. Novým a podstatným prvkem platným pro padesátá léta je vnímání Kafky jako představitele „světa pravdivého psaní“ (Zábrana), který je čtenáři upírán, a prostřednictvím četby či překladu Kafky se čtenář tohoto světa dotýká a účastní. Tato linie se mi zdá určující i pro Hančův zájem o Kafku.

„Svět pravdivého psaní“ souvisí s vnějšími okolnostmi privátních opisů i s vnímáním Kafkova díla samého. Je přijímáno jako typ psaní, které se opírá o absolutní nároky (viz Sekal) a smazává, narušuje a komplikuje hranice mezi životem a dílem. Je možné a pravděpodobné, že pražští autoři znali jak něco z Kafkových deníků, tak i některé jeho dopisy,[5] které jsou pro mnohé vykladače neoddělitelné od jeho románů a povídek. Kafkovo „psaní“ je nazíráno dvěma způsoby: jako završený, publikovaný text, anebo jako psaní, které na završení rezignuje, vzdává se vidiny dokončeného textu; konečný text a jeho zveřejnění nejsou důležité. Kafkovo dílo a život pro některé interprety rovněž postuluje dilema neslučitelnosti života a psaní na straně jedné a psaní jako formy života na straně druhé, jak to formuluje Sekal (srov. též Neumann 1981). A konečně je tu i tzv. erlebte Rede (prožitá řeč), kterou Kafka hojně využíval, tedy způsob vyprávění ve třetí osobě, které se blíží vnitřnímu monologu a přináší čtenáři prožitek vypravěče, aniž by přitom bylo rezignováno na objektivitu – forma, která musela imponovat autorům deníků, kteří se vzdávali možnosti publikování, a paradoxně přitom zaznamenávali své myšlenky o stavu světa. Osobní se prolíná s veřejným jak v záznamech Hančových, tak Kolářových či Rychlíkových.

Vnímání Kafky a jeho nároků na psaní/život se mi zdá jako nejpůvodnější smysl intenzivní identifikace s Kafkou, jak ji popsal Sekal a jak ji snad prožili další, včetně Hanče (viz Pokorná 2016). Pro Sekala představuje Kafka etickou výzvu: „K. východisko je absolutní, jedině možné, a to naprosto přesně: jediné východisko, a skutečně možné východisko, tj. může se tak žít.“

Také Hanč formuluje absolutní nárok na psaný text. Jeho sbírka básní a krátkých textů Události je datována rokem 1948, rukopisy z let 1959–1962 vyšly po zmařených přípravách roku 1970 až v samizdatu v roce 1976 pod stejným názvem (obsahovaly i původní sbírku). Zápisy volají po naléhavosti a morálnosti literárního textu: „bez nich jedná se vždy o potrat, byť se i jednalo o dopis tetičce“ (Hanč 2016, 251). V podmínkách „katakomb“ od literatury „odpadnou všichni, kteří ji nenosí v hrudi jako jediný důvod své existence“ (tamtéž, 220).

Nerozlučnost prózy, dopisů a deníků je dalším, estetickým důvodem, proč se o Kafku zajímal člen Skupiny 42, pro niž byl příznačný i zájem o pomezí literatury a obrazu: výtvarné umění se inspirovalo literaturou a filosofií (Sekal) a literatura zas vizuálními aspekty, koláží (srov. Hančův sešit, v němž se objevují výstřižky z novin, nebo pozdnější dílo Jiřího Koláře). Zásadní význam deníků a textů, které se jako deníky stylizují, v české literatuře po roce 1948 byl už mnohokrát připomenut (Kolář, Jan Rychlík, Vladimír Fuka, Vladimír Vokolek, Josef Hiršal; srov. Špirit 2005).

Zůstávají otázky nad Hančovým překladem Procesu, „Výzkumů jednoho psa“ (s titulem „Bádání“) a – dnes nezvěstného, v Letu let zmíněného – „Doupěte“. Zanechala práce na nich nějaké známky v Hančových zápiscích? Jak by vypadala poválečná recepce Kafky, kdyby místo Eisnerova překladu vyšel Hančův? Lze překládání chápat podobně „kafkovsky“ jako psaní, tedy platí i pro překládání, že je aktem a procesem, u nějž nezáleží na tom, zda bude publikován? Ve fragmentu „Lovec Gracchus“ z roku 1917, vydaném po Kafkově smrti, se píše: „Nikdo nebude číst, co zde píši; nikdo nepřijde, aby mi pomohl […].“[6] Se čtenářem se nepočítá, ale ani se od něj nic neočekává. Platí podobné autorské východisko i pro Hanče, pro jeho záznamy, pro jeho překlad?

Poznámky
[1] Srov. Tucker 2000, 174–183.
[2] Srov. Špirit 1997, 773–774, a Gruntorád 2014.
[3] Nevím, kdo je autorem překladu, ale kupříkladu u povídky „Starý list“ nejde o převod Ludvika Vrány který vyšel v šestnácti výtiscích u Josefa Portmana v Litomyšli v roce 1928. Strojopis se částečně kryje s knihami Venkovský lékař a Umělec v hladovění, které vyšly za Kafkova života, ale obsahuje i text ze sbírky Betrachtung a další texty, Kafkou nezahrnuté v žádné z výše zmíněných sbírek, texty, které vyšly buď za Kafkova života časopisecky (kupř. „Schakale und Araber“), či teprve po autorově smrti, např. ve sbírce Beim Bau der Chinesischen Mauer (1931). Ludvik Vrána přeložil a u Portmana vydal rovněž povídky „Zprava pro akademii“ (1929) a „Venkovsky lékař“ (1931), ty se mi ovšem pro srovnání s Jirousovými opisy nepodařilo získat.
[4] Rio Preisner později reaguje podrážděně na meze svobody v šedesátých letech: zatímco bylo možné volně „žvanit“ o Kafkovi, jiní autoři, přinejmenším v první polovině dekády, vydáváni byt nesměli – Peguy, Bernanos, Hopkins, Eliot, Pound, Broch, Werfel, z Čechů Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jakub Deml a Richard Weiner (Preisner 1977).
[5] Brodův výbor z Kafkových deníků a dopisů vyšel poprvé německy v nakladatelství Mercy und Sohn v roce 1937 v Praze, deníky v úplnější podobě v roce 1949 v Schockenově nakladatelství v New Yorku. Otázka je, zda se edice z roku 1949 dostala do Prahy a kdo k ní měl přistup. Ve fondech Národní knihovny některá Kafkova díla za komunismu byla (ne však první vydaní „druhé“ Brodovy edice Gesammelte Werke, resp. jejich prvních osmi svazků z let 1950–1954), ale byl k nim jen velmi omezeny přistup.
[6] Kafka 2003, 223.

Citovaná literatura
Fischerová, Viola (1995): „… taky ne to nejlepší řešeni. S Violou Fischerovou hovoří Michael Špirit“, Revolver Revue, č. 28, s. 69–84.
Gruntorád, Jiří (2014): „Ivan Martin Jirous v samizdatu“. In: Magorova konference. Eds. Edita Onuferová a Terezie Pokorná. Praha: Revolver Revue, s. 64–67.
Hanč, Jan (2016): Události [1976]. Eds. Jan Lopatka a Michael Špirit. Praha: Torst.
Havel, Václav (1999/4): „Dovětek autora ke knize Hry 1970–1976“ [1977]. In: V. H., Eseje a jine texty z let 1970–1989 – Dálkový výslech. Spisy Václava Havla, sv. 4. Eds. Jan Šulc a Jarmila Víšková. Praha: Torst, s. 143–158.
Havel, Václav (1999/6): „Čestný doktorát Hebrejské univerzity“ [1990]. In: V. H., Projevy z let 1990–1992 – Letní přemítání. Spisy Václava Havla, sv. 6. Ed. Jan Zelenka. Praha: Torst, s. 121–125.
Jirous, Ivan Martin (1997): Magorův zápisník. Ed. Michael Špirit. Praha: Torst.
Kafka, Franz (2003): Povídky II. Popis jednoho zapasu a jine texty z pozůstalosti. Dílo Franze Kafky, sv. 2. Přel. Jiří Stromšík. Praha: Nakladatelství Franze Kafky.
Neumann, Gerhard (1981): „Werk oder Schrift? Voruberlegungen zur Edition von Kafkas ‚Bericht fur eine Akademie‘“. In: Louis Hay – Winfried Woesler (eds.), Edition und Interpretation/Editions et Interpretation des Manuscrits Litteraires. Bern: Peter Lang, s. 154–173.
Pokorná, Terezie (2016): „Shody okolnosti, jež lze těžko považovat za náhody“, Revolver Revue 31, 2016, č. 104, s. 9–12.
Preisner, Rio (1977): „Franz Kafka und die Tschechen“. In: Aspekte einer provokativen tschechischen Germanistik. Teil 1: Kafka – Nestroy. Wurzburg: Jal-Verlag, s. 10–25.
Špirit, Michael (1997): „Bibliografie Ivana Martina Jirouse“. In: Ivan M. Jirous: Magorův zápisník. Ed. Michael Špirit. Praha: Torst, s. 745–781.
Tucker, Aviezer (2000): The Philosophy and Politics of Czech Dissidence from Patočka to Havel. Pittsburgh: Pittsburgh University Press.