V úterý 15. ledna 2019 náhle zemřel politolog, filosof, historik, vysokoškolský pedagog a někdejší disident Rudolf Kučera. Narodil se 10. dubna 1947 v Praze, v letech 1965–1970 absolvoval FF UK, obory filozofie a historie. Poté začal pracovat jako odborný pracovník v Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV a vstoupil do KSČ. Posléze se zapojil do rozšiřování Charty a v roce 1977 se zúčastnil pohřbu Jana Patočky. Následně byl po zásahu Státní bezpečnosti vyloučen ze strany a vyhozen ze zaměstnání. Živil se v dělnických profesích, podílel se na organizování bytových filosofických seminářů a vzniku samizdatů zaměřených na filosofii. V roce 1984 byl spoluautorem dokumentu Charty 77 Právo na dějiny. Ve stejném roce inicioval vznik samizdatové revue Střední Evropa a její knižní edice, tento časopis, do něhož pravidelně psal a v němž působil jako šéfredaktor, vycházel do jeho smrti. V roce 1990 založil neziskový Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Ve stejném roce zakládal katedru politologie na nově zřízené fakultě FSV UK (později Institut politologických studií), kde učil a do roku 2012 působil jako ředitel. V roce 1991 byl jmenován prvním docentem politologie v Československu. Od roku 2006 vyučoval také na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a na vysoké škole CEVRO Institut v Praze. Výrazně se angažoval v diskusi o poválečném vyhnání českých Němců. Často publikoval v masmédiích a vydal řadu odborných a popularizačních prací. Byl dlouholetým předsedou Panevropské unie Čech a Moravy. Je držitelem různých ocenění, například v roce 2009 mu maďarský prezident udělil státní vyznamenání Maďarský záslužný řád v úrovni rytíře. Následující vzpomínkové texty pro Bubínek Revolveru napsali Jaroslav Formánek, Bohumil Doležal a Adam Drda.


Rudolf Kučera, asi 1990 (foto archiv)


Morous v černých montérkách
Jaroslav Formánek

Někdy v roce 1984 jsem se stal členem podivného pracovního kolektivu, který pod názvem přidružená výroba JZD Chýně prováděl stavební práce po celé Praze. Podivného proto, že mými spolupracovníky byli dobrodruzi, hazardéři, podvodníci, zkrachovanci i sedmilháři, a skoro všichni se sklonem k alkoholismu. JZD zaměstnávalo nevrlé chlapíky z Balkánu, co se odmítali bavit o své minulosti, věčně nepřítomné veksláky, vysloužilé sportovce, údajné doktory či inženýry, bývalé vedoucí propuštěné kvůli manku, ale i jednoho kouzelníka, jenž přišel o angažmá v pražském Varieté kvůli své chronické kleptomanii. Zedničinu nebo nějaké vhodné řemeslo přitom ovládalo jen několik jedinců a většina zaměstnanců brala peníze díky falešným nebo neskutečně nafouklým fakturám za odvedenou práci. Ta probíhala s častými přestávkami na osvěžení od pondělí do čtvrtka. Na můj dotaz, proč se nepracuje i v pátek, mně bývalý kouzelník odpověděl: „To už jezdíme na chalupy.“

Jednoho dne mě šéf tohoto bizarního podniku v socialistických kulisách odvezl ze staveniště v Braníku na stavbu v Karlíně. Přesun vysvětlil slovy, že Pepíno začal obkládat koupelnu taxikáři Ádovi a Akademik prý nestíhá u míchačky. Na jednom z karlínských domů se tehdy opravdu pracovalo, dělala se nová fasáda. Když jsme tam dorazili, stál u míchačky obtloustlý, na první pohled zakaboněný morous v černých montérkách a se zvláštně šlechtěnými vousy – rašily mu všude, jen ne pod nosem. Oproti jiným spolupracovníkům měl ale laskavé oči a sotva pronesl několik vět, zjistil jsem, že ke komunikaci s okolím používá zdvořilý a většinou spisovný jazyk s bohatou slovní zásobou i zjevným smyslem pro humor, ironii. Očividně byl starší než já, a tak jsem navrhl, že budu jezdit s kolečkem malty k zedníkům, kdežto on bude tu směs vyrábět. Zjevně si oddychl a nabídl mi partagasku. Aniž bych to tenkrát tušil, zrovna jsem se octnul na životní křižovatce. Přijetí zkroucené cigarety mě nasměrovalo na úplně novou, a ještě před pár hodinami nemyslitelnou cestu. Nebyla lehká, zato vrchovatě zajímavá, v mnoha směrech objevná i dobrodružná. Kdoví, kde a jak bych bez Rudolfa Kučery skončil? Neboť ten morous v černých montérkách byl on.

Do té doby jsem se životem v Praze protloukal víceméně osamoceně, bez přátel. Zajímal jsem se o literaturu, historii i politiku, avšak odkázán pouze na oficiální nabídku. Přesněji řečeno na komunistickou propagandu a produkci komunistických nakladatelství. S Rudolfem, bývalým pracovníkem Československé akademie, se tento uměle zúžený svět radikálně rozšířil a podstatně prohloubil o netušené dimenze. Půjčoval mně literaturu, o níž jsem nikdy předtím neslyšel. Vyprávěl o dějinách a politice nejen jinak, než zněl závazný ideologický kánon, ale i v souvislostech, které historické postavy i události stavěly do nového zorného pole a vybízely posluchače ke kritickým otázkám i nad zdánlivě pozitivními velikány či dějinnými zvraty.

Co mám na mysli? Například z rodinné i osobní zkušenosti jsem věděl, že komunismus je podlý zákeřný systém profitující z negativních lidských vlastností, hlouposti a ignorantství. Důvody implantace tohoto režimu ve vyspělém Československu jsem ale vnímal jako smůlu země, kterou na konci války osvobodila Stalinova armáda a umožnila tak vládu domácí lůzy. Nikdy předtím mě nenapadlo hledat jednu z příčin vítězství komunismu v českém případě i v patetických a falešných obrazech husitského hnutí a jeho rovnostářství, národního obrození či „heroického“ odporu vůči Rakousku-Uhersku, jež přijali a svou autoritou posvětili obdivovaní zakladatelé demokratického Československa.

V duchu kritického pohledu na dějiny, podloženého nebývalou erudicí, Rudolf vedl a řídil i samizdatový časopis Střední Evropa, který začal zrovna spoluvydávat. Mimo jiné se v něm otevírala tenkrát naprosto tabuizovaná témata jako nezákonné a morálně odpudivé uplatnění kolektivní viny při poválečném vyhnání sudetských Němců. Anebo zbytečný a pro další vývoj střední Evropy fatálně zhoubný rozpad Rakouska-Uherska, nepříjemné otázky nad Masarykovou i Benešovou politikou za I. světové války a za jejich působení v prezidentských funkcích. Byla to zkrátka témata nelibě znějící nejen komunistickým uším, ale i zapřisáhlým českým patriotům či nacionalistům z řad disentu nebo exilu. Geneze polistopadového nálepkování časopisu Střední Evropa jako proněmeckého, revanšistického a Habsburkům nakloněného začíná v této době.

U míchačky v Karlíně a později i na Malé Straně, kam jsme s Rudolfem Kučerou od JZD Chýně nakonec společně odešli za stejnou pracovní činností pod jinou hlavičkou, se zastavovali spolupracovníci této revue, třeba Andrej Stankovič, Zbyněk Hejda nebo Josef Forbelský. V bytě na Valdštejnském náměstí, kde Kučerovi tehdy bydleli, jsem se seznámil i s dalšími zajímavými lidmi: Josefem Mlejnkem starším, Petruškou Šustrovou, Ludvou Bednářem, Emanuelem Mandlerem a prostřednictvím kontaktu od Rudolfa později v Paříži i se Zdeňkem Vašíčkem a Jaroslavem Vrzalou. Vesměs všichni se stali mými blízkými přáteli a všichni pro mě podobně jako Rudolf objevili kus nového či objevně nahlíženého literárního, historického nebo politického světa. Tenkrát na Malé Straně to zkrátka byla ta nejlepší universita, kterou mně mohlo Československo nabídnout. A nejen to.

Rudolfova žena Milada, tchýně Jiřinka a dcery Markéta, Klára i Julie se jednu dobu staly mou druhou rodinou, přístřeším v nouzi, kde se důvěra splácela důvěrou. V jejich rozlehlém bytě ve čtvrtém patře starobylého malostranského domu, kde se vršily knihy a zahraniční časopisy, kde visely, posedávaly či zpoza květináčů vykukovaly kouzelné loutkové postavičky a kde vždy pobíhal nějaký malý pes, jsem často užasle pozoroval, jak lze dosáhnout souznění dvou naprosto odlišných povah, pokud je spojuje vzájemná láska, respekt a tolerance. Rudolf byl duch bytostně karteziánský, racionální, s někdy přísnými nároky na svou rodinu, které však vyvažovalo jeho dobré srdce. Milada zase do vůle po řádu vnášela přirozenou volnost a pozitivně entropické prvky. Třeba do časově závazně naplánovaných odjezdů na chalupu do vesničky Pavlov na Vysočině, kdy hlava rodiny rezignovaně postávala dlouhé chvíle u prázdného auta před domem na Valdštejnském náměstí.


Rudolf Kučera s manželkou Miladou a dcerou Julií, začátek 90. let

Po listopadu 1989 Rudolf definitivně vyměnil své černé pracovní montérky za oblek s košilí a kravatou. Významně se podílel na vzniku a pedagogickém chodu katedry politologie na Fakultě sociální věd University Karlovy, zřídil a vedl českou sekci Panevropy, učil i mimo Prahu. Ve svém domovském časopise a nakladatelství Střední Evropa publikoval své podnětné knihy, analýzy a komentáře k dění v ČR i v zahraničí, a tak jako kdysi mě večer po šichtách u míchačky seznamoval i veřejnost s články a publikacemi v Česku do té doby neznámých autorů. Domnívám se, že měl i větší ambice, které u člověka s jeho vzděláním, bystrým úsudkem, inteligencí a zkušenostmi, byly přirozené. Jenže Rudolf, jak už bylo řečeno, zastával názory a zabýval se tématy, která provokovala i v nové době. Stigmat posluhovače Sudeťáků a Habsburků se nikdy nezbavil. Jak se často stává v české kotlině, bylo to přitom zásadní nepochopení, v němž snahu o dialog s bývalými spoluobčany a s jejich potomky i panevropské myšlenky postavené oproti vyhrocenému nacionalismu ovlivňovala úzkoprsost místních šosáků i plody letité komunistické ideologie, zaměřené v tomto případě na zaprodance placené revanšisty.

V nové době opojené úspěchy českého prezidenta v zahraničí i relativně bezbolestným přechodem tuzemské ekonomiky k tržnímu hospodářství Rudolf Kučera nadto obtěžoval jako jeden z prvních i svými kritickými názory na způsob transformace společnosti od komunismu ke svobodě. V tomto směru mě nadosmrti, byť nepřímo poučil, co to je politická korektnost. Neboli myšlení opět ovládané jedinou „správnou“ ideou.

Po rozpadu Československa jsme se domluvili, že s ním na téma české transformace udělám rozhovor. Měl vyjít ve francouzském deníku Le Monde. Rudolf byl ve svých odpovědích nekompromisní, listopadový samet československých ulic a náměstí vnímal jako nutnou, a tedy plánovanou kulisu, za níž proběhlo sice bezproblémové, ale z hlediska budoucnosti draze zaplacené předání moci. Víceméně přesně tenkrát předpověděl naši politickou současnost, k níž Česká republika musela dospět kvůli diletantství a paktování se polistopadových politiků s komunisty a kvůli jejich nechuti vypořádat se s viníky předešlých nezákonností. Když jsem francouzskou verzi tohoto rozhovoru přinesl do Le Mondu, redaktor, s nímž jsem byl domluven, si ji přečetl a vyprovodil mě se slovy, že dá vědět. Skutečně se za pár dnů ozval, s tím, že to Le Monde neotiskne, poněvadž by takový rozhovor „vrhl špatné světlo na ve Francii populárního Václava Havla i úspěšnou sametovou revoluci“.

V posledních letech jsme se s Rudolfem vídávali už jen zřídka. Často jsem si na něj ale vzpomněl při chůzi pražskými ulicemi, když jsem míjel nějaký dům či dvorek, kde před lety stávala naše míchačka. Vzpomněl jsem si i v úterý 15. ledna. Navečer jsem odcházel z Archivu bezpečnostních složek a ve vrátnici vracel klíč od skříňky robustnímu muži se zvláštně šlechtěnými vousy a laskavým pohledem. Vypadal jako Rudolf v dobách, kdy jsme se seznámili. „Tak Rudolf na stará kolena zázračně omládl a hlídá vchod archivu s estébáckými listinami,“ blesklo mi hlavou a usmál jsem se. V tom okamžiku historik, pedagog a můj jedinečný kamarád Rudolf Kučera už nebyl mezi námi.



Rudolf Kučera na začátku 80. let


Za co vděčím Rudolfu Kučerovi
Bohumil Doležal

15. ledna zemřel politolog a publicista Rudolf Kučera. Dlouho jsem s ním spolupracoval a jsem mu taky dosti zavázán. Rád bych to při této příležitosti připomenul.

Na počátku roku 1993 jsem došel k názoru, že na svém dosavadním místě („ředitel odborného útvaru předsedy vlády ČR“) tak nějak nejsem na svém místě. Mj. i proto, že by mi daleko víc vyhovovalo psát do novin či učit na vysoké škole. Dělat to zároveň s touto funkcí bylo jednak z časových důvodů vyloučené, jednak to znamenalo střet zájmů a jednak má člověk tou funkcí svázané ruce. Naštěstí jsem se někdy v lednu náhodou sešel s doc. dr. Kučerou, který se mi mezi řečí zmínil, že shánějí lidi pro Politologický institut Fakulty sociálních věd. Moc dlouho jsem se nerozmýšlel, dohodl jsem se s premiérem Klausem na odchodu a od podzimu jsem už coby odborný asistent působil na katedře politologie Politologického institutu FSV UK. Vydržel jsem tam deset let a vzpomínám na to docela rád. Z finančního hlediska jsem si sice dost pohoršil, ale to mi zase až tak nevadilo: jednak jsem mohl dělat to, co mne bavilo, jednak jsem měl příležitost (vlastně nutnost) si doplnit vědomosti. Do novin jsem mohl psát bez obav ze střetu zájmů, a ještě si tak vlastně trochu přivydělat. Během těch deseti let mi vůbec nic nechybělo.

Rudolf Kučera byl velmi tolerantní šéf a vycházel mi vstříc: témata přednášek a seminářů jsem si stanovil v rámci úvazku sám. Tahle tolerance byla k nezaplacení a jsem za ni doc. Kučerovi velmi vděčný. Za totáče se mi o ničem podobném ani nezdálo a poslancování ve FS ČSFR v letech 1990–1992 byl neuvěřitelný opruz. Odvrácenou stránkou věci bylo pouze to, že jsem čas od času musel docházet na schůze různých vědeckých rad. Byla to sice strašná otrava, ale dalo se to přežít (moc práce jsem tam neodvedl).

V roce 2003 se mělo rozhodovat (dělalo se to pravidelně) o vedení Politologického institutu. Doc. Kučera to neměl jako vedoucí institutu jednoduché hlavně pro jeho výrazné názory na sudetoněmeckou otázku (které jsem v tom podstatném sdílel a sdílím je dodnes). Jeho kolegové z vyšších míst byli tehdy většinou čeští starovlastenci, často s kořeny v té historické etapě, kdy nám ještě nevládli politici, co nemakali a kradli, jak říká Andrej Babiš. Těsně před rozhodnutím se náhle objevil protikandidát, který s přehledem zvítězil. Protože jsem byl z různých etap svého života (viz výše) na podobná překvapení zvyklý a snažil jsem se reagovat spontánně, dal jsem okamžitě výpověď (nebylo to obtížné, už dva roky jsem přesluhoval). A řekl jsem při té příležitosti v rámci možností veřejně, co si o té akci myslím. Doc. Kučerovi to už ovšem nepomohlo, ale troška ostudy z toho byla, takže jsem se mu snad aspoň částečně odvděčil.

A i já se vlastně dočkal jistého vděku: když mi pak spočítali důchod a já připočetl výhodu levnější tramvajenky, zjistil jsem, že jsem až tak netratil.


Rudolf Kučera v bytě na Valdštejnském náměstí, začátek 80. let (foto archiv rodiny)


„Kvalitní péče pro nemocného člověka!“
Adam Drda

Zemřel Rudolf Kučera. Znal jsem ho od mládí, byl otcem mé ženy a dědem našich tří dětí. Pojednávat veřejně a při podobné příležitosti o někom takto blízkém je vždycky potíž: většina prožitků je osobních a některé jsou těžko sdělitelné. Přesto se pokusím napsat pár vzpomínek, které se mi v posledních dnech vrací – snad o Rudolfovi něco málo řeknou.

Ke Kučerům jsem přibyl asi v roce 1987, kdy jsem začal chodit s jejich dcerou. Bylo mi šestnáct, byl jsem poněkud zanedbaný, nevzdělaný a zmatený knihkupecký učeň, navíc jsem záhy neměl kde bydlet. Rudolfa jsem se nejdřív dost bál, na první pohled na mě dělal dojem nevlídné autoritativní hlavy rodiny. Dopadlo to tak, že jsem v Kučerovic bytě na Valdštejnském náměstí trávil víc a víc času v častějších a častějších hovorech s jeho obyvateli, a nakonec jsem tam bydlel. Rudolf a jeho žena Milada mě s neobvyklou velkorysostí přijali i s mým olysalým foxteriérem (Rudolf přitom neměl psy příliš v lásce a doma už jednoho trpěl). V tom věku jsem obzvlášť potřeboval domov a nemám tušení, co by se se mnou jinak dělo. To je první a zásadní věc: Rudolf byl laskavý a dobrý člověk.

Bylo mu tehdy čtyřicet, živil se jako zedník, vstával v šest hodin ráno a odcházel do práce v pruhovaných kalhotách s laclem, protože Miladino estetické cítění by mu nedovolilo socialistické montérky. Vracel se kolem druhé třetí, chvíli si zdřímnul na gauči a pak se věnoval své skutečné práci: četl, psal, připravoval samizdatovou revui Střední Evropa. Dodnes nechápu, kde bral k soustředěnému intelektuálnímu výkonu sílu, protože dlouhé roky vydělával na obživu své rodiny manuálně, byl z donucení opravdu dělník a neměl žádnou „zašívárnu“ v kotelně nebo jako domovník či noční hlídač. Později večer jsme sedávali v jeho pracovně v potrhaných prvorepublikových kožených křeslech, kouřili jsme, já jsem kladl pitomé otázky a Rudolf na ně trpělivě odpovídal, spíš mi přednášel. Myslím, že ho to celé těšilo a že už tehdy byl skvělý pedagog.

Jezdil jsem jako kluk do zdevastovaného pohraničí, o víkendech a o prázdninách jsem vyrůstal v krajině prázdných polorozpadlých domů, opuštěných a zarostlých německých hrobů a všudypřítomného smutku, ale ohledně vyhnání tamních obyvatel jsem byl zcela pod vlivem školní výuky a propagandistických filmů. Rudolf mě ideologických nánosů brzy zbavil. Jeho vliv měl taky brzký výsledek v hodině dějepisu na učňáku, kde jsem nový poznatek, totiž že „odsun“ byl zločin, okamžitě prezentoval a téměř přivedl ke kolapsu bojácnou třídní učitelku (byla ale hodná, obešlo se to bez důsledků). Podobně jsem se od Rudolfa dozvídal mnohé o holocaustu, díky němu jsem četl první vzpomínky přeživších, u Kučerů jsem poprvé viděl Lanzmannův film Šóá (pouštěl se ve francouzštině a Jarda Formánek k němu četl český překlad). Témat hovorů bylo nepřeberně, od křesťanství přes marné pokusy vysvětlit mi, o co jde ve fenomenologii, až po komunismus. To poslední bylo obzvlášť pozoruhodné. Do té doby jsem měl zažito, že se jednoduše nadává „na komouše“ nebo se mluví o cenzuře a persekuci, ale Rudolf dokázal komunistický systém a ideologii analyzovat, měl filosofické vzdělání, dobře znal marxismus, sledoval dění v Rusku, měl ale i osobní zkušenost „ze struktur“. Současně v něm nebyla ani stopa po nějakém zbytkovém stranickém zápalu či nostalgii jako u většiny osmašedesátníků – věřícím komunistou nikdy nebyl a sovětský systém mu byl odporný se vším všudy.

Rudolf mi dal číst knihy, o jejichž existenci jsem neměl tušení, díky němu jsem si uvědomil, že české země nejsou odjakživa nejzápadnější výspou slovanské (rozuměj ruské) říše, ale součást specifického středoevropského kulturního prostoru. Díky Rudolfovi jsem poznal podstatnou část těch, kdo v mém životě také sehráli rozhodující roli, především Zbyňka Hejdu a Nikolaje Stankoviče – oba patřili do redakce Střední Evropy, která se u Kučerů nebo u Hejdů scházela každý týden.

Paměť je zrádná – a já už přesně nevím, co bylo v roce 1988 nebo 1989, při psaní mi vyvstávají obrazy v neuspořádaném sledu. Jsem nemocný, ležím s horečkou na palandě v zadním pokoji. Rudolf se v podvečer odněkud vrací, vchází do místnosti, něco nese, směje se a volá: „Kvalitní péče pro nemocného člověka!“ A podává mi samizdatové Lidové noviny či Sport a novou Revolver Revue. Když si tu vzpomínku vybavuju, dochází mi, že byl tenkrát skoro pořád veselý, že jsem ho neznal v obavách nebo dokonce v depresích. To může znít banálně, ovšem dělo se to v hnusné době, kdy snad každý takový člověk (ať už to nynější revizionisté zkreslují jakkoli) v jednom kuse pociťoval přinejmenším úzkost. Vzdor svému povolání se živil namáhavou fyzickou prací a po ní teprve mohl dělat to, co považoval za podstatné, jeho postoje měly i další nepříjemné důsledky a atmosféra ve společnosti ani koncem osmdesátých let veselá nebyla. Stávali jsme se svědky policajtského mlácení na demonstracích, každou chvíli někoho sebrali, v roce 1988 zemřel ve vězení Pavel Wonka, pak zavřeli Ivana Jirouse a Jiřího Tichého, o rok později Františka Stárka... Doma se o tom všem samozřejmě mluvilo. Dostal jsem od Rudolfa exilové vydání Zprávy o organizovaném násilí – tedy soubornou knihu o komunistických zločinech v Československu –, četl jsem ji jedním dechem a se zděšením, pamatuju si, že jsem při líčení estébáckých a bachařských praktik prožíval až fyzický strach. Rudolf s Miladou však působili klidně, ačkoli jeho mohli kvůli samizdatu kdykoli zavřít, což dobře věděli. Nevím, zda byl ten klid skutečný nebo jen určený dětem, ale pro mě měl obrovský význam. Rudolf mi sloužil jako první vzor muže, který začal dělat správné a důležité věci, a když už se k tomu rozhodl, nepříjemnosti a riziko prostě přijal jako nutnou daň.

Jeho členství v KSČ mi vždycky připadalo nepochopitelné a taky legrační mírou naivity. Zároveň tak nějak odpovídalo jeho v jádru dobrodružné povaze. Stal se členem strany na samém počátku normalizace, aby mohl v roce 1970 jako čerstvý absolvent FF UK nastoupit do Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV, neboť na něj naléhali tehdejší známí, vyhození reformní komunisté. Přesvědčili ho, že ve strukturách musí být někdo slušný, aby mohl uvnitř působit a za čas prosazovat reformy. Rudolf o tom období vyprávěl dost otevřeně: popisoval zkušenost, díky níž zanedlouho pochopil, že představy o rozvracení systému zevnitř jsou absurdní, že v nomenklaturním ústavu nejen nemůže působit jako „rozvraceč“, ale nemůže dělat vůbec nic smysluplného. Současně líčil, že se kvůli rodině bál dát výpověď z „prestižního“ pracoviště a vystoupit ze strany, že ho systém skrz ten strach do značné míry ovládl.

Když byla publikována Charta 77, začala masivní protikampaň a zemřel jeden z prvních mluvčích Jan Patočka, šel Rudolf na jeho pohřeb, přičemž bylo zřejmé, že StB účastníky monitoruje a přítomnost mezi smutečními hosty bude mít důsledky. Vždycky zdůrazňoval, že rozhodující impuls k tomu dala Milada, která rezolutně prohlásila, že tam jít musí. Po Patočkově pohřbu dostal od Státní bezpečnosti nabídku spolupráce, odmítl a záhy byl vyhozen z práce i ze strany. V ústavu se o jeho propuštění hlasovalo na odborářské schůzi a pokaždé vzpomínal, jak mu jakási spolupracovnice soukromě projevovala podporu a při hlasování mu pak pevně stiskla ruku – tu druhou zvedla pro vyhazov. Dokonalá ilustrace tzv. každodennosti v husákovském Československu.

Rudolf se nikdy nelitoval. Taky mi od počátku důvěřoval. I to mi dnes připadá zaznamenáníhodné. Jeli jsme spolu v noci k tiskaři, který na sítotisku tajně dělal obálky na samizdatovou Střední Evropu, jeli jsme spolu jiné noci vyzvednout knihy ze Západu, které nám jakýsi člověk podával z auta, zaparkovaného před hotelem na Václaváku. Tehdy jsem hodně fotografoval a Rudolf mě poslal do Muzea knihy ve Žďáru nad Sázavou, kde byl Váchalův nábytek, abych tam pořídil fotky do zamýšlené knížky, jindy se mě ptal, jestli bych byl ochotný udělat jiné fotky pro Pavla Tigrida (k tomu už nedošlo). Když jsme získali s Markétou od mého strýce malý půdní prostor na Smíchově, v němž se dalo chvílemi přebývat, ale ne trvale žít, navezl nám tam Rudolf stovky oxeroxovaných stránek připravované knihy z Edice Střední Evropy (České dějiny od „Moravského“, což byl pseudonym jakéhosi středoškolského profesora), které jsme pak tzv. snášeli a složené odváželi kamsi do vazárny. Všechno to bylo dobrodružné a k něčemu, dávalo to smysl a prostupovalo se to s obyčejnými věcmi: naučil mě řídit auto nebo míchat maltu a nahazovat zeď.

Poprvé v životě jsem měl otcovskou autoritu, s níž jsem něco zažíval a která se mi věnovala. Díky jeho příkladu jsem v roce 1988 odešel z učiliště a nastoupil do práce: rozhodl jsem se, že se půjdu taky živit jako dělník a zapojím se do výroby samizdatu, začnu žít jako on a jeho přátelé – představa, že budu prodávat oficiálně povolenou literaturu, když je tolik zakázaných knížek, se mi příčila. Radost z mého rozhodnutí neměl, rodičovsky soudil, že bych měl chodit do školy a dokončit aspoň něco, ale zároveň jsem měl pocit, že mě tak trochu chápe.

Podstatnou část převratu na konci roku 1989 proležel v pracovně na gauči. Pokud se pamatuju, byla mu davová psychóza těch dnů nepříjemná, trikolóru nenosil, zvonění klíči se mu zdálo trapné, byl k mnoha věcem skeptický, herci a zpěváci, kteří ještě před pár týdny šaškovali v různých televizních estrádách a přes noc se proměnili ve stoupence Václava Havla, mu lezli na nervy. Soudil, že ze svazků starých komunistických struktur a nové moci, které začaly záhy vznikat, nic dobrého nevzejde. Brzy se ale zase pustil do práce, začal hodně psát a publikovat, „zlegalizoval“ Střední Evropu, kde jsem pak několik let pracoval, nastoupil jako pedagog na vysokou školu. Ale to už je jiná historie. 

Často teď vzpomínám na redakční rady Střední Evropy, dlouhé večerní diskuse o historii, politice, demokracii, kultuře. Ještě tak deset let po listopadu mě udržovaly ve spojení se světem, který mě utvářel a ze kterého dnes už nezbývá skoro nic. Účast na těch schůzích postupně řídla, v roce 2001 umřel Nikolaj Stankovič, v roce 2013 Zbyněk Hejda, před ním odešel roku 2009 Emanuel Mandler, který do redakce docházel v polistopadových letech. Teď zemřel Rudolf a historie časopisu a jeho někdejšího okruhu se tak de facto uzavřela. Bude mi chybět – a jeho odchod se pro mě kryje s čím dál zřetelnějším nástupem nové éry, nových poměrů a nových pořádků, s podobou nového světa, který je mi v mnohém cizí.