Nakladatelství Atlantis v létě vydá, v návaznosti na předcházející svazky Célinova díla, které ve spolupráci s Vámi připravilo, první a nejslavnější román tohoto autora, dosud u nás známý v proslulém Zaorálkově překladu pod názvem Cesta do hlubin noci. Proč jste se rozhodla přeložit ho znovu, proč je Váš překlad jeho názvu jiný než Zaorálkův? A chystáte se po Jaroslavu Zaorálkovi přeložit i Smrt na úvěr?


Anna Kareninová, foto © Karel Cudlín, 2016

A. K.: Zaorálkův překlad Cesty do hlubin noci z roku 1933 jsem připravila k novému vydání v roce 1995 pouze s nejnutnějšími úpravami. Když se náklad doprodal, byly dvě možnosti: nová reedice někdejšího překladu nebo po osmdesáti pěti letech překlad nový. K tomu se klonilo nakladatelství Atlantis, a pokud vím, i francouzské nakladatelství Gallimard, které Célina vydává. Nakladatelství Atlantis mi nový překlad Célinovy Cesty nabídlo, váhala jsem mezi nechutí překládat už jednou přeložené a věrností jednomu ze svých tří životních autorů. Váhat se ale dlouho nedalo: důležitá byla nejen ta věrnost, ale i možnost scelit své překlady Célinových románů: přeložila jsem jich sedm, teď s Cestou osm – a ze všech zbývá už jen Smrt na úvěr. Nakladatelství Atlantis si přeje vydat celé Célinovo dílo v převodu jednoho překladatele. Tím odpovídám na závěr otázky: ano, výhledově jsme si potvrdili, že i se Smrtí na úvěr počítáme v mém novém překladu.

Než odpovím na otázku proč nový překlad, považuji za důležité se zastavit u Célinova přístupu ke stylu Cesty. Už u téhle první knihy coby začínající, nezavedený spisovatel (nepočítáme-li vydanou disertaci Život a dílo Ignáce Fülöpa Semmelweise 1818–1865, kterou obhájil v roce 1924) Céline osobně bdí nad každou drobností, jak je vidno z dopisu nakladateli Robertu Deoëlovi: „Proboha, nepřidávejte do textu bez mého vědomí ani slabiku! Jako nic byste veškerým rytmem bacil o zem – jen já můžu vědět, v čem je. Možná vypadám jako mluvka, ale přesně vím, co chci. Ani slabiku“. A Célinova první písařka Jeanne Carayonnová vzpomíná, jak se před ní Céline rozkřikoval, když bylo třeba udělat novou sazbu knihy, poté co typografové v dobré víře text vysadili s obvyklou interpunkcí a rozsekali ho čárkami: „Chtějí, abych psal jako François Mauriac. Chtějí zničit mou hudbu.“

Převratnost Célinovy prózy tkvěla v hudbě jazyka, který vytvořil, v komposici motivů a melodií vybraného vyjadřování (používá noblesních tvarů a ukazuje, jak vládne vysoce literárním psaním), řeči městské periferie (nikoli venkova) a samozřejmě také vyjadřování rozhněvaného intelektuála. Od Cesty na konec noci – o které se v televizním rozhovoru s Louisem Pauwelsem v roce 1959 Céline vyjádří: „Cesta byla ještě literární, takže zaneřáděná, po mnoha stránkách“, budou mít další jeho romány čím dál rozvolněnější stavbu a knihu od knihy budou čím dál víc připomínat sled nedořečených vět, emocí jednotlivých podobenství a episod životaběhu, čím dál tím méně budou „umně“ vedeným příběhem. O to mistrnější bude jejich styl, ta jeho hudba, „ma musique“, jak říkal a v níž používá možností jazyka jako hudební skladatel možností nástrojů.

Přestože jde u Célina o styl charakteristický, každý jeho román má ještě navíc styl vlastní, založený na jiném klíči, na jiné kázni. U Klaun’s bandu je to rytmus úprku Londýnem, u „německé trilogie“ lomoz vlakových výhybek v rozkladu, chaosu a strachu na útěku Německem a u Féerie pro jindy mohutná orchestrace a téměř přesná mosaika opakujících se slov, motivů a jazykových i rytmických vzorů v cestě do vězení v Kodani nebo pod bombami v Paříži. U Cesty na konec noci jde o prvotní rozbití literárnosti. Cestu charakterizuje záměrná a stylizovaná „nedbalost“ toku jazyka, ve kterém se básnivý spisovatel prolíná s antiliterátem.


Louis-Ferdinand Céline v roce 1932, kdy dopsal Voyage au bout de la nuit

V rozhlasovém rozhovoru s Albertem Zbindenem, který vysílalo 25. července 1957 Radio Lausanne, přišla řeč i na zdánlivou nehledanost a nedbalost spisovatelova stylu:

„A. Z.: Víte, když čteme vaše knihy, máme dojem, jako byste je komponoval přirozeným způsobem, jako by plynuly přímo a jako by se onen proslulý hovorový, nebo spíš mluvný styl, který je pro vás charakteristický, rodil v neustálé improvizaci. Je to pravda?
C.: Kdepak, vážený pane, ani trochu. Ve skutečnosti mi to dá nesmírnou práci, můžu-li to tak říct. Existuje přirozený tok mluvy. To je samozřejmě základ. Jenže papír takový přirozený tok mluvy neudrží. Všichni víme, jak chudě působí rozklady ve Sněmovně nebo taková obhajovací řeč, když se přepíše do stenografického záznamu. Ne… a mezi lidem, ty různé vejšplechty a řeči si vystačí s jedinou drobnou větičkou. Jenže když chcete udržet styl na 400–500 stranách, to vyžaduje obrovskou námahu, kdepak, nesčetněkrát se musíte vracet zpátky a zase znovu. Po pravdě řečeno, 400 vytištěných stran představuje 80 000 stran popsaných rukou. Čtenář to nemusí nutně vědět. Dokonce to nemá vědět. Autor nesmí dát najevo, jakou mu to dalo práci. Jako byste čtenáře pozvali na parník. Všechno musí být úžasné. Co se děje pod palubou dole ve skladu, to se ho netýká. On se má kochat krajinou, pohledem na moře, má upíjet koktejly, tančit valčík, nechat se ovívat svěžím vánkem. Všechno, co je záležitost mechanická nebo služebná nebo co mu má být k ruce, to se ho ani trochu netýká. A máte špatný parník, špatného kapitána, špatného kuchaře, špatnou společnost, jestliže se váš pasažér cestou zatěžuje tím, co uvádí stroj do chodu, na čem se mu opéká kuře a co řídí loď, aby nenajela na útesy.“

A proč je namístě nový překlad? V zásadě nejde o nějaké „zastarání“ Zaorálkova jazyka, nicméně když Jaroslav Zaorálek v roce 1933 Célinův román překládal, byl jím uhranut a nadšen jako prvotinou neznámého spisovatele, a takto k překladu přistupoval: některým zvláštnostem Célinova vyjadřování nevěřil a činil je přístupnějšími; některá příliš krátká spojení doplňoval, inspirován předlohou ji mnohdy rozvíjel, některé konkrétní motivy zobecnil nebo odvedl jinam, protože ještě nevěděl, jak budou důležité a jak bude důležité jejich přesné opakování, a hlavně umocňoval bezprostřední expresívnost. A s tím vším, díky té inspiraci a své obraznosti, vytvořil Jaroslav Zaorálek (včetně názvu Cesta do hlubin noci) jedinečnou knihu, která je a zůstane historickou součástí českého literárního kontextu.

Můj překlad Célinovy Cesty na konec noci vznikal s odstupem téměř osmdesáti šesti let od prvního vydání knihy a se znalostí toho, jak se Célinovo dílo dále vyvíjelo a co je pro ně příznačné. Na rozdíl od Jaroslava Zaorálka jsem měla možnost nejen číst, ale překladatelsky zažít všechny další Célinovy romány. V tomto smyslu jsem mohla s vědomím souvislostí převést tu velkolepou knihu do češtiny se znalostí celého jeho díla. Převést ji jako první úchvatný román, který v sobě už ale ty další knihy zahrnuje. V Cestě najdeme postupy pro celé příští Célinovo dílo typické a jedinečné. Jedním z těchto postupů je kázeň. Nic navíc. Kázeň měla být i devízou mého převodu Cesty po celou dobu: neubírat ani nepřidávat (můj překlad je o osmnáct normostran kratší než Zaorálkův, jak se nakonec ukázalo). Pokud jsem se měla rozhodnout, zda přidat nebo ubrat, bylo směrodatné především to, aby nebylo poznat, co „uvádí stroj do chodu, na čem se mu opéká kuře“.

A teď k novému názvu: on to není nový název, on je to název té knihy a podobně jako u celého překladu se domnívám, že je načase vrátit románu Voyage au bout de la nuit jeho přesný český ekvivalent – Cesta na konec noci. Ať Cesta do hlubin noci zůstane neopakovatelnou kometou české literatury. Tak to považuji za správné.

Když Richard Weiner jako první referoval v Čechách o Célinově románu, nazýval ho Cesta až na konec noci. Jenže Julius Fürth, který řídil nakladatelství Borový, napsal 28. března 1933 Jaroslavu Zaorálkovi:

„Milý pane Zaorálku, ježto začneme nyní se systematickou propagací Célinea, prosím Vás o sdělení, zda ponecháte titul: Cesta až na konec noci, nebo zda bude nějak změněn. Nedávno mi dr. Stránský říkal, že by snad bylo přiléhavější: Cesta až na dno noci (noc je hluboká), nebo pouze: Až na dno noci. To jsou ovšem jen podněty, definitivní slovo máte Vy, nerad bych, aby propagovaný titul se lišil od názvu knihy, a proto prosím o zprávu pokud možno obratem“.

Na strojopisný dopis (uchovaný v Památníku národního písemnictví v Zaorálkově fondu) si Jaroslav Zaorálek – jistě pod vlivem Stránského – rukou připsal různé názvy čím dál vzdálenější Célinovu lapidárnímu příměru: (Cesta) Ze života k smrti, Nejtemnější noci, Cesta temnotami, (Cesta) do hlubin noci, Do nejtemnějších hlubin, Do propasti noci, Věčné zatracení.

Ostatně: podobně jako uvažoval v Čechách o názvu Jaroslav Zaorálek, také překladatel do angličtiny John Marks se chtěl v roce 1934 vyhnout přesnému překladu a navrhoval Far Road at Night (Daleká cesta do noci, Daleká noční pouť). Stěžuje si Célinovi (dopis z 8. ledna 1934), že americký nakladatel chce „doslovný překlad názvu“ a že to není anglicky a že to nic neříká. A Céline (který anglicky uměl) trval na přesném převodu a už 19. ledna psal anglický nakladatel americkému:

„Rozhodli jsme se přijmout název Journey to the End of the Night („Cesta na konec noci“) (...) Stále se nám nelíbí, ale autor, zdá se, dává přednost doslovnému překladu francouzského titulu, aniž by mu dělalo starosti, že v angličtině nemá valný smysl, a my se tedy podvolujeme jeho vůli.“

Ani jeden světový překlad už dnes název románu nelyrizuje, nečiní expresivnějším (jen nedávno první slovenský, který přesně kopíruje české „hlubiny“). Cesta na konec noci je nejčastější a jsou pro to důvody. Spojení „au bout“ z francouzského názvu Voyage au bout de la nuit je v románu používáno vždy ve smyslu „na konec“, na „konci“ (na konci ulice, na konci pouti, na konci noci...), pro hlubinu zde má Céline jiné výrazy. Na „konec noci“ doslova Céline ostatně v knize nejednou poukazuje.

I já jsem nad nelibozvučným koncem noci váhala, uvažovala o Cestě na kraj noci (jako „na kraj světa“, což by francouzsky znělo „au bout du monde“), v posledku jsem ale uznala, že i to je lyrizující snaha, a zvolila jsem přesnost: Cestu na konec noci.

A na závěr si neodpustím konstatovat: přečetla jsem hodně článků a slyšela hodně řečí o tom, že Céline i jeho Cesta na konec noci snižují člověka a vidí jen jeho ohavnost. Po více než dvou a půl letech soužití s touto knihou jsem přesvědčená ještě víc než předtím, že tolik lidskosti a vhledu a pochopení jsem v takové míře a v takové kráse snad v žádné knize nenašla.