Trojicí textů z cyklu krátkých próz Nakrmit kámen polské spisovatelky Bronky Nowické (2016, česky 2018) pokračujeme v letním seriálu, v němž ukázkami na Bubínku Revolveru připomínáme některé z knih nedávno vydaných v Edici Revolver Revue.



Bronka Nowicka
Nakrmit kámen
(ukázky z prózy)

Stůl
Stůl stál na poli – tak velký, že by se neprotáhl žádnými dveřmi ani oknem. Dědeček k němu dostavěl dům. Určitě to bylo někdy na samém začátku bytí, tam, kde má vědomí pupek.
Dítě zvedalo ruku nad hlavu, táhlo pět prstů po dřevěné desce a šlo tak daleko, až cestou usínalo. Když se probudilo, nebylo si jisté, ve kterém světě stůl zanechalo. Zda tam, kde snilo o chůzi, nebo tam, kde v chůzi usínalo.
„Je předvěký,“ říkával dědeček a pokládal ruku na desku. „Pod každou nohou má kořen, který je široký jako dospělý člověk v pase. Přilož sem ucho,“ ukazoval na suk, „a uslyšíš, jak stůl pije vodu ze země.“
Dítě poslechlo, stůl šuměl a vrzal, zřejmě ještě rostl.
Babička postavila na desku hrnek a vodku, položila deku na žehlení a nitě. Dědeček do něj bouchal pěstí, když se hádali. Stůl ztrácel předvěkost. Scvrkával se. Chodit kolem něj už netrvalo hodiny, teď se dal obejít za chvíli. A dítě ho navštívilo. Zakrylo ho dekou ze všech stran, ve tmě našlo v oponě mezeru.
Vůně dřeva byla nízká a sladká. Připomínala vyschlý perník. Dítě na sobě mělo jen košili, ale nebyla mu zima. Stůl vyzařoval teplo, i když byl na dotyk drsný. Na dřevu se nedala nahmatat slepená ani stlučená místa. Stůl byl stvořen. Dědeček přece říkal, že je předvěký.
Tu noc ulehlo dítě do pevnosti. Bezpečně spalo chráněné stolem.

Péro
„Nevíš, kde jsou mrtví ptáci?“ zeptalo se dítě kamene, protože to nevěděl nikdo, koho se ptalo předtím. Nikdo je nepohřbívá a sami se také nepohřbívají, tak by měli ležet na zemi. A protože je jich hodně, jako lidí, měli by ležet jeden vedle druhého. Ne-li jeden na druhém. Nejen pod stromy, ale také na chodnících a ulicích, protože ptáci určitě umí umřít v letu, když to lidé mohou dělat v chůzi. Není to něco, kvůli čemu by bylo nutné zůstat stát.
„Tak kde?“ zeptalo se dítě, protože v celé zahradě nebylo ani jedno tělíčko, z něhož by se vystěhoval pták. Leželo tam jen jedno péro. Dítě se ho dotklo a pomyslelo si, že všichni ptáci, kteří umřeli v letu, nespadli. Stali se lehčími o sebe a zůstali viset ve vzduchu.
Proto mohou při bouřce bubnovat do střechy vrabčáci nebo černý déšť, který odtamtud spláchne všechny vrány. Nebo přijde taková zima, že bude třeba smetat sníh z holubů. Ale možná že se nestane vůbec nic a mrtvá zvířata zůstanou v nebi a lidé na zemi.

Nůžky
Hračky mají odvracet pozornost dítěte od života. Prstem zapíchnutým pod bradu otáčet jeho hlavu k miniatuře světa zastrčené v koutě. Na té se smí cvičit násilí, láska, strach, ne větší než jazýček z filcu nebo oko ze skla. Nikdo nepotrestá hřích v miniatuře, protože je tak malý, že ho nevidí.
Bříško, ze kterého se svléká sukně, spodnička, kalhotky. Propiska zastrkávaná do plastového rozkroku – zaleze tam celá, spadne tam a pak řachtá v trupu. Oko vecpané do hlavy – guma prst vtahuje a prst tlačí a vrtá. Mlátí hlavičkou o zeď. Mrká do rytmu, modré oko se otvírá a zavírá.
„Spálím ti vlasy.“
Nenávidí panenky. Panenky jsou ženy a děti těch žen, panenky jsou hloupé. Panenka-pán neexistuje.
„Ustříhám ti ty žluté vlasy.“
Stříhá je až u samé kůže. Tupé nůžky jdou ztuha. Nůžky dělají, co mohou, cítí jejich pot na palci.
„Jen si hraj, jen si hraj,“ cupitají dospělí kolem zločinu. Po domácí trase tudy nosí různé věci – cukr, sklenici, utěrku – a chválí ukrutnici za to, že je zticha, že nikoho neruší. Za odměnu dostane patku chleba. Sedí obkročmo na mrtvole a žvýká.
A teď zahrada. Vleče těla panenek na starém ručníku, jde k jámě, kterou vykopalo. Vybledlý ručník se za ním táhne jako svatební závoj. Dítě se příliš brzy zasnoubilo se životem.

Přeložila Helena Stachová.