V návaznosti na předešlé Bubínky Revolveru přinášíme u příležitosti nedožitých devadesátin Libora Fáry (1925–1988) poslední z 35 vzpomínek na jeho osobnost, které vyšly před dvaceti lety v tištěné Revolver Revue č. 28/1995.

Terezie Pokorná a Viktor Karlík


Lubomír Hromádka, krejčí a sběratel

Seznámili jsme se v hospodě, kde jsem ho jako sběratel oslovil, jestli by pro mě neměl něco z padesátých let. Časem se mi ozval a postupně jsme se sblížili, já od něj občas něco koupil, taky jsem mu půjčoval peníze, protože jsme bydleli blízko sebe. Zazvonil třeba v osm ráno a povídá mi: „Život v bažinách, pučte mi stovku.“ Byl pořád švorc, vytloukal klín klínem a často mi říkal: „Pane Hromádka, život, to je život v bažinách.“

Fára byl pro mne zvláštní, velký zjev, člověk, který ohromně rozuměl kumštu – nedělal z něho žádnou vědu, měl na něj takový ten správný, v podstatě velmi jednoduchý a velmi pokorný názor. Kunsthistoriky neměl rád a oni neměli většinou rádi jeho, protože na ně kašlal a otevřeně jim to dával najevo a protože byl vzdělaný a měl vlastní názor. Byl hrozně chytrý, tak chytrý, až z něj šla hrůza. Taky byl proto svým způsobem strašně osamělý. Ve svých úsudcích se podle mě jen málokdy minul. Chodívali jsme spolu na výstavy a jeho postřehy byly jedinečný. Když šlo o mladýho autora, který se mu nezdál, říkal: „Ten by ještě měl sát mléko mateřské.“ A když to byl někdo starší: „Pojďte, pane Hromádka, pryč, tohle je vylistovatelný.“ A podobně, když šlo o epigona, pronesl po vzoru kunsthistoričky Dory Vallier výrok, který řekla při zahájení jedné pařížské výstavy: „Výstava je krásná, ale mezi mnou a obrazem je ještě jeden člověk.“ Taky jednou vzpomínal na Fillu, svého učitele na škole. Přišel prý k němu do ateliéru a – jak Fára říkal – tam na stole leželo sedm monografií otevřených u reprodukce Picassa a na stojanu vznikal Picasso osmý. Naopak si Libor dokázal vážit těch, kdo šli svou cestou – měl rád třeba Boštíka anebo Skupinu 42.

Fárova jediná smůla byla v tom, že tak strašně pil. Taky když umřel, v jeho hospodě mi říkali, že jim znatelně klesla tržba z rumu. Ale na druhé straně je možné, že kdyby tak strašně nepil, neměl by ani tu velkou citlivost. Nezajímal se jen o výtvarný umění, byl fajnšmekr i na hudbu, jazz, tady v hospodě kolem něho často seděli muzikanti z blízkého rozhlasu, on jim povídal a oni ho poslouchali jak boha. Hodně zdrcenýho jsem ho zažil, když mu někdo z ateliéru ukradl gramofon – to mu bylo jasný, že už nikdy nedá dohromady tolik peněz, aby si mohl koupit nový. Byl zvláštní, já jsem v jistém smyslu smekal i před tím, jak chlastal. On maloval v cyklech, a dokud neměl hotovou sérii, nikdy mi nic neukázal. A jednou mi zavolal, že dodělal cyklus, ať se přijdu podívat a vezmu flašku rumu. Tak jsem ji přinesl, a než jsem si prohlídl ty nový věci, byl v něm celý rum a ještě obrovský krajáč mlíka, který mu tam stál. Ale navzdory tomu na Fárovi nebylo vůbec nic vidět, klidně a rovně se mnou pak ještě odkráčel do hospody. Ty jeho dávky by málokdo vydržel, asi měl strašně tuhej kořínek. Traduje se o něm příhoda, jak šel jednou vyprovodit někdy v jednu v noci návštěvu, paní Fárová mezitím usnula, a když se ráno probudila, Libor nikde. Tak ho šla hledat a našla ho zachumelenýho sněhem v dřepu spát u popelnice.


Laco Deczi, hudebník
Několik zážitků s Liborem Fárou

Sedíme U Netuků (hospoda na Vinohradech) u rádia. Libor volá na pingla: „Přinnnes mi holandské zátiší.“ Neříkám nic a čekám napnutý jako hovado, co ten pígl přinese. Zná Libora moc dobře. Přinese velký rum a malý pivo. Libor dopil a koktá: „Jdu k ponku.“ Jindy řikam Liborovi: „Pojď na Uhelný trh do Blatničky.“ Libor koktá: „Do města se spouštim z Vinohrad, jenom když musim.“

Zase Netuk. Sedíme a pochlastáváme. Já pivo, Libor zátiší. Přisedá si evidentní blb, obdivovač Gotta, Neckáře a dalších buzerantů. A začne mudrovat o muzice. Libor mu proklepe hlavu a řiká: „Ten člověk je vemeno z kachny a tohle neni hlava, ale operetka.“

Zase Netuk. Já nemám kde spát, Libor říká: „Půjdeš ke mně, budeš mít nejlepší azyl na světě. Moje paní ti dá čistý prostěradla, v izbě je teploučko a ticho, předtím nám samozřejmě udělá jídlíčko, pak jí řekneš, v kolik chceš vzbudit a jakou snídani.“ Dopíjím desáté pivo a Libor ukončuje frontu panáků a jedeme na azyl. Vyšlapeme do prvního patra v činžáku na Vinohradech. Libor ťuká na dveře a potichu volá: „To jsem já, Fára, malíř.“ Za chvíli se prudce otevřou dveře, objeví se hlava a křik. Azyl skončil na Wilsoňáku.

Chcípal jsem v nemocnici skoro čtyři měsíce, když mě vypustili a šlapu po Karláku, potkám Libora. Zásadně jsme se nezdravili. Nepoužíval zbytečná slova. Říká (koktá): „Taak jsem slyšel, bylo by tě škoda. Ty máš ten salám sežranej jen do půlky, kdežto já už vidim špagátek.“

Libor Fára, velkej malíř, velkej člověk.

5. prosince 1994, New York, USA


Karel Kolář, hudebník

S Liborem Fárou jsme se seznámili v restauraci Nad rozhlasem, kde jsme se pak dost často scházeli a povídali si spolu a někdy i s mojí manželkou, taky hudebnicí, o muzice, hlavně jazzu. Když se nám potom narodily děti, tak Libor Fára jednou přišel a říká: „Charlie, ty kdybys měl Monu Lisu originál, tak nemáš takový poklad. Největší poklad pro tebe jsou ty tři tvoje děti.“ Měl děti opravdu rád.

Já jsem se ho ptával, jestli by mi něco nenamaloval, speciálně pro mě. Nosil nápad v hlavě a vždycky povídal: „Charlie, už se to klube, už to bude, už to bude, už za chviličku.“ Uplynulo půl roku a on zase znovu: „Už mám nápad, už je to na papíře.“ A jednou mi zavolal: „Charlie, přijď ke mně do ateliéru, přijď se na to podívat.“ Já jsem tam dorazil i s manželkou: „Je to náááádherná ptáááákovina.“ Ukázal mi obraz, na kterým jsme namalovaný my se ženou, já, jak hraju na bicí, ona, jak hraje na housle, a mezi náma kočárek. Pak jsme od něj dostali svatebním darem Pradlenku, která byla jednou na výstavě. Fára hodně rozdával, když opravdu věděl, že je to v dobrých rukách. Zadarmo nebo za málo, za pět set, za tisíc korun, podle toho, jak uznal za vhodný.

V tý naší hospodě byl výčepní, pan Kučera se jmenoval, a shodou okolností tam chodil taky herec Karel Effa. Jednou seděli takhle s Fárou vedle sebe u stolu, hospoda byla úplně prázdná a Libor zavolal na toho výčepního: „Pane Kučera, pppoďte se ppodívat. Vedle sebe sedí Picasso s Belmondem.“ Kdykoliv přišel do hospody nový zaměstnanec, musel se okamžitě naučit, že až přijde Mistr, jak jsme Fárovi vždycky říkali, Mistr Fára, že musí vědět, co to je takzvané holandské zátiší. Tak Libor nazýval velký rum a dvě deci piva. A když už pil jenom rum, tak tomu říkal „doplněk“. „Pane vrchní, přineste mi jeden dddoplněk.“ Platil to jednou měsíčně, podle toho, jak měl peníze.

Někdy vyšel večer z domu a říkal: „Charlie, jdu do hor, musím tam ještě něco pracovat. Poď se mnou, Charlie.“ Tak jsem šel s ním. Pustil si silně, tedy hodně silně, jazzovou muziku, a pod tou muzikou pracoval. Pracoval, mě nechal bejt, říkal: „Charlie, sedni si a ppposlouchej.“ Tak jsem si sedl, poslouchal a díval se na něj. Vždycky říkal: „To je nářez, Charlie, viď, to je nnnářez, to ppposlouchej.“ A kolikrát si k tomu dal ještě štamprdličku. Já povídám: „Libore, prosím tě, vždyť já už musím domů, vždyť už je pozdě.“ – „Charlie, seď ještě, ještě ti pustim něco jinýho.“

Pamatuju se taky, že obcházel po ulicích, a když viděl nějaké kusy dřeva, části nábytku nebo plechu, tak si z toho vždycky vybíral a doma si to sestavoval. Jeho velký přítel byl topič Franta Štajer, a ten mu vždycky říkal: „Libor, poď sem, mám tady nějaký věci, co vyhazuju.“ – „Nevyhazuj, nevyhazuj, Prcku, nic nevyhazuj, to se hodí, já už mám nápad. Je to škoda.“ Tak měl před ateliérem na chodbě hromady dřeva a různých plechů a papírů. Povídal: „Všecko jednou spotřebuju, všecko jednou zpracuju.“

Všichni, celá hospoda, jsme si ho velice vážili, opravdu. Vždycky když on přišel, tak se šeptalo: „Ticho, přišel Libor Fára… Kluci víte, kdo to je? – Je to Libor, akademický malíř, grafik, výtvarník, Libor Fára.“ On si sednul a dovedl si popovídat s každým, ať to byl vysokej člověk, nebo obyčejnej, třeba ten topič. Ale stejně jako měl hodně dobrých přátel, kteří mu fandili a měli ho rádi, tak měl samozřejmě taky hodně nepřátel. On třeba dostal zakázku, že má udělat plakát k jubilejnímu koncertu Ljuby Hermanový. Opravdu ho udělal a musel ho odevzdat ve dvanáct hodin v poledne do redakce. Přišel, říkal: „Charlie, musím odevzdat obraz.“ „Libore, to je dobrý, do dvanácti hodin, tak na to máš tak akorát dvě hodiny.“ V tu ránu přišli kamarádi vedle z obchodu: „Libor, pocem, to musíme zapít.“ Tak jsme s nima seděli, bylo dvanáct, jedna, půl druhý, dvě hodiny a Libor tam ještě seděl. A plakát byl pryč. Nedodal ho, prošel mu termín. A byli i lidi, kteří od něj chtěli, aby za ně zaplatil a hodně zaplatil, kteří ho využívali: „Libore, ty seš výtvarník a ty musíš bejt v balíku, poruč ještě litr a poruč šampaňský a poruč ještě tohleto…“ Někdy se k tomu nechal přemluvit a pak to taky podle toho dopadlo.

Když mu bylo šedesát let a odcházel do důchodu, už opravdu přestal aktivně pracovat, byl si vědom toho, že má vyměřený důchod, stabilní měsíční příjem, a tak dělal už dost málo, jen to, co opravdu musel. A dost často peníze neměl. Někdy ani na topení, na plyn, na elektriku, takže se stávalo, že mu přišli chlapi z vodáren a z plynáren a vypli mu plyn, vypli mu elektriku. To on pak přespával u známých a jednou spal taky u inženýra Hollara v Polský ulici. Ten mu říká: „Tak, Libore, tady budeš spát, na týhle posteli. Tady máš pokrývku, a aby ti nebyla zima, tak ti dám ještě lahvičku ruma.“ Ráno se probudili a Libor: „Ty, pppocem, ty jdi do háje, pořiď si dddelší deku, mně koukaly nohy, a hlavně víc ruma. Dal jsi mi málo ruma.“


Vladimír Lukáš, lékař

(…) Ten člověk byl kvintesencí toho, co já mám pod pojmem osobní svobody, kterou nelze naleznout v žádném systému, alébrž v jeho specielním srdci a jeho specielní myslivně (jak říkal mozkovým závitům). Liborova magická síla tkvěla v jeho naprosté nevyumělkovanosti. V bouřliváctví za asistence téměř corbusierovské přesnosti. Jeho „řehole“ byla až zarážející. Čistá, perfektní, černo-bílá, profesionální. Přiměřeně tlustá černá úsečka na sněhobílých předělech jeho typografických úprav je tak pro něj typická, že poznám každou jeho knihu z dálky. Je to čára navozující napětí, jako přehrada mezi jeho srandou a mezi až pedantským nonkonformismem v estetickém chápání. Cosi jako „pozor, všecko dobrý, ale tady nesmlouvám“. A to je pro mě nejvíc překvapující kombinace, totiž jeho estetika vytváří jeho morálku! Toto tvrzení jsem nosil v skrytu duše, jako filosofické dilema, netroufaje o něm mluvit jako kacíř, ač tento postulát ve všeobecné platnosti pronesl vloni ve Stockholmu pan Brodský (nikoli Vlasta) při přijetí Nobelovy ceny za literaturu v tematické přednášce nazvané Estetika jest matkou etiky. Velká věc, která potvrdila mé chápání světa. Vykřikl jsem tehdy „Heureka!“ To vysvětluje fenomén, proč zůstávám štajf při pohledu na Liborovy obrazy. Ano, Liborovy obrazy mně nedělaj jenom pocit krásna, Liborovy obrazy mě povznášejí ve všeobecné platnosti. (…)


Anna Fárová a Libor Fára, 1966, foto Josef Koudelka

Mejla Hlavsa, hudebník

Na jaře roku 1978 se na Hrádečku uskutečnil památný koncert skupiny Plastic People, na kterém byly poprvé předvedeny Pašijové hry velikonoční. V zájmu utajení a zmatení stop byl původní termín koncertu posunut o dva týdny. Jediní, kdo se o změně včas nedozvěděli, byl majitel Hrádečku a hlavní pořadatel, světoznámý dramatik V. H., a páter Píša se svojí sušickou družinou. Vše se nakonec ale přeci jen podařilo zkoordinovat a všichni byli ve správný čas na místě.

Plastici, tedy i já, dorazili na Hrádeček už o den dříve, aby připravili aparaturu, vyzkoušeli akustiku stodoly a vůbec se aklimatizovali.

Ihned po příjezdu jsme se pustili do díla. Stodola, kde se mělo hrát, byla proslulým dramatikem na koncertní sál přestavěna již před čtrnácti dny, takže zbylo už jen vytvořit takovou scénu, která by co nejdříve vystihla a navodila „ducha pašijí“.

Na naše chabé snažení se přišel coby bývalý jevištní technik podívat V. H. v doprovodu statného vousáče, kterého nám takto představil: „Libor Fára, výtvarník, a rád vám poradí.“ Libor, jak se ihned ukázalo, byl mužem činu. Okamžitě začal z koutů stodoly vytahovat všelijaké předměty, jako řetězy, provazy, železa všech tvarů, a ty znalecky zavěšoval na trámy a stěny stodoly. Za hodinku byla stodola k nepoznání. Stáli jsme uprostřed a pochvalně mručeli. Libor ale nebyl úplně spokojen. Měl pocit, že celé věci stále cosi chybí. Do tohoto přemítání se zjevil Vráťa Brabenec, v jedné ruce kbelík s vápnem, v druhé malířskou štětku, v očích podivný jas, a s nadšením nám vylíčil, co hodlá udělat, totiž silnou nepřerušovanou čáru ve výši srdce dospělého člověka, a to po vnitřním obvodu stodoly. Liborovi se nápad velmi zalíbil. Pojal ho za vlastní, chopil se štětky a podal nám dlouhý výklad o tom, co taková čára vlastně znamená. Čáru viděl jako předěl mezi starým a novým zákonem, snový symbol nekonečna, hranici mezi tímto a oním světem, pruh na policejních vozech ap. Bylo tedy učiněno vše, aby koncert zdárně proběhl, což se také stalo.

Po koncertě, když jsem postával v chodbě poblíž vchodu do sklepení, kde byly uskladněny nápoje, a klábosil se známými, se ke mně přitočila asi dvanácti- čtrnáctiletá dívka s prosbou o podpis do památníku. Autogramiáda se poněkud protáhla, protože slečna měla množství všetečných otázek a mně pochopitelně dělalo dobře se s ní vybavovat. V jednu chvíli ale slečna poněkud ztuhla, mrkla ke dveřím do kuchyně a sykla: „Bacha, táta.“ Ve dveřích stál k mému velikému překvapení Libor, ruku se vztyčeným ukazovákem měl namířenou přímo na mne, zle se mračil a hrobovým hlasem pravil: „Mejlo, doufám, že se nedožiju toho, že Gábinka bude mít něco společného s vaší partou!“ Uběhlo pár let a Libor překročil „silnou bílou čáru“. Uběhlo ještě pár let a Gábinka s „naší partou“ točila klip.

Tak jsem poznal Libora Fáru, dobrého muže.


Gabina Fárová, fotografka

Jako malá jsem s tátou často tančila, respektive nechala se vláčet místností jako bezvládná figurka a z jeho pohybů jsem se učila přesnému smyslu pro rytmus, který měl vžitý – vždyť byl jazzový bubeník. Ta hudba totiž, to byl stále jazz, jazz a jazz.

Vstával brzy ráno a to první, co udělal, bylo, že si pustil desku – to byl obřad nebo studium, protože ta deska byla v gramofonu i týden. On jich měl spousty, ale každá etapa jeho života byla spojená s určitou deskou: období Matrix Harwest trvalo téměř měsíc, samozřejmě proložený ostatníma deskama, které vybíral podle návštěv a práce, a pak byl Mose Allison, ten trval míň, a potom Coltraine, a to už zase nebyly nový desky, jen poslechovej návrat k věcem, který s nima souvisely. Jazz se v tom ateliéru vždycky rozprostřel a zasytil celý prostor a táta tu sytost ukazoval a žil z ní. Nosil si ji do oblíbený hospody v Italský ulici a tam byl mnohdy celý hodiny zticha, protože ten zvuk byl v něm, a on nemusel nic říkat ani poslouchat. Lidé, kteří se s ním znali, znali všichni i ten jeho jazz.

Ty desky jsou stále uložený v jeho ateliéru v „kufru snů“, jak ho nazýval. Ten kufr má kolečka, který mu táta nechal vyrobit ze dřeva. On totiž dřevo miloval. Když byl na chalupě, tak dřevo kácel, řezal, sekal a nosil, a v Praze pak ze dřeva dělal obrazy.

Když rozpřáhl ruce a zastavil je nad hlavou v tom obrovským objetí celýho vesmíru, tak to bylo pokaždý představení jeho prostoru. Dělal to často pro ilustraci hudby, věcí a lidí, které miloval a kteří na něj působili. Stále je ukazoval, stále o nich vyprávěl ostatním, zdánlivě bez větší souvislosti, ale tím se to vrývalo, protože mluvil o věcech, které nosil hluboko v sobě, které znal, ctil a z kterých vycházel.

LIBOR FÁRA – PUNTÍK ČÁRA: tátova definice jeho osoby. Je to tak, jsou ve všech jeho obrazech, kolážích, kresbách i grafických úpravách. Puntík a čára – chlap se ženskou – smysl + sex = energie. Naplno žitý, viděný a beze zbytku spálený.


Isabela Fárová, sochařka

Ve skutečnosti byl můj otec autista. Komunikoval jedině svým dílem. V životě hovořil jen v hádankách a slovních hříčkách. Stále ho miluju.


Jan Klusák, skladatel

Před Fárovým dílem člověka napadá, že se mu povedlo to vzácné, co se jinak nestává: dovedl se čas od času obnovovat jako fénix. V každé své etapě dělal sérii v daném stylu a po jeho vyčerpání se odmlčel, dokud nedostal nápad a chuť na něco dalšího. Potom se objevil úplně nový Fára, každé to období je jiné a zcela zvláštní. Kdybych tak mohl ještě jednou jako celek vidět cyklus akvarelů (Kdy je dělal? Snad někdy v padesátých letech?), tak nebesky něžně a průzračně barevných, a zopakovat si ten šílený požitek, který vzbuzují! Nebo cyklus Hracích stolů, svou původností zcela ojedinělá práce s dřevem z let šedesátých.

Jestli někdo tíhnul k abstrakci zcela přirozeně svou povahou, byl to Fára. Snad se jako abstraktní výtvarník už narodil. Nedovedu si představit, že by pracoval jinak, ani kdyby se onou historickou náhodou s abstrakcí nesešel ve své době.

***

I když jsem ho vídal zblízka, nebylo to moc často a taky ne soustavně. Jeho okolí o něm říkalo, že je s podivem, kdy Libor čte, a odkud se tedy bere jeho prokazatelné vzdělání, když se nezdá, že by pro to něco příliš dělal. V každém případě věděl vždycky všechno, co potřeboval, a obálky knih, které navrhoval, mnohdy obdivuhodně postihují jejich obsah.

***

Slovník některých lidí by se měl posbírat a zachovat. L. F. mluvil originálně, zábavně, zvláštním způsobem chytře. Podle Jaroslava Gillara měl pro jisté lidi termín „vemeno z kachny“. Představuju si, komu tak asi říkal…


Libor Fára, 1968, foto Josef Koudelka

Jindřich Pokorný, překladatel a literární historik

Kdysi za normalizačního temna, přesněji na konci sedmdesátých let, k nám přicestovali členové francouzské organizace Přátelé bez hranic (Amis sans frontières) s kufry napěchovanými zakázanou literaturou a s pozoruhodnými částkami na podporu samizdatu v šrajtoflích. Když všechno vybalili, předali a rozdali, projevili zájem seznámit se s dílem pana Libora Fáry, tehdy už výtvarníka za hranicemi velmi věhlasného. Žádná jeho výstava se však tenkrát v Praze nekonala, mimo jiné i proto, že Mistr nebyl „nahoře“ dobře zapsán: nejlépe bude navštívit ho přímo v jeho tuskulu. Proslulý tvůrce byl však tvor těžko polapitelný, takže šlo o úkol nemalý. Nakonec, po nesčíslném množství vzkazů, telefonátů a složitých domluv naši milí dobrodějové nasedli před svými hotely do přistavených vozidel a v určenou hodinou H jsme na místě M zazvonili. Samozřejmě nikdo nepřišel otevřít.

Když jsem po náležitých společensky únosných přestávkách stiskl tlačítko asi popáté, vzácní hosté začali trochu dotčeně přešlapovat a po desátém pokusu jim zmizel z tváří laskavý úsměv vlastní všem poslům dobré vůle. Asi za dvacet minut jsme už neváhali předstírat hasičský poplach a kdesi v hloubi bytu se ozval nadějný šramot. Za další hodnou chvíli se pootevřely dveře, jimi vykouklo jedno rozespalé Fárče a sdělilo, jak se dalo čekat, že tatínek není doma.

Pak jsme spatřili mnoho podivuhodného: především Fárovic bydliště a v něm se občas slečně dceři podařilo najít i nějaký ten otcův artefakt, nad kterým vždy skupinka návštěvníků porozjímala, a pokračovalo se dál.

Všechno kolem přetékalo pokorou, ztichlostí a mírem, neboť – a to se sluší zvláště připomenout – prohlídka se konala v pokročilém čase adventním.

Vkročili jsme do posledního pokoje a tam jsme spatřili uprostřed příznačně fárovského interiéru pravý fárovský betlém a kolem něho četné, opět příznačně fárovské účastníky zázračné události, která navěky změnila osudy naší planety. A přímo nad Svatou rodinou a jesličkami zaujímal postavení stojícího střelce kovboj s dokonalým stetsonem na hlavě a mířil na všechny nepřátele lidstva, kteří by se snad novorozenci pokusili ublížit.


Martin Balcar, výtvarník

S Liborem, nebo s panem Fárou – vždycky jsme si vykali –, jsem se seznámil náhodou, i když jsme se už delší dobu znali od vidění. Potkávali jsme se tady na Vinohradech a já jsem si pokaždé říkal: „Co je tohleto za zvláštního člověka?“ Ta jeho postava, ta jeho chůze a všechny ty věci kolem. Skoro by se dalo říct, že se lidi na chodníku zastavovali, když ho viděli. Vždycky tak kráčel tou ulicí a bylo to takový neuvěřitelný, i potom, když už jsme se znali, chodil pod mýma oknama a vždycky na mě zapískal a já jsem se podíval dolů a tam šel ten koráb, nebo já nevím, jak bych to řekl, a bylo to strašně milý. Trvalo to asi pět let, co jsme spolu byli skoro každej den a věděli jsme o sobě, věděli jsme, co děláme, a někdy jsme si o tom něco říkali, ale většinou spíš nic.

Setkávali jsme se v hospodě Nad rozhlasem tady na rohu, to byla taková pěkně ošklivá hospoda a jedinej pořádnej host tam byl nějakej Fára, kterej tam seděl vždycky – když bylo prázdno, tak to bylo teda něco. Ale když tam seděl on, to tam seděl Někdo a už tam vlastně nikdo jinej nemusel bejt. Já jsem se tam vždycky tak připlížil a sed jsem si naproti němu. A on mě jakoby nevnímal, ale vždy mě pozdravil – „Dobrý den.“ A potom jsme si dali ňáký to zátiší – někdy jsem ho pil i já, ale málokdy, protože rum byl pro mne zabiják. A pak jsme šli třeba na oběd, k němu na oběd, to bylo úplně neuvěřitelný, vždycky už tři dny dopředu říkal: „Budu vařit polívku, přijdete?“ No, a buďto měl peníze, nebo si půjčil. A pak šel, koupil slepici, celou, anebo ňáký jiný maso, ale to byla ta slepice, koupil i ňáký nudle a ňáký tohle a támhleto, koření bylo doma. Měl takovej obrovskej hrnec, šíleně velikej, a do toho to všechno naházel a vařil to a dienstoval to, dienstoval to, jak on říkal: „Už se to dienstuje.“ No a pak povídal: „Dneska je polívka.“ A tak jsme šli na polívku. Bylo nás vždycky víc, ještě Tomáš Smetana z antikvariátu a často ještě někdo jinej, někdy Vladimír Kopecký, taky tady odsuď. A tak jsme se sešli u Libora, měl velkej stůl, dlouhej. Na něm byly rozdělaný věci. Pod sklem, a na to se musel dát ubrus, aby to nebylo vidět, aby to vůbec nepřišlo do kontaktu, ale bylo to tam, to bylo taky hezký. A my jsme si sedli do těch thonetek, v tom světle horním, a všechno bylo, jak má bejt. A hrál jazz. Za chviličku obrovský talíře, umyvadýlka takový, a ty byly plný polívky, ježišmarija, a samozřejmě Ilsa neboli Maggi, ve velký flašce. Každýmu postavil ten obrovský talíř pod nos a pak jsme jedli. Když bylo léto nebo teplo, tak se to skoro nedalo, protože tý polívky byly asi čtyři litry. Po ní člověk nemusel tři dny jíst. Noky v tom byly a ta slepice v tom plavala a ještě bůhvíco, něco zelenýho, bylo to moc hezký a bylo to strašně dobrý. Vždycky jsem byl zpocenej a pak bylo někdy kafe anebo studenej čaj v takovejch těch sklenicích, jak jsme říkali „od Sudka“, těch hranatejch. A hrál jazz, kterej jsem se tam naučil poslouchat, a zajímavý bylo, že to byl vždycky takovej hutnej jazz, jako ta polívka. A pak se zapálilo cigáro a on si takhle sedl, nohu přes nohu a marsku si dal do pusy, zapálil si, takhle bokem na mě mrknul a bylo ticho. To bylo úplně fantastický ticho. Když nehrál ten jazz, my jsme stejně nemluvili. Na co. Byly i jiný jídla, například prasečí nožičky, nepopsatelný, nepopsatelný….

Někdy jsem přišel k němu do ateliéru, měl samozřejmě otevřeno, tam byly jen takový dvířka, za nima předsíňka, kde byla kuchyňka, a druhý dveře, tam už šlo to světlo proti vám, a on tam spinkal. Byl unavenej, tak spal, napříč, na gauči, nebo na zemi, někdy se ještě točila deska, když gramofon nezachytil její konec, a tak jsem dal vždycky tu přenosku zpátky a chvilku tam seděl a díval se na ty dva ponky dřevěný a na ty věci, co tam byly kolem všude, tužky, naprosto přesně rozmístěný, na svým místě bylo i to ořezávátko, krásný americký, polička, na který byly piksly, takový ty starý piksly od kakaa nebo od něčeho, tužky, štětce navrchu a, Mistr spal. Spinkal. No, a pak jsem zase třeba odešel. Zavřel jsem a šel jsem dolů. A pak jsem zase přišel jindy nahoru, a to třeba nebyla polívka, jenom jsme pokuřovali a dívali se na oblohu nad náma. Pak jsme šli do hospody a dali jsme si to zátiší. Tedy já ne, já jsem si dal malý pivo. Mistr vždycky odklepl poslední kapku rumu do piva a pěna předtím strašným rumem se úplně rozutíkala do stran. Skoro vždycky jsme seděli u stejnýho stolu. Málokdy jedl, ale to nevadilo. Rum ho živil. Tolik rumu bych ani nepřeplaval, co on vypil. A on nebyl opilej, nikdy, nebo jen málokdy. To záleželo spíš na jeho rozpoložení a na tom, co si zrovna myslel; jestli nebyl naštvanej.

Večer pokaždý nasadil takovou čepku, takovej anglickej klobouk, dolů obrácenej, kostkovanej, a vyrazil. Velkej muž. Kráčel ulicí a já jsem se na něj vždycky díval a on to ani nezpozoroval, že stojim dole a dívám se na něj, jak pomalu jde. Už jsem se na něj vždycky těšil, druhej den. Zapískal pod oknama. A já jsem vyhlíd. Tenkrát jsem měl ateliér doma v bytě, takže jsem držel štětec anebo jsem byl od barev a on se smál: „Nazdar Balci“, a šel zase dál. Anebo: „Poďte do hospody.“ No, tak jsem to položil a šel jsem do hospody. Za tu dobu, co jsme se znali, udělal asi pětkrát tolik, co já. A to jsem si myslel, že nic nedělá. Dělal krásný koláže z plechu, upravoval knížky. Strašně jsem se od něj naučil. Používal jenom jeden typ písma, Falstaff, kursivu, myslím, že ani nepoužíval versálky, jenom samý minusky, a linku pod to. Málokdy si vzpomínám, že by použil jiný písmo. I na plakátech Falstaff. Krásný písmo. Udělal s tím úplně všechno a vždycky to bylo dobrý, vlastně vynikající. Falstaff bylo písmo jako on, těžký a přitom lehký, křehký, zabralo hodně místa a lehce se četlo. Tučný Falstaff, lehce nakloněné písmo…

To je asi všechno, co si teď vzpomenu, ale myslím na něj často, hodně často.


Bořek Masner, statkář

Možná bych se mohl zmínit o posledním období Liborova života. Domnívám se totiž, že ho zabil tehdejší, tedy bolševický režim, který jej nechal mrznout v jeho ateliéru celou krutou zimu 1986– 87. Tehdy se na Vinohradech předělávala instalace plynu a Libor musel celou tuto dobu bydlet bez tepla a ještě se navíc při tom staral o svého starého a nemocného otce. Tenkrát se nejednou zmiňoval o tom, že tu už dlouho nebude. Nezapomenutelné je jedno ze setkání z té doby – měl v ateliéru napůl snědeného uzenáče a vedle na kusu balicího papíru krásné zátiší, vlastně jen tu rybu. Komentoval to slovy: „Chtěl jsem si jen vyzkoušet, jestli ještě umím malovat. Umím!“ Jsme mu všichni moc dlužni.


Jan Osten, filmař
Jak mi dal pan Fára o Vánocích rybu

Všechno to začalo jménem. V Divadle Na zábradlí dávali tenkrát skvělé představení Krále Ubu a hra pelestí a popelnic na scéně mě okouzlila. Rychle jsem nahlédl do programu: výtvarníkem byl Libor Fára. Od té doby jsem vyhledával jeho tvorbu na různých skupinových výstavách a po Fárově samostatné výstavě Stop-Time jsem už patřil do skupiny jeho bezvýhradných obdivovatelů. Při mých pravidelných návštěvách koncertů Jazz Celuly Laca Dezciho nebylo možno přehlédnout výraznou postavu muže, který vždy soustředěně a znalecky naslouchal jazzové hudbě. Jaká byla má radost, když nás jednou po koncertu spisovatel Jiří Šebánek navzájem představil: byl to pan Fára osobně. K mému štěstí si mě on, na přátele tak náročný a vybíravý, oblíbil, a já se tak mohl stát účastníkem zasvěcených hospodských debat o životě, umění, filosofii i surrealismu, převážně ovšem v roli pozorného posluchače. Důvěry a pocty se mi dostávalo i občasným pozváním k němu do ateliéru, kde nad novými pracemi jsem byl vlastně premiérovým divákem řady jeho znamenitých děl.

Onoho dne těsně před Vánocemi jsme seděli U Netuků sami dva. Pod tíhou sváteční chvíle objednal tehdy náročnější menu (a upřímně řečeno, nešlo zrovna o jídlo). Pak Mistr Fára usoudil, že už je čas začít nadělovat, a zmizel v nedalekém ateliéru. V mžiku byl zpět se slovy: „O českých Vánocích se podává ryba!“ Položil přede mne obrázek ryby. A ne ryby lecjaké – pořádného uzenáče. Takový krásný a vtipný dárek! Poděkoval jsem a hned se zajímal, kdyže a jak obrázek vznikl.

To si jednou pan Fára koupil uzenáče a v ateliéru, než se připravil k jídlu, ho položil na sací papír z poznámkového sešitu. Když pak rybu přendal na talíř, na pijáku zůstal mastný otisk. Výtvarná představivost okamžitě odsunula gastronomické požitky na později, pár tahů uhlem a něco barev a za chvíli byl uzenáčův portrét hotov. A nyní leží přede mnou i s mistrovým věnováním: Jenovi Vánoce 86.

Tu kresbu mám samozřejmě dodnes a často se na ni dlouze dívám. Myslím si, že je to jedna z nejposlednějších, ne-li vůbec poslední figurální práce v bohužel již uzavřené tvorbě Libora Fáry. Bude mi vždy připomínat nezapomenutelné chvíle strávené v jeho milé společnosti. A o žádných Vánocích (a nejen o Vánocích) se mi tato ryba nikdy nepřejí.


Josef Topol, dramatik
Rozloučení s Liborem Fárou

Přátelé, z tohoto místa, v této budově jsem v posledních letech už doprovodil hodně přátel. Stál jsem většinou někde vzadu. Dnes na mne připadlo slovo rozloučení. S Liborem Fárou, s člověkem, kterého, ke svému štěstí, jsem poznal tak brzo a znal tak dlouho, že se naše přátelství téměř kryje s mým vstupem do české kultury a do českého divadla především.

Bylo mi osmnáct, kdy mi E. F. Burian někdy na podzim roku 1953 poskytl provizorní útočiště ve svém divadle Na Poříčí. Skoro ve stejnou dobu, anebo chvíli předtím, přišli po vojně do tohoto divadla výtvarníci Vladimír Nývlt a Libor Fára a z Brna Burianem přizvaný dramaturg Jan Grossman. Nemohl jsem tehdy ani zdaleka tušit, co to je za konstelaci. Buriana, který mě přijal a kterému se při první schůzce zdálo, že zřejmě píšu, Buriana jsem pak celé měsíce skoro neviděl. Vysedával jsem v knihovně, od vlastního divadla dosti vzdálené, v knihovně, jejíž prosklené dveře vedly na chodník proti Bílé Labuti, a zabýval jsem se katalogem, který moje předchůdkyně tam nedodělaný ponechala. Potají jsem už psal svoji hru. Když jsem si pak pomalu zoufal, v této knihovně, která sousedila s kostymérnou, objevoval se tam – vysoký, štíhlý, živý, vnímavý – většinou v manšestrových kalhotách a ve vytahaném svetru – dodnes nepochopím, jak si mě v tom haraburdí, v koutě za stohy knih, ten člověk mohl všimnout.

Pravda je, že mě tam jednoho dne objevil. Možná až dotíravě a bezohledně zaútočil, co tady dělám, odkud jsem. Vykouřili jsme spolu partyzánku. A od toho dne, kdykoli procházel knihovnou do kostymérny, zastavil se u mne a narychlo mi předváděl kejkle, ksichty, bláboly, kašpařiny – vždycky rozradovaný, když u mne uspěl. Vždycky elegantní a velkorysý, rozesmál mě a zmizel. „No konečně!“ – to jediné mi jednou řekl.

Pak bylo jaro, Burianovi jsem po kolegovi archiváři poslal dopsanou hru a Burian skoro okamžitě se rozhodl ji inscenovat v příští sezóně. Nad touto inscenací jsem se pak sešel i s Liborem Fárou. Snad on jediný nad tím nežasl, významně na mne pomrkával. Vymyslel kostýmy a graficky doprovodil program.

Promiňte, že jsem se o těchto počátcích tak obšírně zmínil. Ale tam někde začalo přátelství a tam začla spolupráce. Je na jiných, aby teprve zhodnotili odvahu Libora Fáry, žáka Emila Filly a Františka Muziky, jeho přínos českému výtvarnému umění, českému divadlu, které miloval, a také jeho zásluhy o českou knihu a knižní grafiku.

Je dost lidí, i mezi mými přáteli, kteří se Libora ostýchali, možná až báli. Jsem jeden z těch, kdo může dosvědčit – že pod tím, co někdy nás polekalo, se tajila obzvláštní křehkost, zranitelnost, možná i úzkost a nečekaná něha. Dlouho potom, časem, jsem Libora Fáru požádal o výpravu k mé poslední hře, hrané v Divadle za branou v roce 1972. Přijal to okamžitě. Byla to krásná setkání. Chodili jsme do jeho ateliéru v ulici Anny Letenské. K té práci potřeboval atmosféru. Neustále jsme poslouchali jazz.

Dovolte mi poslední, drahou vzpomínku. Jednou jsme tak spolu šli Vinohradskou třídou, už v podvečer, bylo po železné neděli, někde nad rozhlasem ležel u chodníku cár tužšího bělostného papíru, přejetý pneumatikou. Hned si toho všiml a sebral ho, tak ho to zaujalo.

Potom, u něho doma, když překonal jakýsi stres, který toho dne měl, začal z toho papíru vzrušeně něco tvořit. Samozřejmě zase hrál jazz. Za nějakou dobu si přisedl a vyčerpaný se zeptal: „Co vy na to?“ (Občas mi vykal, občas tykal.) Poprvé jsem zažil, jak před mýma očima pod jeho rukama něco vzniká.

„A jak bys to pojmenoval?“ se po chvíli zeptal. Řekl jsem mu: „Přejetý anděl“. Přitakal mi.

Jaro 1988


Libor Fára, 1968, foto Josef Koudelka