Přinášíme další část odpovědí do ankety Událost roku. Výzva, na niž odpovědělo přes stovku respondentů, zněla:
„Ve své odpovědi můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – jednu pozitivní a jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2018, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za tak či onak důležité či příznačné. Vítáno je stručné zdůvodnění, v rozsahu max. 1000 znaků.“
Zaslané texty prošly pouze standardní jazykovou korekturou a byly formálně sjednoceny.


Asi nejlepší výstavou roku 2018 byl podle mne Matt Collishaw s výstavou Standing water v Rudolfinu. Výstava měla silnou a temnou dynamiku a gradovala v opravdu mrazivé instalaci stroboskopického kolotoče násilí nazvané Vraždění neviňátek. Nic lepšího jsem tady dlouho neviděl a z Rudolfina jsem odcházel jako opařen.
Kulturních zločinů bylo v loňském roce horších, než tady zmíním, jistě mnoho, ale v tomto případě, jelikož znám osobně protagonisty, je to něco, co se mne jistým způsobem dotýká. Výstava J. Petrboka ve Veletržním paláci v rámci výstavního projektu k výročí okupace 1968 byla opravdu nešťastnou volbou a jasným nepochopením jeho osobnosti. Petrbok, jak ho znám já, je osobnost apolitická a v podstatě ignorantská, co se týče vypjatých občanských postojů. Je to chlapík, který bez skrupulí prostě „hraje na sebe“. Navíc je to umělec, který čerpá invenci z hlubších vrstev vědomí a možná i nevědomí. Což bylo na výstavě jasně zřetelné na první pohled. Kontrast mezi jeho staršími obrazy, vzniklými spontánně, a „vatou“, která vznikla na objednávku, byl nepřehlédnutelný, a to v nepříznivém poměru asi tak 30 ku 70 %. Dovedu si představit, jaká to musela být pro J. Petrboka muka, vypotit během nějakého roku cca 50 angažovaných obrazů, plných banálních a otřepaných symbolů Krtečků, hořících srdíček, prasolvů na Hradčanech atd. Člověk nechápe proč, když ho mají v NG tak rádi, mu prostě neudělají klasickou retrospektivu, pomohli by tím jemu i sobě. Ale ne, oni to musí celé natáhnout na nějaké politické kopyto. A úplně tragická byla instalace, kde byl člověk vehnán do jakéhosi stresujícího ostroúhelného labyrintu bez možnosti odstupu. Jak také může dopadnout výstava dobrého malíře, kterou připravuje kvalitní kurátor a dobrý architekt, když je postavena na falešném fundamentu.
Pikantní a příznačné bylo, že vernisáže se účastnil i p. Babiš, který byl předtím toho dne (21. 7. 2018) vypískán na vzpomínkové akci u rozhlasu. Tady ve Veletržním paláci byl ředitelem Fajtem proveden bez nejmenší známky odporu jeho i shromážděných návštěvníků. Jakmile však zaklapla dvířka od Babišovy limuzíny, dočkali jsme se proslovu p. Fajta, který pateticky zakončil slovy, že za svobodu a demokracii musíme být připraveni položit i oběť nejvyšší. Tak jo.
Roman Trabura, malíř

Jednou z nejpříjemnějších událostí roku 2018 pro mě byla návštěva koncertu violoncellisty Jiřího Bárty a klavíristky Terezie Fialové ve Winternitzově vile. Kulturní a odborné akce pořádané týmem kolem Davida Cysaře, pečovatele o architektonický skvost, postavený pro jeho pradědečka Adolfem Loosem, si nepochybně zaslouží pozornost a respekt.
Asi nebudu sám, kdo mezi negativními momenty podtrhne jeden, který českou kulturní, resp. mediální scénu zasáhnul až na konci roku 2018: způsob, okolnosti a „důvody“ odklizení Petra Fischera z funkce šéfredaktora Vltavy, to bylo opravdu hodně silné kafe – i na poměry naší vzkvétající neonormalizace a všudypřítomného nechumelismu.
Ivo Říha, literární historik

Velký kulturní zážitek jsme s mužem absolvovali 21. srpna, kdy na padesáté výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy, v režii SSSR, do naší země byla v Národní galerii otevřena výstava s názvem Hořící srdce, jejímž kurátorem byl Otto Urban. Už její zahájení bylo velkolepé, před budovou vyhrávalo několik kapel, na podiu kromě kurátora výstavy vystoupili i jiní řečníci. V budově NG vystavoval fotograf Koudelka své snímky ze srpna 1968 a celý ochoz v prvním patře galerie svými obrazy zaplnil malíř Jiří Petrbok. Tam jsme se, obklopeni davem návštěvníků, zdrželi u vtipných a ironizujících obrazů Petrboka nejdéle.
Také uchovávání paměti národních dějin patří do kulturní oblasti. Zážitek tohoto druhu mi umožnil syn Jenda v Berlíně. Navštívila jsem ho v listopadu a on měl pro mne připravený výlet do muzea STASI. Je to ve čtvrti Hohenschönhausen na severovýchodě Berlína. Ta čtvrť bývala v době NDR pro veřejnost uzavřená, tajná čtvrť podléhající ministerstvu vnitra. V jejím středu leží bývalá věznice pro politické vězně a v současné době slouží veřejnosti jako památník obětem zločinů komunismu. Návštěvy po muzeu provázejí bývalí političtí vězňové. Naší skupiny se ujal muž, kterého v devatenácti letech chytili při pokusu utéct z Východního do Západního Berlína. Všechno nám ukazoval, malé kobky šestkrát dva metry, do nichž nastrkali až čtyřicet vězňů najednou, a vzpomínal na své otřesné zkušenosti z těchto míst. Silný zážitek. Jen jsem litovala, že u nás zatím nic takového nemáme. Několik let se mluví o prázdné chátrající vězeňské budově pro politické vězně z padesátých let v Uherském Hradišti, ale pokud vím, dosud se jako muzeum veřejnosti neotevřela.
Zvláštní kulturní zážitek s jistou mírou bizarnosti jsem měla začátkem července. Vedení městské knihovny ve Vrdech-Bučicích se rozhodlo, že knihovnu pojmenují na Knihovnu Františka Vladimíra Lorence (1871–1957), rodáka ze sousední vesnice Zbyslav. F. V. Lorenc se proslavil v cizině. Ve svých dvaceti letech emigroval do Brazílie, tam pak žil, založil rodinu a také tam zemřel. Proslul zpočátku jako učitel esperanta, učebnici esperanta napsal také v češtině pro krajany. Tvrdí se o něm, že byl polyglot mluvící více než dvaceti jazyky, navíc byl spiritista, svobodný zednář, lidový léčitel a v Brazílii je dodnes ve vážnosti – jedna zednářská lóže nese jeho jméno a taktéž některé ulice v různých městech země jsou nazvány po něm. Nyní má svoji pamětní desku také na zdi knihovny ve Vrdech-Bučicích. Ten zvláštní dojem, který jsem si ze slavnosti odnesla, způsobila velká skupina přespolních návštěvníků. Místních přišla hrstka. Téměř všechny židle na plácku před knihovnou obsadili ti přespolní, byli tišší, slušní, měli vážné tváře a působili povzneseně. Mezi takové nelze snadno proniknout. Dozvěděla jsem se, že jsou to esperantisté z Prahy a do Bučic je přivezl zvlášť pro ně objednaný autobus. Poprvé jsem viděla tolik esperantistů pohromadě. Po slavnostním odhalení pamětní desky zase spořádaně z Bučic odjeli.
(O F. V. Lorencovi vyšla brožura, text napsal Vlastimil Novobilský, vydal Petr Chrdle, a lze ji objednat zde.).
Za loňský rok mohu jmenovat i jeden negativní kulturní zážitek, uznávám, že je čistě subjektivní, a nečiním si žádný nárok na jeho obecnou platnost. Minulého roku, 23. dubna, mě pozval starý známý se skupinkou svých přátel do Divadla Na zábradlí na hru Macbeth – Too Much Blood, a tak moc se mně to nelíbilo, že jsem využila svobody odejít z divadla o přestávce.
Eliška Vlasáková, psycholožka a prozaička

Negativních zpráv je až příliš, kulturu rozhodně nevyjímaje. Aniž bych chtěl apriori harmonizovat, rád bych představil své tři (resp. čtyři) významné kulturní události:
1) Kurt Krolop: Studie o německé literatuře (pocta filologii a vůle k česko-německému propojování) / Karel Poláček: Okresní město a další díly nedokončené pentalogie (zachycení stereotypu a fráze i poetika trapnosti).
2) Lipo: Lyrika (písňový text a osobní nasazení versus angažovanost i zpověď).
3) Muzeum umění Olomouc: Rozlomená doba 1908–1928 – Avantgardy ve střední Evropě (sebevědomý příklad, jak prezentovat transkulturní dějiny výtvarného umění).
Václav Petrbok, literární historik

Baví mě sledovat práci lidí, kteří setrvávají na svých postojích a angažovali se, byť v míře pochopitelně omezené, v kulturních aktivitách před rokem 1989. Tentokráte mluvím o „organizátorech“, nikoli o umělcích. To, že se začínají opět vynořovat, svědčí o tom, že kód kulturní sebeobrany je v nich nastaven setrvale a kontinuálně.
Z mnoha takových akcí, jichž jsem se účastnil v loňském roce, bych jmenoval alespoň dvě, které se týkají výtvarného provozu a které lze nazvat již tradičními: pravidelná květnová víkendová výstava obrazů, fotografií a soch na rynku Holan u České Lípy. Ta navazuje na nelegální výstavy („Zírání“), které se odehrávaly v nedalekých lesích, kdy amatérští a undergroundoví výtvarníci na stromech a skalách vystavovali svoje díla, která nemohla – ani nechtěla – být vystavena v socialistických galeriích. Tehdy i dnes výstavy pořádá tentýž muž; Zdeněk „Valis“ Jelínek. A druhá je z podobného soudku: na statku v Osvračíně je z bývalé sýpky vybudována třípatrová (!) Galerie Vokno, svým názvem odkazující k legendárnímu samizdatovému magazínu, ve které se 2–3x do roka konají opravdu velké výstavy. Galerie nemá dotace, granty, příspěvky, sponzory, ale je vybudována manžely Chnápkovými – ano, Silvou a Šímou – z lásky k umění a k lidem. Obě „výstavní síně“ spojují veselé, hojně navštěvované vernisáže a doprovodné programy.
Jako negativní vidím naprostý protiklad k výše uvedené snaze něco dělat pro druhé a k radostné pospolitosti, a tím je nekompetentnost až nebezpečnost ministrů kultury, toho současného zejména. Jmenuje se Antonín Staněk (ČSSD).
Vladimír „Lábus“ Drápal, vydavatel a kurátor

František Kupka 1871–1957, NG, Valdštejnská jízdárna v Praze, 7. 9. 2018 – 20. 1. 2019 / rozsáhlá výstava představující dílo vypovídající o mimořádné umělecké kvalitě a jeho jedinečnosti v kontextu světového umění.
František Kyncl – Bod, čára, prostor, Museum Kampa v Praze, 20. 10. 2018 – 13. 1. 2019 / výstava jednoho z nejdůležitějších českých umělců, který žil v zahraničí, v jeho případě v Düsseldorfu v letech 1969–2011, v hlavním centru moderního německého umění.
Jindřich Zeithamml, sochař

Namísto jednoho ano a druhého ne razím s prominutím pro rok 2018 dvojí ano; pokaždé jde o knihu a obě vyšly – pokud se nepletu – až kolem samé hrany loňského a nového roku, snad to nevadí. Za prvé upomínám k monografii Terezy Matějčkové Hegelova fenomenologie světa (Oykoimenh), k výkladu, který trasami a zápletkami filozofova myšlení provází po způsobu živé vody. Za druhé pak zaznamenávám radostné pročítání českojazyčným výborem z prací Kurta Krolopa (Studie o německé literatuře, Triáda) – je skvělé, že se tohoto příkladu „heuristické přísnosti argumentace“ (slovy Jiřího Stromšíka – hlavního redaktora svazku), tj. ochoty a schopnosti podpírat teze o dějinách literatury široce založenými pramennými průzkumy a znalostmi, konečně dostává i těm, kteří by jej snad jinak (odrazeni jazykem originálu) dál míjeli a teď už nemají proč a leda na svůj úkor.
Michal Topor, literární historik

Za nejpřekvapivější považuji skutečnost, že jsme přežili dlouho očekáváné výročí bez trvalých následků, ačkoli se vzhledem k množství vyhlášených anket, žebříčků i vzpomínkových akcí předpokládal opak. Krásnou synekdochou posledních třiceti let v podobě odkazu na Nagano, vstupu do Evropské unie a série barevných skvrn toto klání v pietě roku vyhrál videomapping na Václavském náměstí. Těžko říct, co v tomto ohledu přinese výročí letošní.
Sice vyšly knihy hezké (Poznávám krásu Vašich krajin: Vzájemná korespondence Jakuba Demla a Otokara Březiny) i dlouho očekávané (zahradníčkovská monografie Jana Wiendla a Josefa Vojvodíka: Poezie a skutečnost existence), ale výraznější reflexe se zatím nedočkaly (což se samozřejmě s novým rokem změní). Nicméně se objevily i odstrašující ediční počiny (Souhvězdí gulag Karla Pecky či Tweety), které zaznamenaly bohužel větší ohlas. Jako protiváhu všemu lze za skutečně utěšující zprávu s celonárodním dopadem považovat nový program sčítání druhů na krmítkách České společnosti ornitologické, který přinesl díky tisícovkám dobrovolníků důležité údaje o zimujících ptácích.
Barbora Čiháková, bohemistka

Ladislav Moučka, Jan Blažej Santini Aichel: Geometrický odkaz českého středověku vrcholnému baroku. Nakladatelství Půdorys – nejenom enormní a dlouholetá práce autora, nejenom inspirativní výsledek, ale také to, že se najdou soukromé osoby, díky kterým bylo dílo vydáno.
Hele kostel, výstava soch a prostěradel Jiřího Kobra, kostel sv. Jana Křtitele v Horním Žďáru, okres Trutnov, od 1. 9. 2018 do léta 2019, tedy ještě k vidění. Klíče na faře nebo v mateřské školce, tel. 777 982 380, 737 764 108.
Monika Immrová, sochařka a grafička

Příjemnou událostí pro mne byla obsáhlá výstava díla Jaroslava Vožniaka v Museu Kampa. Expozice členěná podle Vožniakových tvůrčích etap jistě představila tohoto „šmidru“ i generaci, která se s jeho dílem dnes těžko setkává. Vožniak je ojedinělý i spřízněný se svými tehdejšími druhy – Dlouhým a Neprašem, vše je dada, absurdní, surrealistické, fantaskní, dekadentní, divné, iluzivní, abstraktní, tajemné, groteskní. To vše se zdařilo v této výstavě realizovat bez patosu, jako by tento uzavřený umělec s tak otevřeným vjemem ještě někde byl a tvořil. Snad se dočkáme i jeho monografie.
Stále považuji za negativní jev nedostatek výstavních prostor pro realizaci krátkodobých projektů v oblasti výtvarného umění, fotografie, designu. Desítky pořadatelů takovýchto akcí každoročně vyhledávají jakékoliv možnosti, kde akce pořádat, většinou se musí spokojit s neodpovídajícími podmínkami. Snad se s novým vedením Prahy dočkáme zlepšení…
Iva Nesvadbová, galeristka

Za velmi povedenou považuji expozici NG První republika 1918–1938 ve Veletržním paláci. Tmavou a dekorativní instalaci nechme stranou – jsou zde výborné obrazy, které byly konečně vytaženy z depozitářů. Karsovy autoportréty! F. Z. Eberl a jeho dívka s kocourem. Anton Bruder. Nesmírně barevně zajímavý Vojtěch Erdélyi. Jde konečně o lehké ukročení od „kultu velikých jmen“ k prosté prezentaci dobrého umění.
Moje výtka pak směřuje k té samé expozici. Výborný, naprosto smysluplný záměr vystavit ke vzájemnému porovnání řadu modelovaných sochařských portrétů TGM od různých autorů, a jsou tam mimořádné kusy (Štursa, Makovský), je naprosto degradován instalací – všechny v řadě na jediném soklu jak na střelnici, navíc nízkém tak, že pokud chce portrétu člověk pohlédnout do tváře, musí si kleknout… Obávám se, že autoři instalace s variantou, že si někdo chce portrét opravdu prohlédnout vlastně nepočítali. Instalovali je jen jako jakousi historickou stafáž. Smutné.
Matěj Lipavský, malíř a sochař

Událostí roku 18 pro mě byla výstava obrazů, ilustrací a knih Daisy Mrázkové, kterou pro Galerii Villa Pellé připravili Jan Rous a Helena Šantavá. Poprvé jsem viděl originály ilustrací Flóry, Mouchy, Muchomůrky, Auta z pralesa – mají úplně jiné barvy, než znám. „Všechno jsem si krásně zblízka prohlédl.“
Petr Borkovec, básník

Silný zážitek jsem měl z přednášky Pavly Pečinkové v rámci výstavy Ty děti si pořád hrají o dětské tématice ve tvorbě bratří Čapků. Ta v Galerii středočeského kraje sice proběhla už na přelomu let 2016–17, ale já měl možnost ji shlédnout až vloni na jaře v Tokijském muzeu Shoto (kurátorkou byla P. Pečinková, pořadatelkou Secuko Šibata a její agentura IDF). Přiznám se, že jsem do té doby byl z „dětského“ období J. Čapka rozpačitý a málem ho kvůli ní považoval za většího spisovatele než malíře. Paní Pečinková mi otevřela oči: začal jsem se dívat na některé jeho kresby a zejména oleje z konce třicátých let nikoliv už jako na naivní výjevy z dojetí před novým životem, ale jako existenciální výpověď, stejně láskyplnou jako úzkostlivou.
Ve spojení s reakcemi na orchestraci písně Kde domov můj od Miloše Boka jsem byl zarmoucen morální nízkostí některých naši kulturních činitelů, tehdejším ministrem kultury počínaje, a nevzdělaností většiny národa ve věcech hudebních a hudebněhistorických.
J.-G. Páleníček, básník a skladatel

Pozitivní událost: Ve Vysočanech Jan a Jana Majcherovi v srpnu a září 2018 připravili výstavu Filosofa Ladislava Klímy nalézání aneb Vysočany, hotel Krása, plus katalog. Pozoruhodné badatelské až iniciační ohlédnutí na konec „životaběhu“ filosofa, který neměl o tehdejší současnosti iluzí. Inspirativní i dnes.
Negativní událost: Hospodář má odevzdat grunt v lepším stavu, než jej zdědil – to už neplatí. Celosvětově mizí pitná nekontaminovaná voda, jídlo, čistý vzduch, staré kulturní plodiny a stromy, místní rostliny, ryby, ptáci, savci, hmyz, „primitivové“, endemiti přírodní i kulturní. Neschopnost volebních systémů a politiků přenést tuto „agendu“ do praxe vede k nezvratným změnám planety, civilizace i lidské kultury. Hlas vědem a starců nemá vliv na směřování rodiny, obce, státu, planety. Nevratná změna – 2018. DPH roste…
Petr Kotyk, literární badatel a archivář

Trojice spisů, jejichž bibliografické údaje uvádím níže, spojuje filologickou důkladnost s myšlenkovou originalitou a usiluje o představení jistých základních myšlenkových modelů v reprezentativním celku. Připojíme-li novou edici pojednání, jež je z Patočkova díla možná nejnosnější, lze právem mluvit o filosofické události, tedy o výrazné změně půdorysu, na němž se pohybuje filosofické myšlení formulované v češtině.
Karel Thein, Aristotelés o lidské přirozenosti: od myšlení k anatomii, Praha: Filosofia 2017; Jakub Jinek, Obec a politično v Aristotelově myšlení, Praha: Oikoymenh 2018; Tereza Matějčková, Hegelova fenomenologie světa, Praha: Oikoymenh 2018; Jan Patočka, Aristotelés, jeho předchůdci a dědicové, Sebrané spisy 15, Praha: Oikoymenh 2018.
Martin Pokorný, komparatista a překladatel

Nejvíc překvapení a obohacení mi přinesly knihy Helen Oyeyemi: čtení Mr Fox, What Is Not Yours Is Not Yours a signálního výtisku jejího nového románu Gingerbread. Ta nejlepší literatura je buď krásná, šokující, nebo k popukání vtipná – v díle Oyeyemi je tohle všechno na každé stránce. Zdá se, že nejlepší anglicky psaná literatura současnosti pochází od obyvatelky Prahy.
Mé největší zklamání? Zjištění, že Amerika v této zemi upouští od kulturní diplomacie. Změna kupodivu nejspíš začala už za minulé vlády, ale čekám, že se kyvadlo zhoupne opět správným směrem.
Mike Baugh, bohemista a překladatel

Rád bych zmínil dvě výstavy malířů mně velice blízkých, a to Františka Kupky a Jana Zrzavého.
1. Výstava Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně byla skvěle připravena i nainstalována jako chrám s gradací na Fugu ve středu jízdárny. Plynutí jeho objevů bylo velice dobře ukázáno.
2. Výstava Jana Zrzavého v Museu Kampa pocházela z nahodilých sbírek, kdy z jedné provenience mne díla nepřipadala jako z ruky malířovy a takto neprověřená díla by se do výstav neměla zařazovat. Poškozuje to umělce, který k tomu již nemůže nic říci.
Jan Hísek, malíř a grafik

Ve dnech 12.–14. října připravila Agosto Foundation v prostorách kláštera v Plasích mezinárodní setkání Architektura a smysly. V programu bylo psáno: „Vycházíme z předpokladu, že vnímání světa sluchem – posloucháním je pro prožívání skutečnosti, orientaci, posuzování konkrétního místa a utváření pozitivního vztahu k němu i k ostatním lidem stejně důležité jako vzezření (barevnost, hmatová textura, různorodost), čistota, vůně, složení vzduchu, vody či půdy.“ Na bázi přednášek, diskuzí a performancí se zde nad tématem vztahu zvuku, architektury a lidského těla sešli například Jez Riley French, Taufan ter Weel, Martin Klusák či Stanislav Abrahám. Nechyběl tu samozřejmě ani Miloš Vojtěchovský a nabídla se tu výjimečná možnost dosti komplexně zkonfrontovat současnou situaci umělecké tvorby obecně se zkušenostmi z první poloviny devadesátých let 20. století, a to právě připomenutím všeho toho, co se na tomto konkrétním místě plaského kláštera událo v průběhu sympozií Hermit. Ukázalo se, že ani dnes nechybí odvaha riskovat a ptát se po zdánlivě nemožném, k čemuž patří i znalost vlastní historie. Na akci se podílelo Národní technické muzeum, Centrum stavitelského dědictví Plasy, Muzeum Mariánská Týnice a samozřejmě Agosto Foundation.
16. února byla ve Velké dvoraně Veletržního paláce Národní galerie v Praze otevřena velkolepá instalace velmi oceňované německé malířky Kathariny Grosse Zázračný obraz. Měli bychom tuto snahu po oživení programu Národní galerie nejspíše přivítat. Jaký byl ale můj konkrétní dojem z představeného díla, jež kromě Velké dvorany též expandovalo do prostor kavárny a předpolí galerie: absolutní necit pro prostor, barvu, použité materiály, zato však velké pochopení pro prázdnotu pseudodivadelní instalace. Možná tu jde o vědomý program a samozřejmě se nabízí množství historických exkurzů, od snah po vyvázání se z galerijního provozu přes materiálovou pravdivost „chudých“ gest po okouzlení „zázračností“ obrazového média. Možná tu jde o skrytou kritiku takové zázračnosti, ta se však, podle mého názoru, zcela míjí svým účinkem, protože kráčí po úplně jiné cestě, než je cesta uměleckého hledání a nalézání. Jde jednoduše o projev obchodu.
Miloš Šejn, výtvarník

K nezapomenutelným událostem roku 2018 pro mě patřilo nové nastudování opery Emila Viklického Oráč a smrt, zařazené do programu olomouckého festivalu Opera Schrattenbach. Silný existenciální text Jana ze Žatce, zdůrazněný strhující hudbou Emila Viklického v režijní interpretaci slovinského režiséra Rocca. Tomu se, v minimalistickém pojetí rozehraném v olomouckém husitském kostele, podařilo docílit maximální koncentrace na filosofické vyznění díla. Na skvělém výsledku měl velký podíl i vzájemně inspirující přístup sólistů, sboru, orchestru i produkce…
Smutkem mě naplňuje definitivní rozhodnutí o likvidaci pražské budovy Transgasu architektů Jindřicha Malátka, Ivo Loose, Zdeňka Eisenreicha a Václava Aulického. Považuji je za selhání českého kulturního managementu. Po zničení Hotelu Praha a zejména obchodního domu Ještěd je to další nezacelitelná ztráta toho kvalitnějšího, co v normalizačních temných dobách vzniklo. Zůstává bohužel ta převažující normalizační šeď…
Ivo Binder, historik výtvarného umění a kurátor

Určitě se toho povedlo dost… Já bych chtěl krátce napsat o tom, co se skutečně nepovedlo. Je to téma pro mě velmi osobní, Jan Palach. Jde o film o Janu Palachovi z rukou tvůrce Roberta Sedláčka. Slyšel jsem, jak i pro něho je toto téma osobní a zásadní a hluboké a podobně. S tím jsem tento film také zhlédl. A po zhlédnutí jsem se ptal: Je tvůrce Sedláček tak mělký, že když se pokouší o hloubku, vylézá mu z toho povrchnost? Ví vůbec tenhle člověk, o čí portrét se vůbec pokouší? Domnívám se, že on sám to neví nebo to ví velmi málo. Já osobně bych mu za tuto zhůvěřilost jako režisérovi urazil pazoury! Protože vůbec nepomohl vyzdvižení silného odkazu… Nezaburcoval, nezahřměl svým filmem, nýbrž znormalizoval a zploštil a změkčil a zpovrchněl odkaz přítele Palacha. Naštěstí není jediný, kdo se tohoto tématu dotkl – A. Hollandové se to na rozdíl od něho skutečně povedlo – je jedno, že se A. Hollandová zabývá rezonancí jeho činu, a nikoli životopisem jako Sedláček. Prostě Sedláček Palachovi neposloužil a místo toho tam cpal sebe, a to byla velká chyba a zásadní nepochopení. Stejné „už nikdy“ platí vůči českým kritikům, kteří z tohoto filmu udělali film roku. A. Stankovič a všichni dobří filmoví kritici se obrací v hrobě – a nebude to dlouho trvat a oni se z hrobu vrátí, aby zase zavládla pravá míra!
Miroslav Bambušek, režisér

Loni jsem měl největší radost z koncertu kapely Punch Brothers, který proběhl v Lucerně v rámci festivalu Struny podzimu, a pak z podivuhodného filmu Bruno Dumonta Janička. Z čistě domácí produkce bych zmínil operu Ivana Achera Sternenhoch, uvedenou na Nové scéně Národního divadla.
Na nic vyloženě negativního se mi vzpomínat nechce, ale za zmínku v téhle souvislosti možná stojí obnovená a náležitě slavnostní, ministerskou účastí ozdobená premiéra zrestaurovaného československého válečného velkofilmu Zborov, vyprodukovaného koncem třicátých let minulého století ze zřejmých politických důvodů, pořádaná Národním filmovým archivem v památníku na Vítkově. Myslím, že šlo o chytře vymyšlenou akci. Diváci zde měli skvělou příležitost sledovat tuto z uměleckého hlediska bezcennou a pro současné publikum nechtěně groteskní filmovou kuriozitu v dějinami nasáklém memoriálním prostoru, umožňujícím naplno prožít tragickou bezvýznamnost mimořádně drahého a mimořádně zbytečného díla, které v důsledku ironie osudu nakonec nemohlo být využito ani jako kýžené politikum, protože bylo dokončeno až po Mnichově a po válce komunisty odsouzeno k zapomenutí. Příkladný příspěvek k diskuzi o angažovaném umění.
Martin Ryšavý, spisovatel

Nevšedním zážitkem pro mě bylo vysílání jedné německé televizní stanice o biblických událostech ze židovského pohledu, na něž jsem narazil v souvislosti s překladem jedné knihy na biblické téma. Prof. teologie Ruth Lapidová, která se po letech vrátila i s mužem z Izraele do Německa, aby v téhle zemi přispěla k porozumění mezi různými náboženskými směry, např. katolicismem a islámem, líčila v řadě dlouhých relací s obdivuhodnou přesností výrazu a hlubokým vhledem, jak Židé pohlížejí na konkrétní biblické příběhy. Přitom je dokázala zcela přirozeně a věcně vysvětlit – včetně povzdechu, kolik chyb se třeba Lutherovi vloudilo do jeho překladu Bible, protože nepřekládal z hebrejštiny a aramejštiny – velké poučení! Připomnělo mi to tak trochu Čapkovy Apokryfy.
Radovan Charvát, překladatel

Nejvíc mě minulý rok okouzlila výstava obrazů Veroniky Pausové (Drawing the Curtain) v galerii Hunt Kastner na Žižkově (19. 5.–4. 7.). Původem česká výtvarnice žije a pracuje v kanadském Torontu a obrazy namalovala během své stáže v rezidenci Hunt Kastner. Vychutnávám si hlavně jejich hravost, dramatičnost a lehkost nápadu, která se odráží i v názvech, například Two Bags, Eight Spiders nebo Pinched Curtain. Nejpřesněji humorné napětí jejích obrazů charakterizuje myslím úvodní věta/otázka z textu k výstavě Tomáše Jirsy: „Co se stane, když prsty přestanou hmatat a ukazovat a namísto toho poslouží provázkům jako skoby nebo když se kroužky sprchových závěsů seřadí do kučeravé paruky a zaujmou pozici lidského oka?“
Tereza Límanová, překladatelka a spisovatelka

Pozitivní počin je zároveň moje osobní vnitřní radost. V roce 1999 jsem založil hudební festival Eurotrialog Mikulov. Uvádím zde výhradně nekomerční hudbu, na hony vzdálenou stylu TV estrád a tomu, co se hraje v komerčních rádiích. Pro mnohé alternativní kapely to často byla jedna z mála příležitostí zahrát na nějakém festivalu, či dokonce zahrát před lidmi vůbec. Každý rok jsem to vzdával a říkal si, příště už ne. Pak jsem se nějak zmobilizoval a udělal zase jeden ročník. A nakonec jsem to dotáhl v roce 2018 do 20. ročníku. Věřím, že hudební fanoušci, kteří do Mikulova jezdí, těch dvacet let oceňují.
Negativní vjem mám především z přiblblých diskusí na Facebooku, a to zejména na téma uprchlíci apod. Zkuste dát na Facebook příspěvek na takové téma a hned se na vás sesype armáda hňupů. Už jsme doma loni vydali album Kry, které je právě uprchlíkům věnováno. Komentáře ke každé zmínce o albu na Facebooku Už jsme doma jsou často pozitivní, ale mezi to se bohužel dostává i opravdová žumpa.
Romek Hanzlík, hudebník a hudební dramaturg

Nejzajímavější akce: Národní putovní výstava Má vlast cestami proměn – příběhy domova, která od roku 2009 začíná vždy v květnu na Vyšehradě. Výstava ukazuje proměny opomíjených míst a staveb. Hlavní princip výstavy je foto stejného záběru před úpravou a po ní. Ukazuje, že za proměnami často stojí jednotlivci se smyslem pro odpovědnost. A právě odpovědnost za svůj životní prostor byla i původním inspiračním zdrojem, který z Francie a EU přivezla architektka Ing. Drahomíra Kolmanová, ředitelka Asociace Entente Florale CZ – Souznění a zaměstnankyně NKP Vyšehrad, která se také stará o vyšehradské parky.
Nejhorší kulturní zážitek – udílení presidentských vyznamenání 28. 10.
Jan Vevera, lékař

Velmi mě potěšil film Toman režiséra Ondřeje Trojana. V České republice je neobvyklé, když se někdo na naši totalitní minulost (a to včetně období bezprostředně po 2. světové válce) dívá bez snahy lakovat věci narůžovo. Z většiny snímků, na které lze jít do kina, má člověk pocit, jako by byl komunistický režim nějaká legrace, ve které lidé jen občas museli čekat na to, až si budou moci koupit pračku. Trojanovi se povedlo jasně ukázat roli SSSR, který se postaral o to, aby se Československo stalo jeho kolonií. Zároveň mi v létě udělal radost postoj některých umělců v čele s Tomášem Klusem, kteří se odmítavě postavili k akcím, které sponzoruje holding Agrofert premiéra Andreje Babiše, a také k médiím z vydavatelství Mafra.
Pro českou kulturu je velmi smutné, že se ministrem kultury stal Antonín Staněk, člověk, který hlasoval pro znovuokradení církví a který pokřtil knihu komunisty Miroslava Grebeníčka. Je to jen další smutná známka úpadku, který Česká republika zažívá v posledních letech.
Johana Hovorková, novinářka

Za největší událost roku považuji vydání třetího svazku – Roky poznání – Reinera Stacha o díle a životě Franze Kafky. Zcela výjimečné čtení – neproniká pouze do díla a života tohoto výlučného autora.
Jaroslava Šiktancová, režisérka

Navrhuji, aby si Vltavu přejmenovali na Jazz and English. S těmi, jsou-li tací, kteří tento návrh nepovažují za poklonu, se rád podělím o představu, jak další výročí mé nejoblíbenější rozhlasové stanice (viz odpovědi v minulých dvou ročnících ankety časopisu Týdeník Rozhlas na téma Největší zážitek…) je slaveno nikoliv na střeše paláce, ale na komínu krematoria.
Na opačném konci se mi dostalo zážitku opravdu nečekaného, když k nám v Úvalech přinesl latinář a řečtinář Bořivoj Marek čtyři DVD s filmovými zpracováními antických podob klasických pohádek a příběhů z dějin Říma, vše v latinském a občas též řeckém znění (s českými titulky). Slyšet hrát herce latinsky je pro diváka, zavátého z té doby do přítomnosti, samo o sobě snové. Navíc je ten zážitek umocněn nápaditými scénáři, nevšedními hereckými výkony, kostýmy etc. Rozhodně nejde jen o zábavnou formu výuky latiny. Nezřetelnost hranice mezi vážným a neprvoplánovitou vtipnou nadsázkou vrcholí v Romule průhledem do zákulisí, v němž je do latiny převlečena naše přítomnost, především umělecký provoz. Málokdy jsem se cítil být díky filmovému plátnu antickým bohům a hrdinům tak blízko. Takže jsem se rád utvrdil ve svém přesvědčení, že výše filmových nákladů má na hodnotu výsledku vliv často nepřímo úměrný. A na závěr ještě stručně fakta pro ty, kteří by se chtěli s mnou chválenými DVD seznámit. Jde o filmy: PARVA RVBRA CVCVLLA (2009), ROSACIOLA (2010), CASVLA EX CRVSTVLIS EXSTRVCTA (2012) a ROMVLA (2016), scénář BOREKIVS MARCVS, režie MARTINA VANICI, produkce LVPA.
Ivan Matoušek, spisovatel

Nebudu asi příliš originální, nicméně za výtvarnou událost roku 2018 považuji výstavu Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně. Nesmírně vysoká úroveň jeho před-abstraktního i abstraktního období doslova ohromí!
Za nejvíce negativní uměleckou událost roku považuji opět udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou by bylo už lepší přejmenovat na Exot roku. Celá cena pro mě již úplně ztratila svoji prestiž!
Jaroslav Róna, sochař

V minulém roce mne nejvíc překvapila a nadchla série fotografií Kutloch mrtvého básníka (jde asi jen o pracovní název) vzniklá ve spolupráci členů Jedinečného Svatopěstitelského Družstva a jejich zřejmě nejvýznamnějšího přepilného kolaboranta, fotografa Václava Jiráska. Jde tu o kombinaci nepředstavitelného objemu práce, citlivosti a mistrovské virtuozity bez jakéhokoli náznaku trudnomyslné ukoptěnosti. To samé dá se říci o ilustracích Chrudoše Valouška k Maškově knize Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček, ale to už by byla druhá nominace.
Mým nejošklivějším zážitkem z něčeho, co je prezentováno jako umění, byla v roce 2018 exhibice Kathariny Grosse v pražském Veletržním paláci. Z anotace výstavy se mj. dozvídáme, že realizace byla nazvána Wunderbild a „je to architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí“. Nezabydleli jsme se, ale názor jsme si udělali.
Umělkyně mi připomíná onoho, tuším kaďuvejského náčelníka, kterého popisuje z vlastního pozorování Claude Lévi-Strauss. Činovník s vážným výrazem pokrýval prkénka různými vlnovkami, aby před neznalým domácím publikem předvedl, že i on dovede bravurně a možná i nejlépe to samé, co badatelé z universit. Jeho představení bylo jistě účinné. Domorodci neměli nižádného ponětí o písmu, pravopisu a slohu, a vůbec o nějaké praktické funkci písemného záznamu. Nakonec „písař“ nedělal a ani nemohl dělat při své produkci pravopisné chyby, nešlo mu o obsah, ale o sociální status mudrce. Pohotově reagoval a bez jakékoli zátěže a trémy ukázal, že samozřejmě i on je jedním ze zasvěcených.
A k výstavě. I kdybychom si odmysleli vše, co naše oko od narození sleduje, čím bylo v přírodě i ve výtvarném umění po celou dobu syceno, a zůstala-li by nám pouze kategorie líbí-nelíbí, stále bychom neměli důvod spočinout se zalíbením na velkých plochách, nelomených mechanicky se střídajících barev. Jde tu o nesympatickou a bombastickou exhibici naprosté mimoběžnosti s jakýmkoli důvodem provozování jakékoli galerie.
Dokážeme-li pro sebe rozlišit mezi chudobou, která cti netratí a může být i ctností, a bídou, která plodí jen zoufalství a hrůzu, nezbývá nám než tvrdit, že talent umělkyně a práce kurátora dotyčné výstavy nepoznamenala chudoba, ale zoufalá bída.
Pablo Augeblau, člen tajné organizace B. K. S.