Stébla trávy jsou veliké dechové cvičení.

Býval jsem často v pokušení si z těch rozsáhlých básní jen vybírat. Některá místa nebo celé texty jeví se při čtení mnohomluvné a zbytnělé. Tím mohutným patosem a prudkými návaly extáze až lekají, hrozí zavalit jakousi rétorickou prázdnotou… Ovšem zjistil jsem brzy, že je potřeba vytrvat, nepřeskakovat a číst zkrátka „jedním dechem“. Chce to ale důvěřivost k textu a k jeho autorovi, člověk se musí nechat sevřít stiskem toho věčně okouzleného básníka. Jedině tak může začít fungovat zvláštní efekt jeho poezie, pracující na principu litanie, v níž se také musí neustále opakovat formule stejné nebo jen maličko pozměněné. Teprve sáhodlouhé litanické pasáže plné nadšených apostrof vytvoří nakonec patřičný intonační tep, dikci a rytmus, podle nichž se pak upraví i čtenářova představivost, jeho emoce, dech a celý krevní oběh. Až takto „rozdýchaný“ dokázal jsem vždycky pocítit cosi z neslábnoucí vitality Whitmanových zpěvů.

Stébla trávy jsou prastará rozkoš jmenovací.

Biblické pasáže se čtenáři Whitmana připomínají neustále – jako by četl nějaké dosud nekanonizované evangelium, zprávu o mesiášské síle, nalezené v sobě i v druhých, zprávu o elektrizující budoucnosti, o moci lidské duše. Ale Písmo se nám tu neustále připomíná i jinak – jako bychom ve Stéblech trávy četli také nějakou novou, dosud nekanonizovanou knihu Genesis. Jeden z prvních úkolů, který biblický člověk od Boha dostal, byla povinnost udělit zvěři a ptactvu jména. A Whitman se na toto pověření rozpomněl. Celý svět se u něj vskutku musí znovu narodit a ustanovit, a to tím, že bude vysloven, pojmenován. A tak básník trpělivě vyslovuje skutečnost, vyjmenovává ji – ať už jsou to přírodní reálie, živly, stromy či živočichové, kontinenty a končiny, státy a národy nebo anatomické součásti lidského těla. Jsou to ony známé enumerace, které o mnoho let později zmíní i Allan Ginsberg ve své slavné básni Samoobsluha v Kalifornii. To, co se nám může jevit na první pohled jako redundantní, je z jiného úhlu pohledu vzrušujícím a poctivým pokusem sestavit z jednotlivostí celek. Slovo „En-Masse“ (vcelku, dohromady) se objeví už ve druhém verši první básně Stébel trávy a k nejfrekventovanějším výrazům celé sbírky patří slova všechen, všichni, všechno. Básně takové rozmáchlosti jsou mi málokdy blízké, Whitman však ono „všechno“ nenechává prázdným pojmem, ale rozkošnicky jej naplňuje částmi a jednotlivostmi. Jsme účastníky toho, jak chce někdo s velkou vášní dát dohromady celek světa.

Stébla trávy jsou pohyb.

Chtělo by se říct, že to je pohyb typický pro kontinent, z nějž básník pocházel, že to je americký pohyb. Je v něm neustálá přelévavost oceánů, vlny (a s nimi lodě a námořníci) patří k velmi významným motivům, je v něm puls přírodních sil, je v něm tuláctví člověka, který se nemůže jinak, než svým pohybem, sblížit s nezměrnou zemí, mořem, vzduchem. Člověka, který se jenom tím, že zůstane v pohybu a proměně, může sblížit tajemstvím života, smrti a kosmu. A který právě vlastním neustávajícím pohybem vyjadřuje také údiv nad světem, svoji naději i svoji nejistotu. Vskutku, jestli je pro mne Whitman něčím americký, pak ne ani tolik svými apostrofami Ameriky a americkými reáliemi, svou oddaností demokracii, svým sebevědomím, ale oním neustálým pohybem, jehož příčinu bezezbytku neznáme a jehož nutkání nemůže odolat, jak o tom píše například v krásné básni Tváří k západu od kalifornských břehů: „Ale kde je příčina, proč jsem tehdy dávno vyrazil? Proč ještě není nalezena?“ Whitmanovy básně jsou z pohybu a proměny udělány, cítíme pohyb přírodních živlů i lidské společnosti a jedince a cítíme skoro až fyzicky také pohyb řeči, tu energii básníkem uvedenou do chodu. I v názvu jeho knihy je pohyb ukryt, nese ho v sobě tráva, symbol nezadržitelného růstu, a implicitně je ukryt i v motivu stébel (či listů), které co chvíli rozkomíhá vítr. Ostatně autor sám svoji tvorbu charakterizuje nikoliv jako statickou sílu jednou vysloveného, ale jako kinetickou energii řeči, která je nikdy nekončícím příběhem: „Slova v mé knize neznamenají nic, hlavní je, kam míří.“

Stébla trávy jsou odvaha obejmout.

Z jistého úhlu pohledu není snad v moderní poezii básníka, který by mohl být vzdálenější současné době, než právě zakladatel této moderní poezie. Představa světa jako jednotného, organického celku hovořícího společnou řečí životní vitality se rozpadla do torz, osamělostí, únavy. Opojení z nesmírně pestré skutečnosti nahradila úzkost z mnohosti, v níž se ztrácí čitelné hodnoty. Čím více je jedna část našeho světa závislá na druhé, tím méně se sebe navzájem týkají ve vnitřním slova smyslu. Důvěra v budoucnost minimálně zrozpačitěla, přesvědčení o dokonalosti lidského těla (a duše, což je u Whitmana vždy totéž) by dneska stěží někdo podepsal. Někam se ztratil hnací motor úžasu a obdivu, díky nimž mohly vzniknout verše, jako je tento můj oblíbený: „A myš je zázrak dost veliký, aby zamrazilo sextiliony nevěřících.“ Whitmanova všeobjímající extatická láska se nám může jevit jako přepjatá a nekritická. Kdyby nás chtěl ten vousatý dřevorubec s věčně rozhalenou košilí zahrnout do svého objetí, začala by většina z nás asi poplašeně couvat. Neboť kdo z nás má dnes odvahu alespoň nechat se obejmout, natož sám rozpřáhnout náruč?

Řeč pronesená na whitmanovské slavnosti konané 1. 6. 2019 na hradu Pirkštejn u příležitosti dvousetletého výročí narození Walta Whitmana (31. 5. 1819 – 26. 3. 1892).