Měl jsem rozepsanou báseň, ale muselo to počkat. Byl předposlední dubnový týden před pěti lety. Už řadu měsíců jsem svými čtenářskými a redakčními a přátelskými poznámkami opatřoval nový rukopis Jana Balabána, který vznikal velmi těžce a pomalu. Do poslední chvíle nebyl definitivně rozhodnut ani název – Honza rozvažoval, zda se bude jmenovat Zeptej se otce nebo Zeptej se táty.
Dělali jsme to tak vždycky, od svých debutů, které vyšly ve stejný den u stejného nakladatele. On, pozorně skloněný nad každým veršem každého mého rukopisu, připisoval si na papír svoje postřehy, názory, prožitky a výhrady, vždy jen tence a obyčejnou tužkou, cítil jsem v tom jakýsi elementární respekt k původnímu textu, přestože jeho komentáře dokázaly být řízné a náročné. Cítil jsem v tom vážnost a opravdovost, s jakou přistupoval k tomu, pro co se vnitřně rozhodl. Já se pokoušel o totéž na stránkách jeho próz, z nichž právě sestavoval nový celek. Všechny knihy, které jsme do té doby on nebo já vydali, prošly nejprve tímto přátelsko-redakčním procesem, kterému byly věnovány dlouhé večery, při nichž se nepilo. Když se ohlédnu po své dosavadní literární cestě, vidím, jak ji lemují ta přesná, slabounce psaná slova.
Měl jsem čerstvě dopsanou báseň a těšil jsem se, až mu ji ukážu, ale muselo to počkat. Ještě pořád byl předposlední dubnový týden před pěti lety, a třebaže moje redakční práce nad jeho rukopisem byla právě ukončena, domluvili jsme se, že v neděli spolu text pro jistotu ještě jednou projdeme, než poputuje do nakladatelství Host, kde jej vzrušeně vyhlíželi. V pátek Jan Balabán umřel.
Měl jsem čerstvě dopsanou báseň a uvědomoval jsem si, že bude první, u níž se už žádné slovo napsané tence obyčejnou tužkou neobjeví. 30. dubna před pěti lety, v den Honzova pohřbu, jsem tu báseň doplnil o věnování.
POŘÁDNÉHO TUŇÁKA
Janu Balabánovi
Pořádného tuňáka
aby s námi otřáslo
to nehasnoucí stříbro ryby
plesknuté do listů novin
mrtvých novin na ryby
Pořádného tuňáka
který by stačil na nějaký čas
aby nás zase jednou
záblo v zápěstích
nad těžkým stříbrem světa
pronést ho kolem
strmých zad
bankovních domů
a společně pak doma rozbalit noviny
předvolební držky potřísněné rybinou
vyhlížejí ještě vychcaněji
veliké tělo na mělčině novin
na mělčině stolu
Pořádného tuňáka
až se rozčeří
seprané volány domácího ticha
až si najednou vzpomeneme
co všechno jsme tady sakra
chtěli