Všichni jsme věděli, že je nemocný. Všichni, kdo v Ostravě v devadesátých letech na jinak zcela vybydlené Stodolní ulici navštěvovali polooficiální klub Černý pavouk, tehdy jediné místo, kde pro nás mělo smysl pořádat čtení a výstavy a divoké kabarety vesměs autorů „nezavedených“, neznámých, nových a drzých, šťastných z pádu komunismu a naštvaných na tupost, chytráctví, zbabělost, konzumní lačnost a mocenské holporty, které si česká společnost ve své viditelné většině zjevně hodlala přenést a uchovat i po této změně politických poměrů. Všichni jsme věděli, že je nemocný, ale sám Hnát Daněk o tom nikdy nemluvil. Jednou přišel o holi, později se přišoural o berlích, pak zas o holi, někdy seděl sesutě u stolu a někdy stál vzpřímeně u baru, podle toho, jak zrovna nevyzpytatelná nemoc vládla tělu. Nebyl nemluvný, hovořil vlastně poživačně, o knihách, filmech, ženách, ostravském prokletí, rád věci pointoval absurdními a groteskními souvislostmi… Ale vlastní nemoc mu za řeč nestála, ani v hořké či černohumorné narážce. On, který měl pro groteskní morbiditu značný smysl, nechával tuto příležitost ležet ladem. Nevím o nikom dalším ve svém okolí, kdo by se vlastním chorobám dokázal v hovoru vyhýbat tak naprosto důsledně. Myslím, že to tu nemoc i uráželo; prostoupila celé tělo, jistě i vědomí, ale do řeči se nedostala. Nebyla vpuštěna.

Všichni jsme věděli, že napsal román s názvem Až budeme velcí. Vydalo ho olomoucké nakladatelství Votobia v devadesátém šestém roce. Stal se nezanedbatelným a diskutabilním. Třísetstránkové dílo, které někteří nazývali generačním románem, někteří opatrněji jen románem o generaci, někteří oslavovali jeho nezvyklý, téměř experimentální jazyk, některým se jevil jako samoúčelná schválnost. Rozhodně ten jazyk umožňoval právě jistý druh grotesknosti, který ubíral líčení na nežádoucím sentimentu či patosu. Což bylo velmi potřeba, neboť tématem té knihy je těžké dospívání generace autorem označené za zmrhanou – té, která dorůstala veprostřed husákovské normalizace a navíc v bezútěšné realitě tehdejší Ostravy. Většina z hlavních hrdinů knihy skončí svůj život tragicky. Všichni jsme tehdy k Hnátovu románu Až budeme velcí cítili potřebu nějak se vyjádřit, v časopisech, na seminářích nebo alespoň u stolů v Černém pavoukovi. Byl to první neslitovný a jitřivý pohled na tuhle dobu v tomhle místě – Honza Balabán se ke svým přesným formulacím ostravské normalizační existence teprve nadechoval. 

Všichni jsme věděli, že Hnát je pseudonym, skoro nikdo neznal jeho občanské křestní jméno Jiří. I v tom pseudonymu se dalo zaslechnout cosi groteskně morbidního a já si ho, přestože vznikl dříve, než byla diagnostikována jeho choroba, spojoval s ironickým úšklebkem nad stavem dolních končetin. Všichni jsme věděli, že kreslí vtipy a hodně píše, nejenom prózu, ale i básně a divadelní hry, ačkoliv knižně publikoval vlastně jen v těch devadesátých letech a žádné z jeho děl už nedosáhlo takového ohlasu jako první román. O důvodech odmlky, stejně jako o průběhu choroby, nevíme vlastně nikdo nic. Paradoxně, protože Hnát Daněk nebyl izolovaný člověk. Pil piva a panáky u společného stolu. „Nesmrděl“ osamělostí, ačkoliv myslím, že byl osamělý hodně. Dokázal ale být ve své samotě nenápadný, podobně jako ve své nemoci. Považuji to za jeho velký lidský výkon.

Je to zvláštní: všichni jsme Hnáta dobře „věděli“, a přitom by si vlastně nikdo z nás netroufnul říci, že ho znal. Zemřel ve svém bytě. Hasiči vyrazili dveře ve čtvrtek minulý týden. Jiří Daněk: osmapadesát let. Rukopisy, berle, pití. Kresby, léky, kazety s hudbou. To je tak zhruba vše. Ještě džíska à la osmdesátá léta – až budeme velcí. Nemohu si pomoct; myslím od té chvíle na ty vyražené dveře. Jak asi najednou překvapeně zapraskaly a povolily pod náporem, jak vletěly dovnitř do předsíně a jak už teď nepůjdou pořádně zavřít.