Vracím se podél Vysokých Tater, temně modré krásy neúhybnosti, jíž na mne hory vždy spolehlivě působí. Jedu zpátky z literárního festivalu Stretnutie, které se už léta koná v Levoči, letos ve dnech 9.–12. června. Pořádá ho tamní nakladatelství Modrý Peter, které vzniklo před čtvrt stoletím a zůstalo dodnes věrné svému záměru – vydávat nekomerční literaturu, ze všeho nejvíc poezii domácích autorů a také dobré překlady zahraničních básníků, zejména angloamerických. Za vším stojí majitel takto směrovaného nakladatelství, tedy šílenec a dobrodruh, sám velmi dobrý básník a překladatel Peter Milčák. Léta strávil v Kanadě, učil v Polsku a přitom se nepřestával starat o minimální prostředky, které by pokryly vydání další nové básnické knihy…        

Když vezmete do ruky nějakou knížku třeba z edice Mušľa, pocítíte rozvahu a sebevědomí. Pevné desky, čtvercový formát, čistý obrazec sazby, nepodbízivá jednotná grafika, důrazná vizuální jednoduchost – nevtíravý a přitom pádný artefakt, z nějž čiší důvěra v sílu toho, co kniha přináší: verše. Tahle základní důvěra (ovšemže vykoupená četnými pochybami, chvílemi malověrnosti, existenčními těžkostmi) byla v Levoči všudypřítomná a, aniž by o to usilovala, ohromovala. Nebyla to povýšenecká namyšlenost a pěstovaná excentričnost „pánů básníků“, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jsou povoláni napravit svět, jenž jich není hoden. Nebylo to otročení potřebě zaujmout za každou cenu co nejširší okolí a použít k tomu lecjaké škumprnágle, prezentované coby objevný umělecký výraz a novátorské hrdinství. Ale nebylo to ani zabarikádované básnické ghetto „nás, kteří jediní rozumějí“, či zjevný smutek z toho, jak je básník ignorován většinovou společností. Vnímal jsem tady jenom klidné přesvědčení, že ve verších koneckonců vždy může být ukryt nečekaný objev, strhující neklid, pohnutí v nejširším slova smyslu; a že nikdo nemůže vědět, zda takovému poryvu nebude právě vystaven v následující vteřině.

Poslouchal jsem slovenské básníky, Erika Jakuba Grocha, Ivana Štrpku, Petera Repku, Milu Haugovou, Rudolfa Jurolka, Miroslava Brücka, Luboše Bendzáka a další. Něco se mi líbilo víc, něco méně. Ale většinou jsem byl svědkem zvláštního druhu vyrovnanosti, která jako by pramenila z vědomí, že básník nemusí ztrácet nervy z toho, že neoslovuje davy. Zdálo se mi, že tady se pozornost a úsilí nespotřebovávají, na rozdíl od tolika jiných, vnějškově obdobných akcí, na tom, ke komu se mluví, ale „odkud“. Že podstatná tu je otázka, zda se v podvalu básně stále nachází intenzita prožitku, jenž způsobil její existenci, a zda se autor dokáže za svou báseň tímto znovuprožíváním zaručit. Takhle si jednotlivá vystoupení samozřejmě získávala nenucenou pozornost.

V současnosti se mnohdy hlasitě volá po větším zájmu básníků a vůbec spisovatelů
o vnější svět, o konkrétní dění ve společnosti, o veřejný projev. Už nějakou dobu se tím ovšem zpravidla odvádí, ať už bezděčně, či záměrně, pozornost od něčeho mnohem důležitějšího. Totiž od toho, že většině současné literatury tu zoufale často chybí vnitřní „žhnutí“. Nebezpečné požáry zevnitř, v jejichž jitřivé, opravdové úzkosti a vášni lze teprve začít vyslovovat obrazy, reflektující snad i společenské dění, neřkuli závěry, nebo dokonce soudy nad vnější skutečností. Chybí hloubka a oddanost k viděnému, cítěnému a myšlenému. Odvaha být v tom svém psaní úplný a neúhybný, jako temně modrá hora.