Uděláme to trochu jinak, než je obvyklé, tvrdila do telefonu redaktorka, domlouvající se na rozhovoru o psaní básní a poezii. Když jsme se sešli v kavárně, položila první otázku: Spíte někdy v botách? Ukázalo se, že ono „jinak“ pro ni znamená pouze hlubší míru indiskrétnosti a větší touhu po bizarnosti, která patrně jediná ospravedlní něco tak nepravděpodobného, jako je rozprava s tím, kdo píše ve verších. Když jsem navrhl, jestli by rozhovor mohla provázet alespoň jedna nebo dvě básně, třeba těch autorů, o nichž jsem před chvílí mluvil, dozvěděl jsem se, že pro „tohle“ se nepočítalo s místem. Ovšem – veršující podivín je zajímavější a básně by jen komplikovaly čtivost stránky; vyřeší se to medailonem, shrnujícím, co všechno zpovídaný napáchal.

Uděláme to trochu jinak, než je obvyklé, řekl kameraman, když režisér dokumentárního filmu o nepříčetnosti ostravských radních, fanaticky odhodlaných kácet další a další stromy v centrálním parku, odsouhlasil, že budu poukazovat na to, jak jsou ty stromy zdravé, krásné a mnohdy i vzácné. Vylezte si do koruny toho vilínu virginského, o kterém hodláte mluvit… tahle větev se s vámi hezky nakloní do záběru a vaše slova pak budou znít naléhavěji, vysvětloval mi. Díval se na mne přitom opravdu citlivě, jako chovatel makaků chocholatých.

Uděláme to trochu jinak, než je obvyklé, napsal mi organizátor jednoho literárního večera a pokračoval: Investovali jsme totiž energii do hledání nových možností, jak literaturu prezentovat, aby dokázala zaujmout všechny věkové vrstvy a různé sociální skupiny. Každý účinkující literát si vybere místo, kde bude číst, a lidé se budou mezi jednotlivými vystupujícími podle nálady přemisťovat a poslouchat je v těch jejich teritoriích. Na výběr k prezentaci jsou zatím tato místa: plošina zdvižného vozíku na dně vypuštěného bazénu, bývalá gynekologická ordinace, lanový závěs vytvořený na věži radnice a veliká lednice ve zrušených jatkách. Dodnes nevím, zda se akce konala, kolik autorů se přitom zřítilo a kolik umrzlo.

Uděláme to ještě jinak, odhodlala se před několika roky severomoravská pobočka Obce spisovatelů a rozhodla se nabídnout tvorbu svých členů stereotypním a nesnesitelně nudným barům na Stodolní ulici, která se dávno změnila v nejméně nápadité místo v Ostravě. Shromáždění tvůrci z Obce měli vždy v podniku nejprve vytvořit takzvanou kreativní atmosféru a potom za možné spoluúčasti místních konzumentů vyrábět kolektivní texty na principu já verš – ty verš – on verš… Stotisícový příspěvek z městského kulturního fondu pro tuhle oduševnělou radovánku na sebe nenechal dlouho čekat.

Uděláme to trochu jinak než obvykle, řekl jsem si taky a zasnil se. Představoval jsem si, že po celý následující rok bude vyhlášeno, že všechny nové verše smějí být publikovány pouze anonymně. Nikde žádné jméno, nikde žádný originální tyátr. Bude muset stačit prastaré ohromení z poezie, kterou nelze nikým zaštítit, ale kterou lze zakoušet. A představoval jsem si, kolik lidí v tom anonymním roce bude ještě poezii číst. Někteří možná s úlevou začnou, protože konečně nebude potřeba brát ani před sebou samými ohled na to, zda text psal uznávaný klasik nebo pouhý začátečník. Někteří asi zděšeně číst přestanou, protože zjistí, že bez těchto vodítek je ztracen i jejich požitek. Teoretici a kritici možná také znejistí – a nebo naopak ostřeji zahlédnou skutečné kontury a kvality současného literárního stavu. A literatura přestane trpět nadbytkem, neboť mnozí autoři v tom anonymním roce prostě přestanou psát.