Je to prastaré pokušení, vycházející ale z logické úvahy: je-li možné interpretovat báseň, proč by se o to koneckonců nemohl pokusit na vlastním textu sám její autor? Slovenští básníci Peter a Marián Miláčkové před nedávnem vyzvali asi dvacítku kolegů, aby se alespoň pokusili naznačit možný interpretační přístup k jedné své vybrané básni a narušili tak přežívající představu o „nemístnosti“ či „posvátnosti“, vytvářející dojem, že autor básně už nemůže, či dokonce nesmí ke svým veršům ničeho dodat, aby nezrušil jejich kouzlo nebo se nechoval „nevkusně“. Sympatická drzost, do které mne namočili také. Kývnul jsem a pak se stejně měsíc ošíval a vymlouval, něco mne varovalo a něco zase naopak k takovému pokusu vábilo… Nakonec jsem ten text napsal a čtenářům Bubínku Revolveru jej teď nabízím i s onou výchozí básní:

POŘÁDNÉHO TUŇÁKA
Janu Balabánovi

Pořádného tuňáka
aby s námi otřáslo
to nehasnoucí stříbro ryby
plesknuté do listů novin
mrtvých novin na ryby
Pořádného tuňáka
který by stačil na nějaký čas
aby nás zase jednou
záblo v zápěstích
nad těžkým stříbrem světa
pronést ho kolem
strmých zad
bankovních domů
a společně pak doma rozbalit noviny
předvolební držky potřísněné rybinou
vyhlížejí ještě vychcaněji
veliké tělo na mělčině novin
na mělčině stolu
Pořádného tuňáka
až se rozčeří
seprané volány domácího ticha
až si najednou vzpomeneme
co všechno jsme tady sakra
chtěli

Interpretace! Jak drsně to zní. Člověk v tom slově, plném shluků tvrdých hlásek, může zaslechnout i jiná slova, například interrupce nebo prejt… Obojí s sebou nese nějaký krutý rozměr. Ano, jako by se bezděčně naznačovalo, že v případě interpretace půjde každopádně o nějaké násilí, zabíjačku. O nepřirozené vytržení něčeho z něčeho nebo semletí něčeho na něco jiného. A často takhle interpretace básnického textu také skutečně vypadá – měli bychom si toho být vědomi a s interpretacemi to nepřehánět. Možná že vůbec nejkrásnější svět je svět před interpretací, ten, který ještě není vyložitelný, natož vyložený. Mluví na nás celý najednou jako nějaký úchvatný obraz neznámou řečí a vychází z toho, že z něj chvíli budeme celí pryč, ne že v něm budeme hned celí doma. Báseň tuhle krásnou nesrozumitelnost a neobydlitelnost původního světa podle mne hlídá a „stará se o ni“. Proto básni na počátku není a snad ani nesmí být rozuměno v obvyklém slova smyslu – abychom tak mohli pocítit náraz neznámého a abychom mohli zakusit něco ze síly skutečnosti, která chce být chvíli jen vnímaná, ne luštěná. Přimlouval bych se proto za to, aby každá báseň, včetně té mojí, byla nejprve čtena a ponechávána ve své nesrozumitelnosti, ve své „cizinecké řeči“. Abychom si užívali její neznámo, s kterým přichází, tak jako zaujatě okukujeme exotického cizince, který právě vyskočil z vlaku na perón našeho nádraží. Je to velmi důležité. Nesrozumitelnost se tak může stát lákavou, otevírající, a nebude hned – jako ve škole – jen důkazem toho, že jsme pitomí buď my, kteří ty krátké řádky bezradně čteme, nebo oni, kteří ty řádky tak podivně napsali.

Pak, asi dost pomalu, může začít z básně třeba vyplouvat ryba. Prostě proto, že je v ní zmiňována opakovaně, dokonce jako nějaký refrén, dokonce i v názvu, což samozřejmě přináší jisté zdůraznění. Začne vyplouvat z textu možná i proto, že není jen rybou, ale že má konkrétní jméno, je tuňákem, je zkonkrétněná a „přivlastněná“, neboť svět si jak známo přivlastňujeme do jisté míry právě tím, že mu udělujeme jména. Začne vyplouvat z textu možná i tím, že je velká, pořádná, tuňák umí být urostlost sama. A stále víc bude ta ryba vyplouvat i proto, že je zformulována neklidně: ne v oznamovacím konstatování prvního pádu pořádný tuňák, ale ve čtvrtém pádu, který vnáší do textu dynamiku a zní jako vidění nebo přání, touha nebo usilování po něm: pořádného tuňáka. V básni od počátku (od názvu) nepůjde tedy o klid nějakého konstatování, o popis světa, jak tento právě vypadá a v jakém stavu se nachází, ale půjde především o úsilí; verše budou rozhýbány touhou po něčem, co na sebe právě vzalo podobu velké ryby. Velké, svobodné a stříbřité ryby, která i kdyby byla po smrti, zůstane svrchovaně krásnou, důstojnou ve svém údělu a bude bezděčně kontrastovat s okolím. Ba přistihuje to okolí v jeho ubohostech, povrchní planosti, konzumním stereotypu a nenáročnosti, zkrátka ve všech hrozbách, které se po nás každodenně sápou.

Ryba zabalená do novin není mrtvá – jako mrtvé jsou naopak označeny ty noviny se svými efemérními zprávami, s často jen zdánlivou důležitostí rozličných událostí a s obrázky politického pinožení těch, kteří starost o svůj prospěch vydávají za obětavý život pro ostatní. Ryba není strnulá, naopak strnulé jsou bankovní domy, marně schraňující a shrabující domnělé bohatství světa, vedle nějž stříbro rybí kůže působí stále živě a neskonale drahocenněji. Ryba není nehybná, naopak dokáže rozčeřit nehybné ticho domácnosti, které je dokladem toho, jak si zde všichni uvykli na přílišnou spokojenost, na nevzrušenost a nenáročnost, pohodlný komfort – jak si zde vytvořili takovou tu mělčinu přežívání, bez vzrušujících tužeb, bez vůle po životě stále směřujícím kamsi do hlubin neznáma… Ta ryba by vlastně měla být ztělesněním přízemní existence – maso koupené kdesi na trhu a zabalené do novin, odnášené ke zkonzumování. A přece se stává paradoxně něčím opačným. Tělo i po smrti vyzařuje těžko postižitelnou velikost života, tajemného a úchvatného, a probouzí k podobné vitalitě právě ty, kteří zpočátku vypadali tak živě, a přece jsou náhle přistiženi v hrozbě nebezpečné zamřelosti.

Ale pak, po posledním verši se ta ryba zase do textu zanoří zpátky, zmizí pod jeho hladinou a je připravena vyplout teprve při dalším čtení. A to čtení může být úplně jiné a vždy taky poněkud jiné bude, protože onen tuňák v textu pořád žije, to znamená, že se chová po svém, nevyzpytatelně a svobodně a nehodlá se nikdy nechat chytit, ani na udici jakékoliv interpretace.