Evě Králové (8. 4. 1943 – 26. 6. 2015)

Kdybych dostal zadání napsat román nebo filmový scénář na téma komunistické posrpnové normalizace v české kultuře, kdybych se rozhodl tohle zadání přijmout a především kdybych takovou věc uměl napsat, vím, jaký příběh bych si k tomu vybral. V hlavní roli by nebyl perzekuovaný autor, kterému je znemožněno oficiálně publikovat, ani autor, který se rozhodl přijmout ideologickou doktrínu, aby publikovat mohl, ba ani autor, který se snaží zastávat vlastní názor a pomocí různých „drobných“ ústupků jej k veřejnosti propašovat. Takové příběhy už tu zpracovány jsou (ponechme nyní stranou, jak zdařile). Hlavní roli bych přisoudil jednomu z těch, jejíchž úlohu jsme doposud vnímali jako vedlejší, tedy pokud jsme ji vůbec vnímali. Člověku, který půjčil jméno.

Dělo se to. Autor díla figuroval na seznamu tvůrců, kteří byli shledáni nebezpečím pro společnost a státní zřízení, takže jeho nový text neměl šanci projít schvalovacím řízením, přestože byl z ideologického hlediska neproblematický – šlo například o pohádku pro děti nebo o nové přebásnění klasického operního libreta. Absurdní režim, který se rozhodoval podle toho, kdo na jakém seznamu jmen byl, se dal ale někdy zdolat na základě jeho vlastní pitomosti. Znamenalo to ovšem ztajit jméno pravého autora a propůjčit dílu jméno někoho jiného, kdo ještě na žádném osudovém seznamu nebyl. Ten člověk pak vystupoval jako tvůrce díla, které tak rázem přišlo o jedinou svoji „závadnost“. Důsledkem byla možnost publikace a také honorář, který mohl být diskrétní cestou předán skutečnému autorovi, pro nějž mnohdy znamenal při jeho ztížené možnosti zaměstnatelnosti nezanedbatelný příjem. Důsledkem byla i radost z toho, že se podařilo malé vítězství nad tupou cenzurou, a také úzkost z toho, že kdyby se na věc přišlo, seznam nebezpečných a obtížně zaměstnatelných osob by se rozrostl o další jméno.

Důsledků bylo však mnohem víc, byť na první pohled možná nepříliš zjevných. Ten, kdo půjčil své jméno, musel být nejenom schopný nést všechna rizika spojená s případným prozrazením. Musel dílo reprezentovat na veřejnosti. Aby působil věrohodně, musel se s ním do značné míry i vnitřně ztotožnit. Musel odpovídat na případné otázky, reagovat na výhrady či slova uznání, která ovšem byla určena někomu jinému. Představuji si, že musel čelit plíživému schizofrennímu nebezpečí, pochybě, čí život to vlastně žije… Úplně stejně, možná dokonce více než sám skutečný autor. Jak se mezi nimi dělila zodpovědnost a starost o dílo v jeho publikované existenci? Jaký vztah k němu oba postupem času zaujímali? Hrála v něm roli „adoptivní“ láska, žárlivost, nebo po čase dokonce odpor? A jak to proměnilo osobní vztah mezi skutečným a fiktivním autorem, sbližovala je ta absurdní situace, nebo paradoxně odcizovala? Jak to mohlo ovlivňovat vlastní tvůrčí schopnosti a vůli toho, kdo měl náhle přisouzenu jinou poetiku, jiné vidění světa? Jak dokázal čelit pozornosti svého okolí, jemuž se zároveň nesměl přiznat? Půjčit někomu své jméno jistě není „beztrestné“ v lidské kultuře, ve které se právě jméno stalo výrazem a projevem nezaměnitelné identity. Jmény jsme se naučili orientovat ve světě a rozlišovat naše bytí, jméno se stalo symbolem naší jedinečnosti, svobody i věčné osamělosti. Malé vítězství nad tupou cenzurou zvráceného režimu se mohlo snadno stát nečekanou pastí, do níž upadnul odvážný člověk, na počátku odhodlaný pomoci dobré věci.

To nenápadné drama, které se patrně často ukrývalo ve zdánlivě nevinném, pragmatickém půjčení jména uprostřed situace, v níž vládnoucí režim sám dělal vše pro to, aby ze společnosti učinil bezejmennou masu, mne nepřestává přitahovat. Připadá mi stále natolik výstižné, že bych jej volil za námět pro román nebo filmový scénář o časech normalizace, kdybych jej uměl napsat. Psal bych jej mimo jiné jako poctu statečným lidem, jejichž jména jsou dnes zapomenuta, přestože pořád figurují v tirážích knih a titulcích televizních či rozhlasových her. Psal bych jej jako příběh těch, kteří uprostřed šílené doby své jméno půjčili a nikdy ho už úplně nedostali zpátky.

(Eva Králová, jíž je tento Bubínek věnován, kryla svým jménem v sedmdesátých a osmdesátých letech řadu rozhlasových pohádek pro děti, které tehdy napsal Karel Šiktanc bez možnosti publikovat je pod svým jménem.)