Afroamerický básník Yusef Komunyakaa se procházel Ostravou, ve které cítil cosi lákavě divného – dlouho mne zajímá, jak se téma práce, dřiny, otročiny projevuje v literatuře, vysvětlil mi následně. Zastavoval se, aby si vyfotografoval těžkou industrii vrostlou do města, tu permanentní připomínku „rachoty“, kterou tady člověk zakouší kdekoliv, zadívá-li se dostatečně pozorně. Ale taky si užasle fotografoval třeba rozměrnou prodejnu KFC, která dominuje centrálnímu náměstí, překvapen její výsadní pozicí, neboť ve Spojených státech se prý „tyhle věci“ nacházejí mnohem více zastrčené a mají mnohem obyčejnější vizáž. Básník americké současnosti, držitel Pulitzerovy ceny, jehož texty do češtiny přeložil Josef Jařab (Očarování, Paseka 2004), vystoupil na diskuzní scéně Meltingpot, která byla letos součástí hudebního festivalu Colours of Ostrava. Tam také zmínil své dávné přesvědčení, že poezie by měla být – jednoduše řečeno – zápasem a oslavou. A opakoval to později tentýž den v různých obměnách a doplněních i nad první lahví červeného vína i nad tou další…

Zní to banálně, „instantně“ a překonaně, ale jen dokud si neuvědomíme, že nárok na to, aby báseň byla oslavou, nemá nic společného s naivním nadšením či patetickými výkřiky a proklamacemi, jak to známe třeba z české „oslavné poezie“, vinoucí se od národního obrození po socialistický realismus a normalizační bídrmajer. Že oslava je v Komunyakově pojetí něčím mnohem hlubším, vážnějším, nejásavým – jakýmsi základním životním vyladěním, které říká: tenhle svět ve své hrůzostrašnosti, ve své nesrozumitelnosti i ve své pitomosti je přese všechno naším světem. O tenhle svět jde. Tenhle svět stojí za zmínku, za vyrušení, za vyslovení. Slovem se ho hodlám dotýkat, slovem ho hodlám prožívat. Pojem oslavovat má v takovém pojetí hodně blízko k pojmu oslovovat. Báseň je „tažena“ základním úžasem z možnosti vyslovovat, mít slova; je to jeden ze způsobů, jak být vskutku přítomen ve svém životě a zakoušet ho v jeho dramatické povaze. Takové pojetí je na hony vzdáleno té pořád u nás tradované a pěstované představě, že poezie je jen jakýmsi odpočívadlem existence, které nás má na chviličku zabavit marnivou hrou se slovíčky, a tedy utěšit, než se zase vrátíme k tvrdé podstatě vezdejšího světa. Ano – hodně lidí, myslím, stále od básníka očekává, že bude tím, kdo v následujících verších dokáže kočku a ptáka rozehnat od sebe, neboť k čemu jinému by tu přece poezie jinak byla…

Očarování
Yusef Komunyakaa

Vrhnu se mezi kočku
a ptáka. Kočka zavřeští,
jako bych jí klackem praštil.
Mají-li zvířata duši,
její křik je náznakem hříchu.
Blíží se k ptákovi.
Právě tak něžně, jako se přibližují
ženy ke mně – a já k nim. Tanec
skrytý pod kůží
jako živočišný návyk.
Pták znehybní zcela ztracen,
jako květ. Celý rudý.
Ztracen v pěti barvách
očí kočky jasnějších
než nejvěrnější vzpomínka na vodu.
Pronikla ho zrakem
hlouběji než zlý osud,
blížila se jako ruka pohlcená
tmou. Před léty
jsem vstoupil mezi muže a ženu,
kteří si šli po krku,
a oba se obrátili proti mně.
Zkouším ptáka zahnat.
Pak ho seberu a jeho srdíčko
mě celého rozechvěje.
Už nezazpívá.
Zavírám oči,
vracím ho na zem,
odvracím se.

(Přeložil Josef Jařab.)