Ráno narazím v novinách na statistiky o počtu ročně vydaných knižních titulů v naší republice, počtu prodaných výtisků, počtu čtenářů, kteří přečtou čtvrtletně alespoň jednu knihu… Všechno to vyznívá nadmíru pozitivně. Jsme podle těchto čísel národ, který si knih odedávna váží a umí jich užívat, přinejmenším ve srovnání s výsledky obdobných statistik z jiných zemí. Ach, jak jsou někdy milosrdné statistiky, ty věrné utěšitelky v tísni, připravené nabídnout tomu, kdo odhodlaně hledá, počítá a porovnává, nakonec takový úhel pohledu, poměr či součet, který v něm může vyvolat nějakou naději! Knihy pro naši společnost stále mnoho znamenají, končí ta novinová bilance.
V poledne se zpožděním dorazí do našeho bytu kominík k instalaci nové komínové vložky. Sympaticky vyhlížející metalista v černé bundě s blesky, vlasy svázané do copu, zjevná kocovina ze včerejška. Když vypije čaj a prochází obývacím pokojem do koupelny, všimne si regálů mojí knihovny vedle dveří. Zalapá po dechu:
„Ty jo! Vy sbíráte knihy? Moje ségra taky… Vyměňujete?“
„Zatím jen čtu…“ zamumlám a ukazuji mu, kde máme ten komín.
„Jo knihy,“ slyším ho z koupelny, „ty se můžou sakramentsky hodit!“
Večer se vracím z nemocnice, kde jsem se na návštěvě zdržel, protože sestřičky byly velkorysé a nechávaly mne s pacientem, který nejevil známky zhoršení stavu. Trolejbus je poloprázdný, z konečné zastávky veze pouze ustarané lidi, co se dopustili podobného přestupku proti nemocničnímu řádu jako já. Na sedadle za mnou probíhá rozhovor dvou velmi starých paní.
„Je to s vaším Karlem lepší? Poznává vás? Mluví s vámi?“
„Poznává, myslím, že ještě poznává. Ale už se mnou nemluví… Víte, dnes třeba jen opakoval takové nějaké veršíky, co četl v mládí.“
Hledím z okna trolejbusu do houstnoucí tmy a představuji si, co ta paní asi od svého Karla před chvílí slyšela. Od svého Karla, který už nemluví, jenom říká verše.