„Už hodinu se tu bavíme o něčem tak hloupém, jako jsou písně nějakého Ortelu! Lacinost celé té kapely je přece tak zjevná, že by nám nikomu neměla stát za řeč. A přece tady sedíme a meleme dokola o té stupiditě. Dokonce si přitom možná připadáme jako humanisté, jako intelektuálové, kteří právě bojují proti lidské nízkosti a nenávisti. Což vůbec není pravda, protože nejlepší je nechat ty sračky prostě spadnout pod stůl a odtéct do kanálu…“
Klub Les, vyrostlý v samém centru Ostravy jako zjevení. Dobré pivo, studenti, lidi se zájmem o kulturní dění, recesisté, noční ptáci, místo, kde je ještě slyšet vlastního slova. A také slova druhých, což se mi právě děje. Sedím nedaleko stolu, kde se skupina mladých lidí přistihuje v pasti tématu Ortel a jeho úspěch ve Zlatém slavíkovi 2015.
„Jenomže ono to nejde nebavit se o tom,“ pokračuje ohnivě kluk, který se před chvílí naštval. „Já nevím, co to je za vůli, která nás k tomu nutí… Mě taky. Takže tu kroutíme hlavami, smějeme se a nasíráme a neleze nám to z palic. A pak máme hroznou kocovinu z toho, že jsme zas naletěli na nějakou totální blbost, nechali se jí strhnout a místo toho, abychom mluvili o věcech, o kterých sami chceme, který nás zajímají, tak si necháme vnutit tak ubohý téma, jako je primitivní Ortel. Ale kým? Kým jsme si to nechali vnutit? Televizí? Fejsbůkem? Jsme nesvobodný lidi ve svobodný zemi.“
Nejraději bych mu koupil pivo a poslouchal ho dál, pro ten upřímný zápas, v jakém právě nezadržitelně dospíval k pochybám o tom, čemu se říká „společenský diskurs“, k pochybám o naší vládě nad řečí i o tom, co všechno určuje svobodný prostor komunikace. Pivo jsem mu ale koupit nemohl, abych nepřerušil ten autentický projev, a poslouchat dále jsem ho také nemohl, protože mi v kapse začal zvonit mobil.
Volala ženská z O2. Nabízela mi zvlášť výhodný program, nový, jako ušitý na mne a na moji frekvenci volání a psaní esemesek. Problém spočíval v tom, že volala tutéž nabídku, kterou mi firma nutila v týdnu už třikrát.
„Poprvé jsem vaši nabídku odmítnul klidně, protože pro mne není výhodná. Podruhé věcně, protože jsem si myslel, že jde o omyl a že jste přehlédli mou předchozí odmítavou reakci. Potřetí už jsem byl poněkud nasraný, že mě neustále obtěžujete tímtéž. Co myslíte, že se ve mně odehrává teď?“
„To je mi líto, omlouvám se vám, ale já jsem s vámi dosud nehovořila. A ten nový balíček je pro vás naprosto ideální, můžete zkusit pro začátek…“
„Kolikrát to hodláte zkoušet? Budete mi volat každý den ráno i večer, dokud svůj balíček neudáte? Stojí vám to za riziko, že se nakonec dopálím a zruším u vás smlouvu? Já s vámi nechci mluvit, proč mě do zblbnutí vytáčíte?“ Patrně jsem zvyšoval hlas. U vedlejšího stolu ztichli a začali mne poslouchat. A pak to přišlo.
„Já vás nevytáčím,“ zaúpěla zoufale telefonistka z O2, která náhle vypadla z role. „Proboha já vás nevytáčím, nezlobte se na mne! To vás vytáčí systém. Já s tím nemohu nic dělat… On je tak nastavený, takže vám asi brzy zase bude někdo volat. Já s tím nemohu nic dělat. Já s vámi taky nechci mluvit…“ téměř zaštkala.
Když jsem vypnul mobil, dal ho do kapsy a vzhlédnul, vedle u stolu už se o Ortelu nebavili. Ohnivý mladík nesmírně opatrně pokládal ruku na nahé předloktí nějaké černovlasé slečny.
Foto Karel Cudlín (detail)