Před námi je 1200 kilometrů, které chceme urazit stopem. Stárnoucí otec a čerstvě dospělý syn. Směřujeme na jih, přes několik států, připraveni na to, co v sobě cesta stopem ukrývá: nečekané situace, pozoruhodná setkání s cizími lidmi, místa, na nichž bychom se jinak ocitnuli stěží, těžko předvídatelný vývoj v nejbližších hodinách. Dobrodružství, ke kterému – alespoň tak nám to právě připadá – jsme byli stvořeni. A ještě mnoho jiného očekáváme od té dlouhé stopařské cesty, pro syna první svého druhu a pro mne, kdo ví, možná poslední… Autostop vyžaduje jistou proměnu uvažování: je absurdní spěchat, příliš se zabývat cílem, chtít být někde jinde. Nezbývá než trpělivě čekat, uvolněně prožívat daný okamžik a být pozorný k okolnostem, které mají jindy pramalý význam. Těším se, že poputujeme blízko sebe, stárnoucí otec a právě dospělý syn; možná si řekneme něco důležitého nebo něco důležitého spolu vymlčíme, budeme spolu.
Šedesátiletý hipík v kabrioletu nám zamává a zmizí v minulosti. Místo toho nás veze nepravděpodobný maďarský pár, oba odhaduji na vysokoškolské profesory matematiky v důchodu. Mlčí soustředěně, jako by řešili nějakou důležitou rovnici. Pak zastaví podmračený řemeslník v pracovním autě, pak Slovák pendlující za prací mezi domovem a Rakouskem. Němec v prázdném autě na benzinové stanici nám bodře vrazí do rukou propagační brožurku náboženské sekty nazvanou Neztrácejte naději a zase odjede. Vyspíme se ve zpustlé části jakéhosi parku na okraji Vídně.
Teprve druhý den přijdou ty důležité stopařské chvíle. Místo prokleté, kde několik hodin nezastaví nic, zatímco slunce se skoro nehne z nadhlavníku. A pak, na slovinských hranicích, chvíle opačná, stopařský sen. Rychlé auto s laskavým šoférem, který má následujících 450 kilometrů stejnou cestu… Byl to mladý Rakušan a představil se jako Nico. Za volantem se rozpovídal, ptal se na leccos, ale nevtíravě, s přirozeným a citlivým zájmem. Mluvil otevřeně, ale bez předvádění a s upřímnou snahou něco vyjádřit. A měl radost, že máme radost.
„Co budeme dělat s těmi uprchlíky?“ zeptal se po hodině jízdy a zněl opravdu bezradně.
„Nevím,“ řekl jsem bezradně.
Padla na to další hodina jízdy. Hovořili jsme o všech těch oprávněných obavách i záměrně vyvolávaném strachu, o vlastním pohodlí i o stálém nutkání pomoci vzdor řadě rozumných důvodů, proč se do toho nepouštět. Mluvili jsme o základní důvěře v druhého člověka, která by měla předcházet obavě z jejího zneužití a která by měla být silnější než předpojatost. Měla? Alespoň ve světě, který je postaven na křesťanských základech, k nimž je teď dobré se vracet možná víc než dřív. I tou důvěrou přece vždycky tak šokoval, provokoval i přitahoval ten, kdo onu křesťanskou víru už dva tisíce let ztělesňuje. Ostatně asi nikoli náhodou to byl od svého narození také uprchlík.
„Ale věřit je tak nebezpečné…“ řekl hořce Nico.
„A přitom od víry očekáváme pravý opak – bezpečí a klid. Jenomže podstata křesťanské víry je spíš drsné dobrodružství, nebezpečný risk, odvážná otevřenost, která se vůbec nemusí vyplatit a asi taky často nevyplácí.“
Obávám se, že právě začínám mudrovat. Chce to zastávku, cigaretu a změnu tématu. Nico zajel k benzínové stanici. Vzadu u záchodů jsme si se synem zapálili.
„Počkám na vás v autě,“ řekl Nico a zmizel za rohem.
„Fajn člověk, viď?“ prohlásil uznale syn.
Dvakrát jsem si potáhl, než mi to došlo. Že v autě zůstaly naše bágly, všechen ten majeteček, který taháme s sebou a bez kterého jsme na daleké cestě ztraceni, peníze, doklady… U někoho, koho známe dvě hodiny a nevíme o něm vůbec nic! Kromě toho, že je „fajn člověk“. Nico. Musím se okamžitě podívat k autu!
Místo toho stojím se synem před těmi zatracenými záchody. Díváme se na sebe a usilovně potahujeme z cigaret.