Pogo s Markem 

V Bubínku RR (12. 10. 2011 / Punkerské žebronění) si vzal Marek Vajchr na mušku klip skupiny Umakart k písni Půlnoční. Označuje ho za „hlavní tahák masivní reklamní kampaně na podporu filmu Alois Nebel“, v čemž s ním nelze než souhlasit. Když však pokračuje: „Klip Umakartu je oproti tomu (rozuměj klipu Hurt Johnyho Cashe, s nímž ho srovnává) jednoznačně kýčovitý od prvního do posledního aktu (míněn takt?), Václav Neckář v něm působí jako nastrčená, dojemně vykulená figurka, která se šeplavým přednesem veršovánky o ,vánočním beránkovi‘ dožaduje sentimentálního soucitu“, nemohu s ním souhlasit v žádném případě. 
Pochopitelně mi neuniklo, že nemluví o filmu, ale pouze o jisté části jeho reklamní kampaně. Zmíněný klip nepochybně vznikl jako vedlejší produkt a jeho existence se po mém soudu dotýká filmu Alois Nebel jen okrajově. Přesto však pro něj v řeči náznaků a odkazů znamená pouhý úlomek přítomnosti Neckářova hlasu mnohem víc než celá píseň, neřkuli klip, který ve filmu stejně nemá divák příležitost spatřit. Díky dávné roli Miloše Hrmy je Václav Neckář jakousi kvintesencí českého filmového „nádražáctví“, v jeho osobě se proplétají nádraží okupační i odsunová a zároveň zpřítomňuje šedesátá léta v ČSSR, v nichž byl jednou z uvěřitelných popových ikon. A stejně dobře může být i srozumitelným symbolem jejich tristního konce v podobě bratrské pomoci spřátelených armád a dočasného umístění sovětských vojsk na našem území, jejichž „odsun“ patří k významné dějové lince filmu. Nejen proto píseň k filmu patří, i kdyby byla sebeblbější, což není. Srovnávat úroveň klipu Půlnoční s výkony Leonarda Cohena nebo Johnyho Cashe, jak to činí Marek Vajchr, je pochopitelně možné, ale zbytečné, protože to odsouvá do pozadí skutečný smysl přítomnosti „Zlatého kozlíka“ v tomto snímku.

P.S.
A že je to píseň sentimentální a textově není dvakrát oduševnělá? No bože, vždyť je o vánocích. Spěchám dodat, že toleruji obě filmové písně (ještě jsem se nezmínil o Marii Rottrové), ač nejsem milovníkem středního proudu. Stanou se z nich bezesporu hity a neustálým omíláním na rozhlasových vlnách se časem zprotiví i těm, kteří mají pop music rádi. Potom zůstanou tím, čím měly původně být – totiž integrální a fragmentární (to bych rád zdůraznil) součástí filmu, jemuž dobře slouží. Snad je patrné, že ani já teď nemluvím o snímku Alois Nebel jako takovém. O to se pokouším v kuléru chystaného čísla RR 86.

Karel Haloun