K čemu máme umění?
(Replika na kritiku Terezie Pokorné)
Tereza Pokorná napadla v Bubínku 16. 1. 2014 dílko Krištofa Kintery „Párek v rohlíku“ a zejména pak jeho nevhodné užití pro ocenění vítězů ceny Vinyla. Cena má formu vinylové desky, na jejímž obalu je fotografie dotyčného objektu. Kritičce se zdá, že jde o objekt, „evokující cosi nesmírně hnusného“ a jeho užití na ceně Vinyla je projevem nevkusné a hloupé snahy, snahy především tvůrce objektu, po „urvání pozornosti“.
Nechci tu polemizovat s nezadatelným právem kritičky na vlastní názor na zmíněné dílko, ale co považuji za hodno vyslovení kritického nesouhlasu, je obecné pozadí odsuzující argumentace, které prozrazuje velmi nejasnou a zároveň dnes dost rozšířenou představu o tom, k čemu že to umění vlastně máme. Smysl závěrečné věty kritiky vybízející k „většímu přemýšlení“ bych adresoval jiným adresátům než Terezie Pokorná.
Pokoušet se zvrátit obecně platnou představu o umění zas tak jednoduché není a neumím to provést bez pomoci někoho chytřejšího. Pierre Bourdieu ve své knize Pravidla umění popisuje zevrubně stav pařížské společnosti 19. století, stav, který je v něčem dost podobný situaci dnešní české společnosti. Ohniskem jeho pozornosti je tvorba Gustava Flauberta a Charlese Baudelaira. Je nám předkládán detailní popis procesu, jímž se rodilo moderní umění, ale také, což je tu pro nás důležitější, vidíme tu i hlavní kontury toho, co určuje od 19. století dodnes smysl uměleckého díla jako takového. Bourdieu ukazuje, že zařazení díla obou umělců do slohové kategorie „realismu“ je neadekvátní (Flaubert: „Myslí si, že miluji skutečnost, jenže já si ji hnusím. Paní Bovaryovou jsem napsal z nenávisti k realismu.“), nicméně interpretuje jejich tvorbu jako úpornou snahu o umělecké odhalování reality. Vysvětlení tohoto zdánlivého protimluvu (zájem o realitu v nenávisti k realitě) poskytuje fakt, že v polovině 19. století (a je tomu dnes jinak?) byli umělci plně oprávněni hledat podobu reality lidského světa jinde než v normách a konvencích, které určovaly fungování i reflexi tehdejší, nedávnou revolucí rozvrácené, měšťácké společnosti. Na rozdíl od mnoha svých druhů se oba umělci nepokoušeli o aktuální kritiku pokryteckých sociálních norem, ale svým pojetím „čistého umění“ je ignorovali jako něco, co nesmí intervenovat do jejich svízelného zápasu o odkrývání skrytých a lépe fundovaných stránek lidské reality. To samo by bylo zajímavé sledovat v kontextu současných sporů o charakter tzv. angažovaného umění, ale soustřeďme se tu na téma plurality skutečností.
„Čisté umění“ Flauberta a Baudelaira není podle Bourdieua „čisté“ v tom smyslu, že by mu nešlo o nic jiného než o umění samo. Je „čisté“ tak, že je osvobozeno od intervence všech v tehdejší společnosti usazených norem, od obecně uznávaných zvyků, fungujících morálních pravidel, zažitých estetických názorů na to, co se má pokládat za krásné a co za hnusné. Ošklivost nebyla cílem jejich „čistého umění“, ale také ne překážkou, které by snad bylo třeba se v zájmu dobrého vkusu vyhnout. Tvorba obou umělců je zápasem a dobrodružstvím odkrývání skrytých stránek lidské skutečnosti, při čemž se ukazuje, jakou roli tu hraje umělecké budování tvaru, který zakládá nové schéma hodnot a vztahů. Dědictví tohoto produktivního uměleckého postoje provází celé moderní umění a je živé i dnes, i když dnešní umělec se možná nebere tak vážně jako naši hrdinové.
Na Kinterovo dílko, a potažmo na celé současné umění, se dívám ze stanoviska poučeného Bourdieuem o tom, co je úkolem umění. Není to provokace, šokování, bezhlavé bourání etablovaných hodnot, ale je to úsilí, které se nespokojuje s dosaženým stavem člověkova sebe-porozumění, s normami budovanými vědomě i spontánně v prostředí stávající mocenské a ekonomické hierarchie. Ve svém uměleckém hledání se umělec samozřejmě nevyhne obrazům, které nezapadají hladce do stávajícího platného schématu hodnot ani nemluví jasnou objektivně srozumitelnou řečí. Je na recipientovi, aby vyšel dílu vstříc a jeho poselství pochopil jako podnět k revitalizaci stávajícího sebe-porozumění.
Srovnám-li Kinterův ušatý párek se sochou Českého lva od Jakuba Švédy nebo s krásnou soškou Michala Gabriela pro televizní soutěž Elsa, musím konstatovat, že jakkoli jsou obě díla vkusnými předměty, veskrze důstojnými pro slavnostní oceňování filmových a televizních umělců, uměleckým dílem ve výše naznačeném smyslu nejsou. Asociace, které předmět vyvolává, neposkytují alternativní pohled a kritický odstup k celé té parádě. Budiž, ta paráda a s ní i celé filmové umění se už zabydlely v našem kulturním establishmentu tak, že by bylo od Švédy a Gabriela bláhové, jít cestou Krištofa Kintery. Ale soutěž Vinyla je zatím živější, jejím pozadím není oficiální hvězdné nebe a milionové finanční částky jako v soutěži o Českého lva a nemusí být tak hluchá k podnětům poukazujícím k odvráceným stránkám. Kinterův ušatý párek před námi vyvolává, kromě obecného odlehčení od netolerantní zarputilosti tradovaných soudů, vědomí jisté rozpornosti zavedeného schématu oficiálního oceňování umělců. Upozorňuje na vnitřní rozpor mezi radostí, kterou vzbuzuje veřejné uznání na jedné straně a ponížením, kterého se umělci dostává tím, že jeho baudelairovské tvůrčí vzepětí a upřímné hledání šťastnějších rysů lidské skutečnosti se oficiálním oceněním dostává do područí nějaké zavedené hodnotové hierarchie. (Každé umělecké dílo, včetně těch umístěných ve veřejném prostoru, je adresováno individuálním člověkem individuálnímu člověku.) Každé takové ocenění musí být sladkohořkým soustem. Tím neříkám, že takové soutěže jsou špatné, jenom připomínám, že podobně jako většina sociálních událostí, kterých se účastníme a které tvoří naši sociální realitu, jsou vnitřně rozporné a měli bychom si uvědomovat jejich odvrácené stránky, v zájmu vlastní soudnosti, individuální integrity i tolerance.
Znovu tedy: nemám nejmenší ambice či důvody přesvědčit Terezu Pokornou, aby se jí „ušák“ líbil, ale jedna věc mě v jejím textu štve. Je to dnes skoro móda, že se umělcům podsunuje potřeba zviditelňovat se. Čtu-li obvinění, že umělec místo aby tvořil, stará se o své zviditelnění, je to pro mne důkaz, že kritik neměl dosud příležitost blíže se seznámit s reálným prostředím umělecké tvorby. Dobrý umělec se svou tvorbou implicitně zviditelňuje stejně jako dobrý pekař. Poznat kvalitu díla je ale něco jiného než pochutnat si na křupavém rohlíku. Kritika současného umění je často důsledkem neochoty recipienta zpochybnit své vlastní jistoty. Dnešní umělci, ať už si to sami připouští, nebo ne, jsou dědici Flauberta a Baudelaira, a jestliže jejich kreace neodpovídají očekáváním vyplývajícím z našeho každodenního praktického jednání, není to proto, že se chtějí zviditelnit, ale proto, že pro nás vykonávají užitečnou službu probouzení k hlubšímu a spolehlivějšímu sebe-porozumění, které ale musíme vykonat už sami (právě tím požadovaným „přemýšlením“).
Zdá se, že naše současná kulturní situace není vůbec lehká, když se tu vyskytuje takováto šíře neshody o tom, co je dobré a co je hnusné. Otevřená diskuse je asi jediným nástrojem možného sblížení.
Ludvík Hlaváček
Příspěvek k „možnému sblížení“
Nejsem si jista, zda manévry a zjednodušení, k nimž se uchyluje Ludvík Hlaváček ve své obhajobě Kinterova objektu pro Vinylu, napomáhají kýženému „možnému sblížení“ skrze „otevřenou diskusi“ v „naší současné kulturní situaci, která není vůbec lehká“. Příklad za všechny: ve své glose jsem nepostavila do prostomyslného protikladu „hnusné“ a „dobré“, jak by se mohlo zdát z předposlední věty Hlaváčkovy repliky, ale snažila jsem se ukázat, proč dotyčný objekt není podařeným vizuálním řešením ceny Vinyla. Neboli: Kdyby Kinterův objekt pro daný účel dle mého názoru takříkajíc fungoval, nevadilo by mi, že svým provedením mimo jiné „evokuje cosi nesmírně hnusného“ a jeho vcelku jednoznačné významy jsou takové, jaké jsou. Ostatně nedávný obdobně „hnusný“ objekt Davida Černého, připomínající mimochodem ten Kinterův i symbolikou, svůj účel domnívám se splnil velmi dobře, jakkoli také nebyl dvakrát originální: potenciál „vztyčeného prostředníku“ je nicméně zřejmě nevyčerpatelný, je-li ovšem namířen správným směrem ve správnou chvíli. Vzhledem k tomu, jak ležérně Ludvík Hlaváček moji glosu přečetl, považuji za nutné v předcházejících větách zdůraznit výrazy „správný směr“ a „správná chvíle“ (kontext) a slovo „účel“ (řeč tu není o uměleckém díle vystaveném například v galerii, ale o objektu, který slouží jako vizuální řešení konkrétní ceny s konkrétními cíli).
V intencích úsilí o „možné sblížení“, deklarovaného Ludvíkem Hlaváčkem, pracujme nicméně nyní s termínem „umělecké dílo“, a pro změnu si k tomu pozvěme na pomoc Růženu Grebeníčkovou. V jednom svém textu hovoří o možnostech a mezích interpretace uměleckého díla, jeho „přesném čtení“, a konstatuje, že takové „přesné čtení nepřipouští libovůli“. Mám obavu, zda se Ludvík Hlaváček při své interpretaci Kinterova díla právě libovůle nedopouští, když například bez pochybností soudí, že objekt pro Vinylu „upozorňuje na vnitřní rozpor mezi radostí, kterou vzbuzuje veřejné uznání na jedné straně a ponížením, kterého se umělci dostává tím, že jeho baudelairovské tvůrčí vzepětí a upřímné hledání šťastnějších rysů lidské skutečnosti se oficiálním oceněním dostává do područí nějaké zavedené hodnotové hierarchie“. Ponechme stranou, že i umělecké ceny jsou různé a že i v „naší současné kulturní situaci, která není vůbec lehká“, existují takové, jež je možno přijmout vcelku s nezkalenou radostí, ba hrdostí – osobně jsem měla za to, že i Vinyla chce takovou být a je také tak přijímána. V každém případě je jisté to, že výklad Kinterova objektu, jaký předkládá Hlaváček, nepřišel dodnes na mysl nejen autorce inkriminované glosy, ale především samotným pořadatelům Vinyly, kteří by tu ve hře měli být na prvním místě. Když letošní vizuální řešení ceny ukázali, doprovodili je slovy, která se s podobou ceny zcela míjela, jak jsem také ukázala na Bubínku Revolveru. Poté, co byl zveřejněn, objevilo se na facebookových stránkách Vinyly dodatečné „upřesnění“: „Dle reakcí, které vyvolal artwork Krištofa Kintery (...) jsme asi dlužni vysvětlení: Co si budeme nalhávat, česká kultura trpí silnou provinčností a žádná cena na tom příliš nezmění. Vizuál je tedy mírně sarkastickým – ale přátelským – šťouchancem, že práce teprve začíná.“ Náhle tedy Vinyla přestala být oceněním pro „autory a umělce, kteří do hudby přinášejí svébytné, originální a novátorské elementy“, a začala se tu jejím prostřednictvím řešit problematika bezmála celé české kultury a její provinčnosti. Za ni to tedy, pokud tomu dobře rozumím, mají teď s pomocí Kinterova objektu zčistajasna odskákat právě ti, kteří dle porotců Vinyly zároveň místní provinčnost naopak přesahují, nebo o to přinejmenším usilují, neboť vytvářejí „podstatné počiny“.
Ve skutečnosti to ovšem odskáčou nakonec jen tehdy, pokud nebudou dost „originální“ a „novátorští“ i na to, aby cenu odmítli. To je ostatně celkem jednoduché řešení situace pro každého umělce, který by spolu s Ludvíkem Hlaváčkem při jakémkoli oficiálním ocenění začal pociťovat i „ponížení“. Mimochodem, je podivné, jak málokdy se k takovému kroku odhodlají právě ti, kdo si na svém spojení s hodnotami svobody a nonkonformity zakládají image.
Terezie Pokorná
