Co je dovoleno básníkovi, není dovoleno kárníkovi – tak lze parafrázovat latinské přísloví o vztahu Jova s volem na vztah mezi slovesným umělcem a kritikem. Zuzana Dětáková v Arsenálu Bubínku RR upozornila na úkaz, spočívající v opomíjení autorů a v mylných nebo neúplných informacích v Slovníku českých spisovatelů (SČS). Takový hajdalácky scholastický přístup slovníkových badatelů lze akceptovat stěží, ne-li vůbec. Nejprve třeba vzít v potaz, jak lukrativní asi je vědecký úkol vytváření slovníkového díla. Téměř bych usuzoval, že být literárním vědcem je nadmíru komfortní úděl, zatímco literární tvůrce se stále potýká s nesnázemi. Když se k tomu ještě přidá pustý nevděk, jde již o burcující haló! Možná se věci změní, až se z literatury všechen ten ambiciózní balast vytratí a literární estetikou se začnou zabývat lidé kulturní, vzdělaní. Naposled mě opravdu kárnicky reflektoval Obrys – Kmen (asi před třemi, čtyřmi lety), který mě spolu „s Jirousy, Topoly a Placáky“ (cit) vřadil do kategorie výtržníků a řvounů, aniž by přitom odhalil satirický žánr mojí básně Kuba, hajdy pod koryto! 

Že mě vynechal kolektiv slovníku, mě neudivuje, vidím jim do karet už dávno. Možná je moje dílo neoslovilo, je příliš jiné v tuzemské poušti banalit a klasicistních tirád. Patřím k autorům, kteří v totalitě odmítnuli publikovat oficiálně a v nynější době komercionalizace umění jsou procovsky odmítáni. Tak lze říci, že náhled na literáty zastoupené v SČS je již uzavřen, zatímco my, co do SČS nezahrnuti, dál trváme. Anebo jsou v tom bohemistické intriky lidí bez talentu, zklamané ambice a zášť akademických teoretiků, vyčpělých literárních kárníků? Všechno je možné. Anebo nejsem ničí favorit a není, kdo by mě protežoval? I to je možné, takových je nás více, osamělých lovců v houštinách literatury. Tak to ale bylo vždycky – a mně je to jedno, čtenáři si vybírají svobodně i bez nekompletního slovníku. Navíc je v tom i náznak adrenalinové nejistoty nad svým dílem, i klid, že mi nejsou stavěny literární slovníkové pomníky. 

Moje dílo vzniká z rozkoše tvorby, nikoli z nucení na stolici. Při představě, že se celý kolektiv literárních badatelů SČS živí popisováním cizích literárních děl a jejich autorů, mě nad takovým zmetkem SČS jímá znepokojení. Zřejmo, kam vede zvůle akademiků – lajdáctví, diletantismus, ulpívání v povrchnostech a zajímavostech, a podstatné opomíjeno. Je něco shnilého v takovém přístupu; nakonec je možné, že za pět set roků budu v dějinách literatury v kapitole o literatuře XX. století jenom já, protože jsem si dělal, co jsem chtěl, psal jsem, jak jsem chtěl, a nespoléhal se na opory a souzvuky s vágním obecným vkusem literárních „odborníků“ a hlučením davu.