Příloha Orientace Lidových novin přinesla 8. 10. 2011 celostránkový rozhovor s Ivou Mojžíšovou, „kunsthistoričkou a filozofkou“, která získala cenu Vize 97. Přiznám se, že jsem o Ivě Mojžíšové předtím nikdy neslyšel. A nepředpokládám, že by se na tom v budoucnu mělo něco měnit – ne poté, co jsem si přečetl interview, složené z bezobsažných frází na straně tázající se i dotazované osoby (věty typu „účelem kritiky není kritizovat“ opravdu nelze chápat jako dynamické obohacení našeho pohledu na umění). Rozhovor však přinesl jeden zajímavý moment, pro který stojí za to vyrvat toto vystoupení ze zapomnění. Jak je v našich zemích zvykem, oslavenkyně neopomněla zmínit svého dědečka, významného českého psychiatra a zakladatele tradice psychoanalýzy v českých zemích Jaroslava Stuchlíka. To je vcelku pochopitelné, ostatně i lidé, kteří mají skromnost takřka v popisu práce, jsou kupodivu hýřiví, když mohou svou výtečnost dokázat patřičným rodokmenem, zahrnujícím intelektuály aspoň do sedmého kolena. Zajímavý je však způsob, jakým je v citovaném rozhovoru Jaroslav Stuchlík uvozen: „Chodil na Freudovy přednášky, a když se vrátil do Čech, chtěl tady založit psychoanalýzu. Poslali ho radši do Košic, aby byl co nejdále od Prahy a nenakazil hlavní město psychoanalýzou.“ 

Čtenář, jenž není obeznámen s příslušnými daty, by snadno mohl nabýt dojmu, že se doktoru Stuchlíkovi mstila jakási zvrhlá, totalitní moc. Fakta však říkají něco jiného: Jaroslav Stuchlík skutečně odešel do Košic, ovšem již v roce 1919. A ne proto, že by jej zlotřilý Garrigue Masaryk, primitivní Čapek či blíže nedefinované kolegium zarytých pozitivistů poslalo do vyhnanství na dálném, barbarském Východě, ale prostě proto, aby se tam stal primářem ve Státní nemocnici, a to ve svých devětadvaceti letech. Je pravdou, že čeští psychoanalytici dodnes tento odchod líčí jako historickou křivdu, patrně abychom pochopili, že člověk, který promlouval s Freudem, měl být po návratu do trapně provinční Prahy okamžitě jmenován ne-li ředitelem veliké nemocnice, tedy alespoň doživotním velkovezírem, vrchním inspektorem nad rohožemi na ministerstvu zdravotnictví, republikovým kontrolorem analytických záhumenků, či jak se jmenují všechna ta místa, bez kterých nemůže pravý nonkonformista dýchat. Již delší dobu se mi zdá, že psychoanalytici se poměrně obecně vyznačují pocitem ukřivděnosti, pramenícím ze zneuznání většinovou společností, před kterou je třeba ukrýt se do pečlivě střeženého vnitřního světa, za jehož hranice mohou jen speciálně vyškolení tvorové. Nejsem si jist, zda se tím psychoanalytici náhodou trochu neblíží jistému typu poruchy, proti němuž in illo tempore – v bájném čase, kdy Freud a Stuchlík ještě chodili po Zemi – měli chránit své pacienty. Naopak jsem si poměrně jist tím, že úlohou intelektuála by mělo být mýty všeho druhu pokud možno bořit. Když to někdo nedokáže, je samozřejmě otázkou, k čemu je vlastně jeho veřejné působení dobré. 

Snad všichni máme občas pocit, že se na kulturu v dnešních médiích jaksi nedostává místa. Občas mě ale napadá nepříjemná myšlenka: nemá „kultůra“ v každé společnosti zhruba to místo, které si zaslouží? Ruku na srdce, možná je toho místa naopak až moc. Citovanou stránku Lidových novin klidně mohla zaplnit reklama na prací prášek. Nestalo by se vůbec nic.