Děkuji autorovi za článek, uveřejněný na Bubínku Revolveru 7. 1. 2013, o entitách Motl a Čuňas, srovnání takřka nemožného. Alespoň pro nás pamětníky doby nedávno minulé a mnohdy těžce stravitelné. Je velice smutné, že část našeho národa absolutně neví, co je čest, morálka, a co to vůbec je občanský postoj. Čas od času narazím na jméno Stanislav Motl – „zuřivý reportér“, „lovec nacistů“, a teď dokonce rozplétávač osudů a hledač tajemného v zákoutích lidské duše. V době, kdy vyšla jeho kniha Prokletí Lídy Baarové, jsem si vždy při míjení výloh knihkupectví říkal, že já jsem vlastně prokletím Standy Motla, protože o něm bohužel leccos vím.

Pocházím stejně jako Motl z Ústí nad Orlicí, a tento člověk dokonce chodil s mojí o dva a půl roku mladší sestrou do školy. Vzpomínám na čas okolo roku 1968, jak jsme se v tom městě společného mládí potkávali na náměstí, bydlel jsem odtud kousek, plkali jsme o tom, co se děje, co čteme, koukali na holky. Standa byl trochu zakřiknutý, až stydlivý. Já v té době patřil do party a uskupení P.A.J.Z.L. (Praví a jediní zástupci lidu), jemuž vévodil kamarád Pavel Imrich. V tom čase všeobecného uvolňování jsme organizovali výstavy na náměstí a scházeli se v altánu na zahradě městské knihovny. Byla to doba všeobecné obrody, vycházelo spoustu zajímavých časopisů, vznikaly nové filmy, začalo se psát o věcech do té doby tabuizovaných a tvořil se pohled na vše okolo. Do té doby nevídaný – to vše k nelibosti skalních komunistů. V té době jsem chodil na SVVŠ (obdoba pozdějšího gymnázia) a na jaře 1968 jsem poprvé narazil na zeď názorů skalních soudruhů, když chtěli zakázat výstavu pražské umělkyně Aleny Kučerové. Vedoucí tajemník KSČ Jirásek organizoval akce, kdy dělníci místních textilek podepisovali petice, že takové výstavy nechtějí – prostě klasika. My jsme naopak mezi studenty a mládeží pro výstavu agitovali, až se do toho vložila StB, která to na gymplu začala vyšetřovat. Vzhledem k srpnu 68 šlo vše částečně do ztracena, já měl ještě v létě (těsně po srpnové invazi) jeden konflikt s příslušníky StB, jmenovitě s kapitánem Vašinou, který mi chtěl sebrat kbelík s vápnem, štětku a napráskat mě, že nechápu politiku strany a že se společně s pomatenci přidávám k posluhovačům Západu a imperialistům vůbec.

A o tom všem jsem občas klábosil s Motlem v Ústí na náměstí. Jak šel čas, ideály oné doby byly na přelomu roku 1969 a 1970 vniveč, mě vyhodili ze školy, na poslední chvilku jsem sehnal učňák v Praze – Klánovicích (aranžérské učiliště pro Jednotu), parta v Ústí se pomalu rozpadala a do našich životů se začala vtěsnávat normalizace. Ještě jsem stihl zažít tu krásnou dobu Prahy, koncerty na Karlově mostě, výstavy ve Špálově galerii na Národní, koncerty Primitives Group. Vše ale postupně a nenápadně zanikalo a atmosféra byla tužší a tužší. Šedivá a průměrná.

Počátkem sedmdesátých let jsem se oženil a následoval manželku do Náchoda. V roce 1973 jsem při náhodné návštěvě Ústí šel na pivo s partou kamarádů. Asi v jedenáct jsem se vracel k rodičům, kteří pořád bydleli kousek od náměstí, a v Balcarově ulici potkal Motla s kamarádem Kulhavým. Z nevinného rozhovoru se najednou stala slovní přestřelka a následně i rvačka. Přeli jsme se o ideály našeho uskupení P.A.J.Z.L. a já netušil, že Motl byl v té době už zapálený svazák a že Kulhavý pracoval u nádražní policie v České Třebové.

A už to jelo. Po příchodu domů jsem společně s otcem navštívil pohotovost, kde jsem byl ošetřen – měl jsem odřeniny, a protože do mě Kulhavý kopal, udělali mi rentgen žeber. Doktor chtěl vše hlásit na policii, ale já to naivně odmítl s tím, že se až na pozdně klukovskou rvačku vlastně nic nestalo. Odjel jsem do Náchoda a vlastně zapomněl. Jaké bylo překvapení, když si pro mě asi po měsíci přijelo do práce několik příslušníků Veřejné bezpečnosti a v poutech mě odvedli k výslechu. Nejdřív jsem netušil, o co jde, ale pak jsem docela vytuhl, když mi na služebně příslušníci dali číst obžalobu, kde stálo, že jsem před budovou Okresního výboru SSM nejdříve slovně a pak fyzicky napadl mladého novináře a svazáka Motla, že jsem mu nadával do sviní komunistických a marxistických hajzlů atd. atd. Pak ještě byla v protokolu ozřejměna moje minulost v souvislosti s oním uskupením P.A.J.Z. L., „štvavých akcí“ okolo výstav, napadení příslušníka StB. Zpětně jsem si tenkrát připadal jako pěkný vyvrhel a nějakému nadstrážmistrovi, který výslech prováděl, jsem říkal, že je celé to obvinění blábol a snůška nepravd. Ale příslušník byl neoblomný: Máme tě ptáčku, tady je to černé na bílém, jedině, že bys sehnal nějakého důchodce, co nemůže spát, a viděl to, ale za křivé svědectví by bylo něco navrch. Uvědomil jsem si, že dospívání v Ústí s konečnou platností skončilo, že jsem nestál na pomyslné oficiální správné straně a že Motlova hvězda bude naopak stoupat výš a výš.

Vzhledem k tomu, že jsem byl jinak takřka bezúhonný, mě hoši nechali asi rok čekat na soud, měl jsem z toho docela pěknou obsesi z dopisů, protože jsem stále čekal, kdy přijedou. Pak mě odsoudili – dostal jsem pouhé tři měsíce a měl jsem nastoupit v únoru 1974. Šel jsem do basy natřikrát – stálé znejišťování. Po čtrnácti dnech v Hradci Králové nás ještě s jedním hochem odvezla vnitrovězeňská autobusová linka do Valdic, pověstného kláštera kartuziánů. Bylo tam tehdy zřízené oddělení pro vzpurné a neposlušné – aby pochopili, kde mohou skončit, denně jsme chodili areálem do práce ven a potkávali vězně 3. nápravné skupiny, kteří pochodovali do práce a pokřikovali na nás jako na možný záskok a dorostence. V květnu jsem vyšel ven a začala hra na kočku a myš, která trvá vlastně až do současnosti.

V roce 1978 se v Náchodě objevil Pavel Zeman, původní bubeník Plastic People, který si vzal mou známou a po určitých peripetiích začal pracovat v jednom JZD. Ta známá navíc v té době končila pražskou konzervatoř a seznámila mě s partou okolo kapely Extempore. Blížeji jsem se seznámil s manželkou baskytaristy Jardy Jerryho Tomáška, který emigroval v té době do Kanady, MUDr. Alenou Tomáškovou. Zvláštní doba. Minimálně jednou za měsíc mě v práci nebo doma kontrolovali dva vždy perfektně oblečení pánové. Občas chodili, nejlépe ve čtyři ráno, ještě v doprovodu uniformovaných příslušníků a dělníků s páskou na rukávě – pomocné stráže. Zazvonili a po otevření mě vždy všichni zdravili a žoviálně pronesli: Ahoj, ahoj, chtěli jsme Tě vidět a zeptat se, jak se máš. Snažil jsem se držet stranou a nezavdat příčinu možnému stíhání. Tak to pokračovalo vlastně až do listopadu 1989. Dva roky před listopadem manželka nevydržela tlaky a neustálé návštěvy StB a v době dospívání dcery a syna utekla s tím, že má se způsobu života se mnou deprese (možná tak učinila na popud StB a psychologa, který pro ně pracoval, s tím, že veškerou zodpovědnost nechala na mě – taktika: co nejvíce zaměstnat, abych neměl čas na cokoli dalšího). Dcera tehdy studovala na Hollarově škole v Praze, syn začínal na gymnáziu. Těsně před koncem normalizačního období mě navíc v zaměstnání kontaktovali komunisti s přihláškou do KSČ. Začalo další kolo vydírání, uhrál jsem to těsně před listopadem s argumentem, že jsem hluboce věřící. V té době jsem se po rozvodu scházel s adventistkou, která mi toto řešení poradila.

Po listopadu mě kontaktovali členové OF v Ústí nad Orlicí, že bychom měli městu ukázat, kdo je „lovec nacistů“ Motl. Bylo nás totiž víc, koho takto s pomocí novináře Standy, který pak odešel do Prahy a dělal v časopise Signál, „odřízli“. Ale nějak to vždy vyšumělo. V roce 1996 jsem odešel do Prahy, kde jsem do roku 2009 pracoval v inzerci MF Dnes jako grafik. Mluvil jsem tehdy s mnoha novináři, ale nikomu se do kauzy Motl moc nechtělo. K čtyřicátému výročí roku 1968 jsem cosi napsal do Městského muzea v Ústí nad Orlicí. V roce 2010 jsem odešel do předčasného důchodu a na popud šéfredaktora Náchodského deníku kontaktoval šéfredaktora Ústeckého deníku, Karla Pokorného, který chtěl o Standovi něco napsat. Ale pak to šlo opět do ztracena, Pokorný mi řekl, že část občanů Standu obdivuje a část zatracuje, a abych to nechal být. Léta dění okolo Motla sleduji přes internet, v Praze jsem byl několikrát na demonstracích okolo Vladimíra Hučína, zachytil jsem řadu informací, ale Motl se drží jak veš, zatímco čas neúprosně běží. Já jsem od počátku normalizace vlastně na okraji, dnes s důchodem tak akorát na přežití.

Na závěr ještě douška: Potkávám v Náchodě jednu známou, která žila od počátku osmdesátých let v emigraci ve Švýcarsku, a když jsem jí vyprávěl tento příběh a co jsem dělal ve Frontě na Dnes, jak říkala, myslela, že mi dnes určitě vyplácejí rentu. Smál jsem se a říkám: Tady je pořád ten dolíček zanesený normalizací a Motlama, zatímco lidi, co chtěli být čestní, stále živoří na okraji. Ano, jsem vlastně prokletí Motla a jemu podobných, co pro kariéru a dobré bydlo a práci udělají cokoliv. Zvlášť dnes je potřeba o tom psát, ozřejmovat pro druhé souvislosti a hledat onen pomyslný mravní imperativ naším národem dávno v malosti a průměrnosti ztracený…