Každý sběrný dvůr by měl mít svého kurátora! Tolik poslední poznámka k návštěvě sběrného dvora v minulé části našeho příspěvku. Ale vraťme se ještě zpět k okamžiku, kdy nalézáme předmět a prohlašujeme jej, třeba jen sami pro sebe, za umělecké dílo. Není pak skutečným dílem právě toto samotné prohlášení?

Abychom se k této otázce mohli nějak postavit, bude třeba zaměřit se na vznik předmětu uměleckého díla a ujasnit si přitom, kde se co v řetězci jeho zrodu nachází. Začněme předpokladem, že umělecké dílo vytváří jeho autor, a směle pokračujme, že se v případě jeho tvorby jedná o uvědomělou činnost, jakkoliv je tento pojem problematický. To nám sice z hlediska konvenčního právního postoje ke zvířatům jakožto věcem vyřazuje ze zorného pole např. celou generaci opičích malířů, ale budiž. Jak je to ale s těmi hezkými kaménky, kdo je jejich autorem? A co květy na oknech, které nám tam nakreslil pan mráz? A kouzelná práce paní duhy? Obáváme se, že tyto otázky nás zkrátka přesahují. Věnujme se tedy alespoň pro dnešek úvahám o autorech výhradně lidských.

Lidský autor vědomě vytváří umělecké dílo pomocí nejširší škály technik, postupů a strategií, které všechny nabalují na vznikající dílo více či méně čitelné znaky či příznaky jeho uměleckosti, resp. ozvěnu autorovy představy o ní. Všechny tyto postupy, do kterých je třeba nezbytně zahrnout i autorův vztah a postoj k vlastnímu dílu a jeho následné nakládání s ním, zanořují daný předmět-dílo-čin nevratně do ulpívající hmoty stávajícího kontextu. Obáváme se, že více než cokoliv jiného je to právě tento ponor, který pro nás dílo z hlediska jeho zařazení mezi díla umělecká utváří a definuje, je k jeho identifikaci nezbytný a bez něj bychom byli ztraceni nadobro.

Jenže hlavní slabinou definice ponorem je, že sami ponořeni, nezkoumáme tvar předmětu samotného, nýbrž pouze vnitřní tvar prostoru v hmotě, který si předmět svým zanořením do ní zčásti vynutil sám, zčásti mu byl vnucen samotnou hmotou, ve skulinách bubliny. A za takové situace se omyl prostě vyloučit nedá.

Riziko je značné a zdá se nevyhnutelné. Navíc nás tato situace přivádí k dalším palčivým otázkám. Např. nakolik je podstatný prvotní záměr autora pro naše ohledávání vynuceného prostoru v hmotě? Pochází slovo umění od slova umět, nebo od slova umělý? Ale o tom zas příště.