Z korespondence Dr. Hirsche, III.

Rafani v Brně 
(Metoda vs. téma) 

Milí přátelé, 

dlouho jsem váhal, zda Vám tento dopis mám vůbec psát, pochyboval jsem a možná i stále pochybuji o jeho skutečném významu pro Vás, kunstWerk. Leč snad Vám přece jen poslouží, třeba jako poučení a možná i varování. Píši Vám o výstavě Dech umělecké skupiny Rafani v Domě umění města Brna. 

Vím, že skupina Rafani není právě Vaší krevní skupinou, a pamatuji si na několik našich rozhovorů, kdy jsem se arci spíš snažil otupit ostří Vaší kritiky, byť jsem s Vámi v hloubi duše v mnohém souhlasil. O to víc jsem byl překvapen, když ve mně první, retrospektivní část právě probíhající výstavy vzbudila jistou nostalgii, kterou ještě podtrhlo zhlédnutí filmu Rafanů o akčním umění ve stylu grotesek Charlie Chaplina či Bustera Keatona, na výstavě promítaného. Ano, byli jsme všichni mladší, když chlapci z Rafanů tropili své někdy dojemně angažované, někdy navýsost trapné a opatrně odvážné kousky, které jsem si v Brně připomenul při čtyřech videoprojekcích a u panelu s popisy a fotodokumentací jejich výstav a akcí. Jakkoliv nejsem velkým zastáncem metody, kterou Rafani uplatňovali, když – cituji z textového panelu – „nepředkládali svůj vlastní názor, ale věřili síle vystaveného rozporu“, musím uznat, že se této metody drželi vcelku důsledně a přes všechny výhrady nás tak již mnohokrát pobavili. Víra hory přenáší a zuby štěňat bývají nejostřejší. 

Pro nás však je podstatnější druhá část výstavy, jejímž tématem jsou, řekněme, vztahy pravidel, individuality, umění a sportu. A skutečně: hned v první místnosti této části promítá osm obrazovek záběry z fotbalového mače s různě pozměněnými pravidly, konkretizovanými v titulcích. Některé změny pravidel lze někdy spatřit i v běžných fotbalových zápasech po chybě sudího (není možné být v ofsajdové pozici), jiná jsou však pro fotbalový svět zcela absurdní (hráči jsou stejně oblečeni, mají zakryté tváře a nesmí mluvit). V další místnosti rozpoznáme zřejmé odkazy na individualitu jedince v plošných útvarech na zdech (otisky prstů) a snad i v dominující skulptuře uprostřed místnosti (otisk tváře). Individualitu též přímo zmiňuje baner v místnosti čtvrté, kde je spolu s reklamním sloganem firmy Nike a slavnou českou tenistkou posledních dnů k přečtení podstatné heslo umělecké skupiny Rafani: „Naše spojení je vyšší formou individuality.“ Zdi v této prostoře jsou pokryty šedými kartičkami s různě stylizovanými podpisy jednotlivých Rafanů. Sportovní tematiku ve spojení s problematikou individuality a umění navýsost chytře ilustrují práce i v další místnosti, kde na diváka čeká osm řad malých skulptur znázorňujících osm klasických sportovních disciplín (u dvou jsem si však nebyl jist, o kterou přesně se jedná). Zpodobnění každé sportovní disciplíny je provedeno v odlišném stylu, ale skulptury znázorňující jednu konkrétní sportovní disciplínu jsou vždy téměř identické. Toto podobenství je doplněno třemi velkými disky připevněnými na stěnách. Ano, nepochybně zlatá, stříbrná a bronzová medaile. Budiž, cosi jest nastoleno. 

Avšak poslední místnost by Vás, milí přátelé, mohla uvést v mírný zmatek. Je tam totiž praxinoskop ukazující animaci pohybu hodinových ručiček mezi osmou a devátou. Dále pět jakoby převlékacích kabin s velkým zrcadlem a otvorem u podlahy. Kabiny jsou opatřené černými závěsy, zvenku ozdobenými zlatým Českým lvem, zevnitř jednotlivými písmeny, které dohromady dávají slovo „SLOVO“. Zde ve snaze o alespoň nějakou interpretaci můžeme uvažovat například tak, že jednotlivé písmeno neznamená nic, ale teprve jejich spojením je možné něco získat, nejspíše nějaké slovo. A že teprve spojení obrázků v rychlém sledu umožní uvidět plynulý pohyb v čase. V převlékacích či zkušebních kabinkách jsme sami, abychom se po oblečení do vhodných šatů začlenili do proudu masové módy, a přesto že uvnitř jsme sami, stále jsme příslušníky jednoho národa, ať si tam oblečeme cokoliv, atd. Například. Možností je mnoho a z vnějšího pohledu mohou být cele zaměnitelné, nedělejme si tedy zbytečné starosti. Protože nahlédneme-li do tiskové zprávy, nalezneme sice potvrzení toho, že na výstavě jde o souvislost mezi krásným uměním, sportovními disciplínami a o jejich vztah k pravidlům, ale vzápětí nás může silně znejistit široký výčet jejich jednotlivých parametrů, kterými se výstava zaobírá: „dokonalost těla, dokonalost ducha, způsob techniky, odraz těla, měření úspěšnosti, zachování hierarchie, nastolení ideálu, clona reprezentantů, upírské kredo, konsenzus jazyka, závan vzduchu, vítězství a prohra, grotesknost snažení, androgynní harmonie, heroizace bojem, reprodukce dohod, mechanické vznikání, tělesná teplota, opětovné popření času, zmnožená štafeta, masa, huronský smích, vděčná komunita, intenzita výkonu, strategický požadavek, vyrovnaný tep, azimut, správně zvolené nástroje a popěvky, kolektivní duch, gradovaná trofej, teplo domova, účelová záměna, posílená identita, zdravá nedůvěra, mutace a rozkazy, skupinové převleky, spříseženství minulých a příštích, nalézání alegorického slovníku, idea zapadání, dýchání v podzemí, slepá víra a spolehlivá prozřetelnost.” Co naplat. Hromádka konotací, sdělení žádné. 

V retrospektivní části výstavy bylo možné spatřit práce, v nichž metoda, kdy – cituji opět z textového panelu – Rafani „divákovi předkládali přesně vymezené názorové spektrum, jehož okraje záměrně zostřili a celek zesílili vizuální inscenací“, nesla i své ovoce. V dalších částech výstavy však tato metoda zdá se uplatněna není, každopádně tam bohužel nenacházíme žádné přesně vymezené názorové spektrum, ani jediný záměrně zostřený okraj, ani žádný celek, který by bylo možné zesílit vizuální inscenací. Přičtěme k tomu ještě fakt, že sice – opět cituji z textového panelu – „po zhruba pěti letech existence Rafani přestali být spokojeni s dominantním konceptuálním principem práce a v roce 2006 přestali používat text jako příliš určující a ideologicky nabitý”,ale že zároveň zjevně nechali svou výstavu vybavit a do značné míry i určovat texty, jichž sami nejsou autory. A je na čase položit si otázku: Co je to tedy za metodu, kterou nyní volí Rafani, kteří si vždy na své metodičnosti tak zakládali? 

Ale je tu ještě jedna možnost, totiž že problém není v metodě, ale naopak v tématu, které je na rozdíl od jejich mnoha předchozích na této výstavě příliš široké, složité, nejasné, a tedy špatně zacílené na to, aby mohlo být úspěšně zpracováno právě metodami Rafanů, kterým jako by v Brně docházel dech. 

Milí přátelé, hlavu vzhůru, loučím se s pozdravem Gott mit Kunst! 

Váš 
Dr. Hirsch