Milí přátelé, milí umělci, milý kunstWerku,
vzpomněl jsem si na naše relativně nedávné rozhovory o fotografii a jejím využití coby uměleckého prostředku a spolu s tím na rozpaky, které Vám takové využívání fotografie dokáže způsobit. Tentokrát nepíši proto, abych kritizoval něčí práci, ale abych Vám navrhl východisko.
Váš sklon považovat fotografii za problematické médium, například kvůli snadné dostupnosti eskalované digitálními technologiemi, mě nepřekvapuje. Reprodukovatelnost fotografie již těžko může být snazší, míra profanace těžko může být vyšší. Existují sice i tendence uchylovat se k rozličným starým a pozapomenutým metodám a budovat tak jakýsi avalon pro ty vlastnosti fotografie, které v její elektromagnetické podobě již nenalezneme. Leč tyto snahy povětšinou bývají cítit i staromilstvím a romantickým odérem vývojky a já vím, že tato cesta retroperverze Vám blízká není. Nejméně zpochybnitelnou dosud snad ještě zůstává role fotografie jako nástroje dokumentace, ale nakolik je to role skutečně podstatná a natolik především služebná, je otázka. I role fotografie ve službách umění konceptuálního je Vám ostatně známa dostatečně.
Já Vám však vzdor tomu všemu pravím: Fotografii jako nástroj umění není třeba odvrhnout, je třeba ji jen osvobodit. K tomu by mohla posloužit skvělá metoda, kterou doporučuji Vaší pozornosti a ke které mě zprostředkovaně přivedl Bc. Jan Maštěra. Řeč je o metodě mentální fotografie, při níž je fotografický obraz zprostředkován pouze silou představy, mentální energií. Ani toto ovšem není metoda nová, ani neznámá, jen pouze trestuhodně zanedbaná a umělci – alespoň pokud vím – dosud nevyužívaná. Již na počátku dvacátých let prováděl experimenty s mentální fotografií profesor císařské univerzity v Tokiu Tomokiči Fukurai (který byl však následně pro svou činnost z tokijské univerzity vyloučen), ostatně tradice této metody v Japonsku je dlouhá, o čemž svědčí například experimenty Hidea Uchidy za použití paralaktické montáže. Nicméně asi nejvýznamnějším mentálním fotografem byl Ted Serios z Chicaga.
Historický rozbor však mým cílem není. Naopak praktická práce s touto metodou a její využití na poli umění je to, co Vám teď navrhuji. Věříte-li stále trochu mým instinktům, pak nahlédněte, že právě zde je budoucí trend pro fotografii ve službách umění!
Jak začít? Nejkrásnější na tom celém je, jak snadné to je a jak nesmírně náročné zároveň. Je jedno, zda použijete klasický filmový materiál, analogovou videokameru nebo čip v digitálním fotoaparátu. V případě použití klasického filmového materiálu dokonce nepotřebujeme ani fotoaparát, pouze světlotěsně zabalený film, na který hodláme „promítat“. Je lhostejné, zda to bude film černobílý, diapozitiv, či barevný negativ, volba je na Vás, pochopitelně s ohledem na zamýšlený motiv. Pak už se stačí pouze soustředit a vetknout do materiálu představu Vámi zvoleného motivu tak, aby byl po vyvolání filmu zřetelný. Není důležité, kam film umístíme, T. Fukurai úspěšně „promítal“ až na vzdálenost 500 km, ale proč si přidělávat zbytečné komplikace. Přinejmenším pro začátek doporučuji umístit film na osu Vaší hlavy v orientaci týl – čelo, do vzdálenosti nějakých 40 cm a mentální energii vysílat po dobu v řádech desítek vteřin až minut. Expoziční dobu určíme experimentálně, v závislosti na síle našich představ. Je možné pracovat i kolektivně, v takovém případě jeden člen skupiny působí jako prostředník k vytvoření mentální fotografie a přitom vůbec nemusí vědět, o jaký motiv se jedná, zatímco další člen či členové skupiny jeho prostřednictvím společně „promítají“. Dokonce je možné volbu motivu ponechat zcela náhodě a při tvorbě nemyslet vůbec na nic, tento postup však, jak Vás znám, nebude tím, který si zvolíte.
Ještě jednodušší je práce s digitálním fotoaparátem. Objektiv světlotěsně uzavřeme, případně vůbec nenasadíme a během mentální projekce necháme fotoaparát pořizovat záznam. Výhodné je to v tom, že výsledky uvidíme hned, bez nutnosti čekat na vyvolání.
Doporučuji začít s jednoduchými dvojrozměrnými motivy a teprve postupně představy propracovávat. Nebojte se brát v potaz barvu, pracujte jak s motivy konkrétními, tak abstraktními, nalezněte svůj vlastní rukopis a silné téma.
Počítejte však s tím, že Vám nějaký čas ovládnutí této metody zabere, výsledky však nepochybně budou stát za to. Takže milí přátelé, teď už jen s nadšením do práce!
S přáním mnoha úspěchů vás zdraví
Dr. Hirsch
