Milí přátelé z řad ještě milejšího kunstWerku,

ozývám se po delším čase, abych Vám pogratuloval ke zdařilé Knize chat, jež oblažuje mé srdce v těchto sychravých dnech. Především bych Vám však rád předestřel několik drobných a spíše obecných poznámek k disciplíně fotorealismu, které mě napadly v pražském Rudolfinu na výstavě Beyond Reality.

„Přistoupíme-li na to, že fotografie osvobodila malířství od napodobování, pak to udělala tím způsobem, že mu je sebrala, a chce-li malířství přece jen cestou nápodoby jít, musí si napodobování od fotografie půjčit přes to, že ho sama fotografie vůbec nepoužívá, ačkoliv se tak na první pohled tváří“ (původ citátu tu na výslovnou žádost autora neuvádím).

Je zřejmé, že malba a technický obraz nehovoří stejnou řečí, byť se v ní používají stejná nebo podobná slova, která však pokaždé znamenají něco jiného. Právě v případech, kdy tato slova zní stejně, je třeba hledat rozdílné motivace k jejich použití. Fotorealistická malba, která odkazuje k technickým obrazům tím způsobem, že používá řadu znaků charakteristických právě a pouze pro technické obrazy, konkrétně fotografii, pracuje se sdělením, že její předlohou byla či mohla být konkrétní fotografie, existující předmět nesoucí světelnou stopu něčeho, čemu říkáme realita. Mohlo by se zdát, že význam této (hypotetické) fotografie-předlohy se jejím nesmírně věrným převedením do malby radikálním způsobem změní. Já se však přikláním ke stanovisku, že její význam se nezmění naprosto nijak, pouze se na ni nabalí otázky po důvodu, proč byla jistě velmi náročnou cestou do podoby malby převedena (existovala-li vůbec).

Je celkem nasnadě, že jistou motivací pro převedení (hypotetické) fotografie do malby by mohla být snaha prokázat řemeslné mistrovství malířské techniky. Ale věru se mi nechce věřit, že by to bylo tak jednoduché.

Další možnost je, že se opravdu jedná o snahu změnit a zmnožit významy fotografie-předlohy pomocí nesmírné energetické a časové investice do jejího věrného převodu v malbu. Výsledkem je nesporně fascinující předmět, ale uvěřím-li v existenci fotografie-předlohy, zdá se mi pohříchu často jeho význam stále nejasný, respektive stejně jasný jako u jeho předlohy. Byť opět mohu být fascinován mistrovstvím autora, budu si stejně klást otázku, zda mě toto mistrovství dokáže v otázkách po motivaci uspokojit dostatečně.

Ale je tu ještě jedna eventualita. Totiž neexistence té fotografie-předlohy. V tom případě pak autorovi malby prostě nezbylo nic jiného, než aby si ji sám namaloval v okamžiku, kdy naznal, že potřeba její existence je pro něj zřejmá. To považuji za přístup vpravdě úctyhodný.

Opusťme ale pro tuto chvíli problematiku možnosti, že ona fotografie-předloha nikdy nemusela existovat, a soustřeďme se na mírně odlišný pohled. Ve věku technických obrazů jako by svět před našima očima (včetně již existujících technických obrazů) byl pouhým polotovarem. Zachycením světa do dalších technických obrazů dochází k jeho přeměně z polotovaru na nový tovar, a otevírá se tak celá nová vrstva, v níž svět může být obchodován. A v určitém okamžiku se nabízí možnost, jak s tímto tovarem obchodovat na poli artbizu ještě účinněji – totiž opětovným převodem technického obrazu do obrazu tradičního, při kterém je původní technický obraz přepracován a zdánlivě opředen novými významy, jež mu umožní sehrát s divákem v našich postkonceptuálních časech tu pravou hru technoreality a technoimaginace.

Než dosti, není mým cílem dělat z fotorealismu černého kozla, jakož ani z výstavy, jejíž několik exponátů mě k tomuto krátkému zamyšlení inspirovalo.

Navíc je to celé jako vždy složitější, a na to milí přátelé nezapomínejme: autoři a tvůrci – a nemám teď na mysli pouze atlety fotorealismu – jsou pouhými tovaryši, neboť pravými mistry hry na přeměnu polotovaru na tovar jsou jejich kurátoři.

S přáním klidných dnů vás zdraví
Dr. Hirsch

Waldau 21. 11. 2012