Milí přátelé z kunstWerku,
již delší dobu sleduji různé aktivity spojené se snahou přiblížit složité a často ne zcela srozumitelné postupy tvůrců na poli moderního umění nejen poučeným návštěvníkům galerií, ale i širší populaci, obeznámené s fenoménem moderního a současného umění jen velmi povrchně, či vůbec. Shledávám tyto aktivity jako nanejvýš důležité a potřebné zejména v době, kdy můžeme pozorovat, jak se celý umělecký provoz jakoby zavinuje sám do sebe a výsledky práce současných autorů můžeme často vnímat například již jen jako řetězce konotací na jiná díla dané oblasti. Takový řetězec dokáže rozklíčovat pouze hluboce erudovaný znalec ranku, v němž dílo vzniklo, a ještě mu to dost možná k ničemu dobrému není. A právě zde vzniká prostor pro činnost popularizátorů, lektorů-vykladačů, kteří se snaží umožnit nahlédnout do útrob kunstbetriebu i laickému pozorovateli, a umění mladé i etablované mu co nejvíce přiblížit. Jakkoliv je mé pozorování těchto aktivit spíše mimoděčné a nesystematické, dovolím si předestřít Vám několik postřehů, které by Vás snad ve Vaší práci mohly inspirovat.
Jako příklad lze vzít třeba doprovodnou instalaci lektorského oddělení na výstavě Huga Demartiniho ve Veletržním paláci, v jejímž rámci „můžete vytvořit okamžitou sochu existující pár chvil, sestavit prostorový objekt z geometrických kovových prvků nebo červeno-modrou razítkovanou strukturu“. Toto „interaktivní studio“ je mj. vybaveno zařízením, které umožní vyfotografovat shluk barevných brček, které návštěvník po Demartiniho vzoru vyhodí do vzduchu, a snímek si následně může stáhnout do svého telefonu. Divák se tak může ocitnout v kůži tvůrce, využívajícího ke své práci prvek náhody a pomíjivosti, sám může takové dílo vytvořit a dokonce je mít fotograficky zdokumentované. Zdá se to být skvělé: Co jiného poslouží k pochopení nějaké činnosti více než možnost si ji zkusit na vlastní kůži? Přesto se zde, milí přátelé, neubráním otázce, zda tento způsob, jak přiblížit divákovi umělcovu práci, není ve skutečnosti až příliš riskantní a zda diváka (a teď již vlastně diváka-tvůrce) nepřivede naopak na scestí. Z určitého pohledu totiž tato zdánlivě až neuvěřitelná snadnost, s níž lze vytvořit něco velmi podobného uznávanému a na výstavě vystavenému dílu, může být pro diváka-tvůrce velmi zavádějící. Je-li totiž celá věc zdánlivě zredukována pouze na vyhození čehosi do vzduchu a následnou dokumentaci, může se pak stát, že divák-tvůrce je uveden v omyl: jako by jím vyhozená brčka stála naroveň Demartiniho vyhozeným špejlím a naopak. Jako obvykle sílí můj pocit, že věc je ve skutečnosti podstatně složitější, a nejsem si jist, zda právě vyhazování brček do vzduchu přispěje k tomu, aby i divák-tvůrce nabyl pocitu podobnému. Přičemž jsem zároveň toho názoru, že právě takový pocit je dobrým začátkem každé snahy o porozumění čemukoliv. Ale uznávám, že je to snad trochu extrémní a snad i neopodstatněný úhel pohledu – vždyť je to již dlouho, co jsme byli Beuysem poučeni, že každý člověk je neurčitý člen umělec.
Vedle lektorských programů je častým nástrojem popularizace umění instituce workshopu. Za ideální je považováno, když workshop vede sám umělec a osobně a nezprostředkovaně tak může pomoci účastníkům s výrobou něčeho velmi podobného tomu, co vytváří sám. Zde bych rád uvedl další příklad z vaší domoviny: workshop vedený oblíbeným umělcem Františkem Skálou. Od jeho konání sice uběhla už delší doba, ale z té zprávy o onom workshopu jsem se vzpamatoval až teď. Sám jsem se jej pochopitelně nemohl zúčastnit, nicméně když jsem se o jeho průběhu doslechl, byl jsem fascinován! Umělec zde i s pomocí členů své rodiny pomáhal účastníkům s výrobou kytar vytvářených po vzoru jeho vlastní populární série těchto hudebních nástrojů-artefaktů. „Když se řekne Skála, vybaví si znalci jeho díla okamžitě kytary. Dělá je nejen jako artefakty na zeď, ale některé jsou i funkční a hraje na ně ve skupině M. T. O.,“ uvedl lektor D. Hrbek.
To celé mě konečně přivádí k myšlence, kterou jsem chtěl směřovat právě Vám, členům kunstWerku. Jak nejlépe popularizovat, vysvětlovat a zpřístupňovat nejširší veřejnosti zásadní díla a s nimi i celou epochu moderního umění? – Umožnit této laické veřejnosti si příslušná konkrétní díla vlastnoručně vyrobit a vlastnit je. Vždyť kdo by netoužil ozdobit si příbytek nějakým ikonickým dílem slavného umělce – nebo alespoň něčím velmi podobným? A není nic snazšího než uspořádat například workshop podepisování pisoárů dle Duchampa či poutání na sáňky dle Beuyse. I Vás teď už jistě napadá nepřeberné množství dalších vhodných děl, která by bylo možné obdobně milovníkům umění zpřístupnit. Je jisté, že tyto snahy již v různých obměnách probíhaly a probíhají, ale stejně tak je jisté, že jich stále není dost. Je třeba přiložit ruku k dílu!
Těším se na výsledky a přeji Vám mnoho úspěchů při osvětové činnosti.
S pozdravem Váš
Dr. Hirsch
