Když začala v sedmdesátých letech 20. století za oceánem vítězit ve společenskovědních disciplínách multikultura, vynořil se i tzv. zastřešující termín asijská americká literatura. Zprvu ji zastupovali – pravděpodobně díky rostoucímu ekonomickému a politickému vlivu – převážně autoři čínského původu, a několik jich bylo záhy kanonizováno. Kromě jiných také Amy Tan (nar. 1952), jejíž debut Klub radosti a štěstí (1989, česky Knižní klub 1993), formálně vynalézavou stavbou zachycující čínsko-americkou přistěhovaleckou zkušenost, posloužil feministkám k rozborům vztahů matek a dcer.

Před dvěma lety vyšel této spisovatelce ve Spojených státech šestý a prozatím poslední román Údolí úžasu, klasifikovaný nejen na Wikipedii, ale i drtivou většinou angloamerických recenzentů jako feministický. Do češtiny ho přeložila Eva Hauserová, mediálně se profilující jako feministka, a titulu se letos ujalo nakladatelství Motto, které se zaměřuje slovy svého programu na „kvalitní beletristickou literaturu především pro české čtenářky“ (Halina Pawlowská, Barbara Nesvadbová apod.) i „knihy nových žánrů, např. foodwritingové romány, které kombinují příběhy o lásce s recepty“. Nezasvěcení tudíž pravděpodobně znejistí: číst Údolí úžasu, či nečíst?

V anotaci, uveřejněné na stránkách distribuujícího Kosmasu, se říká, že Údolí úžasu je „působivý epický příběh dvou generací žen na pozadí měnící se Šanghaje přelomu 19. a 20. století“. Nutno hned poznamenat, že epický je délkou (670 stran), nikoli tvarem, a že historických faktů je v něm pomálu. Téměř celý se odehrává v prvotřídním domě kurtizán, kde se, jak protagonistka románu hlásá, „setkává Východ se Západem“. Prostředí je to jistě exotické, leč – nepochybně v rozporu s autorčinou intencí – vykazuje přesně ty znaky, které Edward Saíd ve studii Orientalismus (1987, česky Paseka 2008) připisuje textům psaným prismatem nadřazeného Západu: americká majitelka zmíněného podniku Lucia aka Lulu v něm Orient pozoruje a studuje za účelem zisku, čímž ho degraduje na pouhý objekt, a tradičně uváděnými femininními rysy (pasivitou a iracionalitou) jsou tu obdařeny jak ženské, tak mužské postavy. Ty ženské přitom mají fatální slabost pro pohledné muže a naopak, hned nadvakrát uchopený vztah matky a dcery ploše osciluje mezi láskou a nenávistí, resp. idealizováním a démonizováním, a nijak hluboce pojatá není ani myšlenka ženské solidarity: Lulu i její dcera Violet sice mají čínské přítelkyně, jež mají očividně sloužit jako tlumočnice místní kultury, jejich instrukce jsou však navzdory povrchové přitažlivosti (jde přece o erotiku a sex) neúnosně monotónní a fádní.

Proklamovaná působivost příběhu pak má patrně spočívat v zápletce, opět nadvakrát se točící kolem ztracené lásky a ztraceného dítěte; a aby paralely byly obzvlášť zjevné, hlas Violetiny matky zní stejně jako hlas Violet. Obě hrdinky přitom své pocity vyjadřují jazykem pokleslých časopisů: hojně používají klišé („Nemohu se už vrátit a být tou dívkou, kterou jsem bývala“), citově vypjaté lexikum („Přál si lásku tak velkou, až by ho bolela její plnost“) a nádavkem šroubovanou syntax („Dovolila jsem sama sobě mu důvěřovat a ta důvěra se v mém mozku změnila v jed“). Proč je takový román uveden mottem z Walta Whitmana, básníka novátorsky opěvujícího individualitu, zůstává záhadou; leda že by Amy Tan chtěla sebeironicky poukázat na privilegovanou pozici danou vzděláním, trvalým místem pobytu a společenskou třídou, z níž sama píše.

Suma sumárum se tedy zdá, že zatímco americký literární provoz se tak prvoplánově drží politické korektnosti a genderových teorií, až mu snadno unikají i zásadní prohřešky vůči oběma těmto trendům, české nakladatelství prokázalo čich a prohlédlo, že Amy Tan vykročila do říše čtiva. Ačkoli možná i Motto spláče nad výdělkem – chce-li tedy opravdu nabízet „převážně humoristickou beletrii“, neboť po komice jakéhokoli druhu není v Údolí úžasu ani památky. A nijak slavné to nebude ani s „pozitivním nábojem“; než čtenář dospěje k happy endu v podobě multigeneračního a mezikontinentálního setkání, jeho energie se kriticky přiblíží k nule.