V izraelské literatuře za poslední půl století nikdo překvapivě nepřišel s prózou, která by tak výrazně zastupovala válečný žánr jako román Rona Lešema (nar. 1976), někdejšího novináře a dnešního scenáristy, který pracovně strávil tři roky na palestinském Západním břehu a v pásmu Gazy. Jeho románový debut Jestli je ráj vydalo v překladu Davida Hrona nakladatelství Garamond.

Kniha zachycuje každodenní život jednotky izraelské armády střežící na přelomu tisíciletí v jiholibanonském bezpečnostním pásmu pevnost Beaufort. Vypravěčem je mladý a impulzivní velitel Liraz Liberti, který pochází z nižší, pracující vrstvy a nedisponuje žádným vyšším vzděláním. Tomu odpovídá jeho machistický, sexistický a nezřídka také vyloženě protiarabský jazyk, který ze syrového textu této prózy činí až brutální válečný memoár. A je to také právě jazyk, co formálně nepříliš invenční próze propůjčuje zvláštní – a v posledku také sporné – kouzlo.

Jak zaznamenali především izraelští recenzenti, Liraz (aka Erez, protože Liraz je přece „babský jméno“) se vyjadřuje hyperhovorovým stylem, v němž se to přímo hemží odkazy na izraelskou populární kulturu (třeba na zpěváka Chanu Charmona: „A ne ledajaký, je to Arab. Ale dobrý Arab.“) – jejíž součástí se nakonec stal i sám tento román se 150 000 prodanými výtisky. Terčem cynického armádního slangu jsou různé typy lidí, vojáků, ale především gayů (pro které tu existuje téměř padesát výrazů od „rvát futra“ přes „objímat stromy“ až po „zaříkávače koní“). K tomu je v jazykové hře ještě ortodoxní argot pro erotická a sexuální témata, který například místo obratu „osahával jsem ji“ říká „měl jsem s ní jednání“ a často je, jak je zjevné z proměny „šukání“ v „ťukání“, založený na záměně prvních písmen – a který se střetává s rudimenty biblického jazyka (viz údajně nejtěžší klatba „Kéž by ti ukradli lístek ze Zdi nářků“). To vše pak stojí v ostrém protikladu s neživým jazykem armádní byrokracie a jejích rozkazů: „Po příjezdu k objektu je třeba zkoordinovat veškeré prostředky nutné k provedení rychlé rekombinace.“

Erezův slovník je tedy povýtce nekorektní, stejně jako jeho dělení vojáků na ty, co mají jemenský a co aškenázský původ, a stejně jako poznámky o etiopské kuchyni či ruských holkách. Nezdá se sice, že sám hrdina románu by se coby heterosexuální sefardský Žid nějak povyšoval, ale rozhodně se ani nijak neblíží proklamovanému izraelskému multikulturnímu ideálu. A na rozdíl od náboženských sionistů nejde ani „cestou národního konsenzu – službou u vojenských jednotek a sebeobětováním“, protože zoufale touží přežít.

Také je zjevné, že Erez ani na okamžik neopustí izraelský úhel pohledu. Beaufort je pro něj zkrátka předsunutá pevnost a on ani jeho „caparti“ (rozuměj vojáci) nikdy nepoužívají termín okupace, který lze naopak nalézt ve většině angloamerických recenzí. Pro protagonisty románu jsou všichni Libanonci potenciálními teroristy toužícími po pomstě a o jejich lidský rozměr se vůbec nezajímají; to už spíš o libanonskou krajinu, která jim připadá jako „bezbřehý zelený oceán“, přičemž „jestli je ráj, tak vypadá takhle“. Během procesu dehumanizace nepřítele tito Lešemovi vojáci dehumanizují i sami sebe.

Někteří jsou si toho však vědomi a během služby v armádě záměrně přeruší vážné vztahy či odloží jarmulku. Nejsou také stroje a snad každý z nich včetně Ereze se někdy na chvíli fyzicky nebo duševně zhroutí. Všichni až na výjimky nesnášejí média, která mají podle nich rozkladný vliv – „chtějí hlavně urvat pár záběrů zlomených vojáků na pohřbu“ –, zatímco oni se se smrtí nejlepších kamarádů musejí vypořádat. Což také činí slovní hrou začínající vždy stejnou formulí „On už ne“, jež působí až jako terapeutické zaklínadlo – a která se v celé próze opakuje jako leitmotiv.

Spíše než román válečný je Lešemova próza, jak už to bývá, románem protiválečným, zpřítomňujícím rozpor mezi válečnou a civilní existencí, hrůzy ozbrojeného konfliktu i jeho chaos, který podobně jako v Hellerově Hlavě XXII jen umocňují shora udělované absurdní příkazy. I Erez, který skutečně chce být „vzorný voják“, je jednou neuposlechl a skončil ve vězení, a stejně to udělá zas. Podobně jako celým rozpolceným izraelským národem konce druhého milénia i jím začínají zmítat pochyby: je, nebo není na Beaufortu za co bojovat? Opravdu zabraňuje izraelská vojenská přítomnost na této pevnosti zabíjení dětí v kibucech a únosům izraelských vojáků, což jsou dva argumenty, jimiž se ustavičně ohání velení a vláda ocitající se pod sílícím mezinárodním tlakem? A nakolik lze oproti tomu věřit heslům protestních demonstrací a hnutí „Mír teď“?

Svým způsobem je tento román velice zdařilou, jazykově strhující prózou o vnitřních pnutích a paradoxech Izraele. Země, kde je možné mít na tričku nápis „Pryč z Libanonu“, a přesto v něm bojovat – a nakonec i padnout. Země, kde se jen „šest minut letu“ z Beaufortu „po obchoďáku prochází nějaká kočička“ a „z kalhot jí lezou tanga“. Země, kde je každý román nějak se dotýkající tématu armády zároveň příběhem dnešního západního dospívání. A země, kde to slovy přesvědčivého vypravěče, který se od začátku do konce sebeironicky nazývá idiotem a roku 2001 slouží v Gaze, pořád neskončilo. A také vypravěče, který se nebezpečně ocitl, což jeho tvůrce nemohl vědět (v Izraeli vyšla Lešemova prvotina roku 2005), v létě roku 2006 v roli proroka.

Tehdy vypukla tzv. druhá libanonská válka, a to – k rozčarování evropských liberálních intelektuálů – právě z těch důvodů, které předvídal už Erez: Hizballáh představuje hrozbu a provokovat nepřestal. Byla to válka, již z počátku podporoval i takový proslulý „holubičí“ spisovatel jako David Grossman – a jeho román Žena prchá před zprávou z roku 2008 nám poskytuje příležitost k srovnání.

Grossmana charakterizuje hlubinné zkoumání izraelské mentality, jak se utvářela během bouřlivé historie tohoto relativně mladého státu, a upřímná snaha vyhnout se všudypřítomné vojenské terminologii. Naproti tomu Lešemův debut bere věci v prvé řadě tak, jak takzvaně jsou, bez nuancí a nároků na osvobození jazyka ze zavedeného používání. Hrdinové obou autorů se ovšem znepokojivě protínají v tom, že pro současnou izraelskou situaci nevidí žádné bezprostředně myslitelné východisko. A to je – zvlášť v nepřítomnosti jiných hlasů – neradostné.