Píše se rok 1977 a nacházíme se v Middletonu, fiktivním maloměstě v Ohiu, kde na předměstí žije jedna navenek šťastná rodina. Jednoho dne ale ke snídani nepřijde šestnáctiletá dcera Lydia a posléze je nalezena mrtvá v jezeře – což je, vezmeme-li ještě v úvahu vedlejší postavu špatného kluka odvedle, docela tradiční melodramatický motiv s žánrovým příslibem detektivky či thrilleru. Debutující Američanka Celeste Ng ale v románu Vše, co jsme si nikdy neřekli (přel. Jana Kunová, Odeon 2016) míří jinam: pod zdánlivě klidným povrchem spořádaných maloměstských životů a rodinných vazeb hodlá prozkoumat jejich psychopatologické hlubiny. A to v jediné čínsko-americké rodině v celé komunitě – klíčem k jejímu neblahému fungování tudíž může být etnická jinakost.

Autorka se volně opírá o vlastní zkušenost. Její otec-fyzik a matka-chemička se do USA přistěhovali koncem šedesátých let z Hongkongu a ona sama se provdala za bílého Američana, s nímž má dítě. Problematiku etnicky smíšených manželství a dětí z nich vzešlých poslední dobou zevrubně studovala. Dva detaily z jejího osobního života jsou pro pojednávaný román významotvorné: jedním z prvních darů, které její matka dostala v nové vlasti, byla kuchařka Betty Crockerové, nezbytný manuál pro každou dobrou manželku, matku a hospodyňku, a oba její rodiče jako akademici i jako asijští imigranti měli stran vzdělání své dcery vysoká očekávání.

Podobné nároky na svou dceru kladou i Lydiini rodiče. Její matka Marilyn je tu motivována vzpomínkami na vlastní matku, někdejší jižanskou dámu, jíž se náplní života stala výuka předmětu domácí hospodářství, opírajícího se právě o kuchařku Betty Crockerové, a její otec James Lee zase jako čínský Američan druhé generace vyrůstal na Středozápadě coby naprostý outsider a zoufale se snažil do americké společnosti zapadnout – mimo jiné i tím, že se stal profesorem amerických dějin se specializací na téma kovboj v americké kultuře. Oba tak ztělesňují klíčové aktéry „dramatu nadaného dítěte“, jak je roku 1979 pojmenovala psycholožka Alice Millerová: dva do sebe ponoření jedinci promítají nesplněná přání a sny do svého dítěte, které potlačí vlastní touhy, jen aby frustrované rodiče potěšilo.

Je možná příznačné, že Leeovi si k těmto pochybným cílům ze svých dětí vybrali právě Lydii. V románu je totiž o ní řečeno, že „podědila matčiny modré oči […] [a sourozenci] vědí, že je to jen další důvod, proč ji má maminka nejradši. I tatínek“. Další důvody jejich volby již v textu nenajdeme. Z Lydiiny smrti tudíž nelze vinit, jak tvrdí někteří recenzenti, rasismus komunity; na vině je selhání rodičů, kteří sice nejsou výslovně krutí, ale neprojevují ani rodičovskou lásku. Sami přijali předsudky většinové bílé společnosti včetně jejích estetických měřítek (viz román Toni Morrisonové The Bluest Eye z roku 1970, do češtiny přeložený roku 1983 jako Nejmodřejší oči a roku 1995 jako Velmi modré oči), a jsou to právě oni, kdo Lydii vnímají jako pouhý rasový nebo genderový objekt.

Celeste Ng se zjevně pokouší vymezit proti stereotypním očekáváním. Činí tak ovšem poněkud konvenčním způsobem: původem orientální stereotyp odvážné a dominantní matky-tygřice (viz memoáry Amy Chua z roku 2011 Válečný pokřik tygří matky) či dcery-tygřice (viz próza pro starší dívky May-lee Chai z roku 2013 Tygří holka) jednoduše převrací naruby tím, že profesním úspěchem je posedlá nikoli čínská, nýbrž americká matka Marilyn. Ta navíc svůj genderový protest vůči rodině vyjádří tím, že přestane vařit, kdežto Jamese dostane jeho dočasná milenka Louisa Chenová (je to pochopitelně jeho první studentka asijského původu, kterou posléze jmenuje svou asistentkou) mimo jiné na čcha-šao pao, „nejmilejší jídlo jeho otce“ (které pochopitelně připravovala zase jeho matka). Neméně problematický je samotný název románu: hraje do not dalšímu stereotypu, podle něhož užvanění Američané vychovávají svoje děti nadbytečným vysvětlováním, zatímco moudří Orientálci si vystačí s mlčením. Odmítá-li tedy Celeste Ng v eseji Proč nechci být další Amy Tan snadné – a mezi multikulturními akademiky tolik rozšířené – etnické škatulkování autorů, její debut se ho zdá bohužel spíše potvrzovat.

Tento dojem ostatně nechtěně upevní Jamesův finální moment prozření, jehož se mu poměrně prvoplánově dostane ve chvíli, kdy svým automobilem ujíždí za svobodou. Když si totiž uvědomí, co znamená slovo „jiný“ pro něj („ťaman, rákosník“) a co pro Marilyn („převody jejího mozku běží potichu, bez užitku“), nepřekročí hranice konstruování kolektivní (zde rasové a genderové) identity. K verbalizaci identity individuální nedojde ani v intimním okamžiku s Louisou: slovy „všechno je na ní jiné: pružnost jejích údů, struktura její pokožky“ jen vyjadřuje její etnickou (a připusťme také věkovou) jinakost.

Přijmeme-li dvojsečnou poučku, že v rámci literárních diskusí o etnické identitě je třeba mít na zřeteli jak společensko-historický kontext, tak umělecké ztvárnění, dojdeme k závěru, že k boji se stereotypním vnímáním rasy a genderu Celeste Ng nijak zásadně nepřispěla. Stereotypy buď opakuje, nebo je staví na hlavu, čímž ale v podstatě jen potvrzuje – v protikladu k dnes protežovaným akademickým teoriím Judith Butlerové o performativitě – jejich duální povahu a stálost. Roli jazyka v konstruování sebe sama a toho druhého, tj. jiného, pokládám v literární tvorbě za ústřední.
Nad dílem Celeste Ng, které reprezentuje nezanedbatelnou část současné americké literatury, mám však pocit, že uvízlo ve slepé uličce.