Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet dva svazků od různých autorů. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme věty Viktora Šlajchrta, které si zapisoval v červenci před osmi lety.


Viktor Šlajchrt, foto Karel Cudlín

Jeho Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue 87/2012.



Jedna věta
Viktor Šlajchrt

ČERVENEC

1. 7.
Den před koncem školního roku si moje žena Jana, profesorka na gymnáziu, zlomila nohu a belhá se teď, chudák, hůř než já; přenechal jsem jí proto pokoj v přízemí, kde je vše potřebné po ruce, a přestěhoval se do pracovny v patře, odkud se oknem nekoukám na ulici, ale do zahrad – je tu jiné světlo, jiný vzduch, jako bych odjel někam na prázdniny.

2. 7. Když jsem večer vyšel na dvůr, oslnil mě rudý záblesk – ve zpětném zrcátku luxusního vozu, který mi někdo zaparkoval před brankou, se odráželo zapadající slunce.

3. 7. I smrt má svůj životopis: ve skrytu počata rodí se, roste, osamostatňuje, až se nakonec udělá pro sebe.

4. 7. Na zahrádce lze přírodu nejen obdivovat, ale také oždibovat.

5. 7. Zeleň za oknem se vzdouvá v podvečerním větru, jako by se zahrada chystala vyplout do vzdálených přístavů.

6. 7. „O císařské Vídni se tvrdilo, že je příjemná, avšak královské a císařské město Praha takové určitě nebylo, ani zvenčí ani uvnitř; bylo sršaté, urputné, bojovné a hrozivé, žít v něm mohlo být podivuhodně napínavé a vzrušující, nikoli však příjemné,“ píše Johannes Urzidil a Friedrich Torberg dodává, že v Praze „byl v podstatě každý literátem nebo se za něj považoval, i když v životě neuveřejnil ani řádku, to se pak dokonce považoval za lepšího literáta, než byli ti veřejně uznaní“ – vida, jaká setrvačnost v téhle lokalitě vládne bez ohledu na lidi a národy…

7. 7. Kultura, dokud nezklasičtí, bují podobně jako kultury plísní a bakterií – v příliš čistotném prostředí se nikdy pořádně nerozvine.

8. 7. Jiný pan K., o dvanáct let mladší než Kafka – synovec známého mecenáše, rebel, krasavec a lovec žen, zkrachovalý divadelník, mizerný žurnalista, avšak mistr manipulace a propagandy, tichý přítel hlučných dobrodruhů, milenec hollywoodských krasavic, sovětský agent pro nejchoulostivější záležitosti a tajný kat v pozadí vražd na celém světě, prodloužená ruka Moskvy ve vyděšené Praze Gottwaldovy éry, jmenovec feldkuráta ze Švejka, „krásný Katz“ se mu říkalo – oběsili ho, když mi bylo sedm měsíců.

9. 7. Literární výchova? – nebo spíš sebevýchova, sebedenunciace, sebedestrukce?

10. 7. Své nejlepší myšlenky by myslitelé neměli pouštět z ruky, jinak se jich jako obvykle chopí nadšenci, kteří je dovedou k příšerným koncům.

11. 7. Nejostřejší konkurenční boj zuří mezi těmi, kteří věří ve své poslání vylepšovat svět, a těmi, podle nichž je každá změna k horšímu.

12. 7. Čím je společnost rozumnější, tím šílenější názory si musí ambiciózní intelektuál vypěstovat, aby si ho vůbec všimli.

13. 7. V noci divná bouřka, místo jednotlivých blesků a hromů jednolitá záře a stejnoměrné rachocení, obojí chvílemi silnější, chvílemi slabší, jako by si někdo pohrával s reostatem u centrálního ovládání obrazu a zvuku.

14. 7. Z dopisu Tomáše P. – „Když už jsme u Kazatele, vzpomněl jsem si na to, jak maminka, aniž tušila, jak skvěle ho parafrázuje, říkávala často: Co je do všeho, když nic není.“

15. 7. Šikovný šéf dovede zařídit, aby podřízení zapřahali do vozu fi rmy koně svých nejlepších i nejhorších vlastností, které každý z nich krmí na svůj vlastní účet.

16. 7. Dokážu dělat to, co umím nebo co se můžu naučit, ale dělat dobře to, co neumím a co se nedá naučit, vyžaduje genialitu, která není povinná.

17. 7. Muset psát může být horší než nesmět.

18. 7. Kdysi slibné, pak chvíli slavné, ale dnes už jen matně povědomé jméno, které ani neláká k bližšímu seznámení…

19. 7. Po celou cestu z Vejprt slibovali tříletému Arnoštkovi, že z našeho dvorku uvidí spoustu letadel, slibovali mu to ještě u nás v kuchyni, aby byl hodný a hezky jedl, ale když jsem ho pak vzal ven, dobrou půlhodinu se žádné letadlo neukázalo, i když tu jindy nalétává k přistání jedno za druhým – možná normální pauza v letovém provozu, možná drobný úskok Všemohoucího, aby si chlapec nemyslel, že se může na rodinu ve všem spolehnout.

20. 7. Ale nakonec bylo veliké štěstí žít s literaturou, psát o ní, bavit se o ní s přáteli, být jejím pokorným, bezvýznamným, ale díky tomu také bezuzdně svobodným panošem.

21. 7. Pro efemérní lásky se člověk aranžuje, dělá se hezčím, velkorysejším, odvážnějším, vtipnějším, zatímco doma marně předstírá, že není tak hrozný, jak si jeho životní partner už léta myslí.

22. 7. Lidem, kteří si potrpěli na úhledný zevnějšek, říkával tatínek „zprdukuličky“ – dlouho jsem etymologii toho slova nevnímal, později mi bylo protivné svou proletářskou nevraživostí k eleganci, ale dnes mi občas přijde vhod, když se zamýšlím nad obzvlášť vykutálenými kulturními projekty.

23. 7. Bacha na grafologa, napíšeš mu, a on tě bude mít přečteného.

24. 7. Flusserův black box – temný mezistupeň, kde se něco podstatného děje, ale kontrolovat můžeme jen vstupy a výstupy – takhle se ve fotoaparátu mění skutečnost v obrázky, takhle se v těžkých chvilkách noříme zděšeni do zoufalství a vracíme se odtud s poklidnou beznadějí.

25. 7. Léto jsem jako chlapec nejčastěji trávil v tatínkově chatě na Berounce – nejvíc si pamatuji léta chladná a deštivá jako letošní, kdy jsem zalézal do nízkého podkroví, četl si strašlivě pitomé rodokapsy z první republiky a hodiny pozoroval mlžné opary nad lesy a dravé ptáky v ostrém větru nad údolím; za slunných dnů jsem žil naplno, paměť však přišla zkrátka.

26. 7. Pro chytré lidi je inteligence normálka, ale my přihlouplejší pociťujeme každý její záblesk jako zázrak.

27. 7. Neohroženost je v češtině synonymem statečnosti, k čemu je však statečnost těm, kteří nejsou ohroženi?

28. 7. Při svých toulkách Sečuanem popíjel Pavel D. v kterési vísce s místním prostopášníkem, řeč se stočila i na nemravnosti a zpustlý Asiat mu do zápisníku propisovačkou nakreslil čínské znaky pro výrazy, jaké jsme si šeptali v pubertě; včera jsme si ten notes z cest prohlíželi ve vinárně – normální čínské znaky, z nichž jsme nic neslušného nevyčetli, ovšem Pavlova kamarádka sinoložka nad nimi rudla studem, že prý něco takového v životě neviděla.

29. 7. Od Múz k Medúzám, se srdcem nadranc…

30. 7. Odkudsi, snad z hloubi rodové nepaměti, se ve mně právě dneska v sobotu vzedmula nezřízená chuť na šoulet – a to mám všechny své předky, kam až dohlédnu, pohřbeny na katolických hřbitovech.

31. 7. Nebýt žízně a potřeby močit, možná bych se ani neprobudil.