V závěru textu o knize Gabriela Martineze-Grose o Ibn Chaldúnově teorii imperiálních říší a její univerzální aplikaci na světové dějiny (Teorie a dějiny imperiálních říší, Bubínek Revolveru, 23. 3. 2015) jsem uvedl, že dílo pojednává o světě, který skončil již v 19. století, je světem „has been“ pohlceným západní technologickou modernitou. Tak pro mě tato práce Martineze-Grose vyznívala.

Nyní svůj názor musím korigovat vzhledem k jeho poslední knize Fascination du jihad – fureurs islamiste et défaite de la paix (Paříž, 2016), v níž se autor pokouší aplikovat Ibn Chaldúnovu teorii o vzájemně závislé dvojici usazených, vnitřně stabilizovaných imperiálních říší s právním státem a všeobecně odzbrojeným obyvatelstvem a okolních bojovných nomádských kmenů i na naši současnost. Formuluje tak originální a také velmi znepokojivou hypotézu, která umožňuje nahlížet aktuální vlnu terorismu z nečekaného zorného úhlu a v nově uchopeném kontextu. Zjednodušeně řečeno: současný svět je v podstatě západní imperiální říší, v níž ovšem takové faktory jako postupující odzbrojení někdejších občanů-vojáků (dědiců francouzské a americké revoluce), kteří západní říši vybudovali, všeobecná pacifikace, chronická fiskální krize, desolidarizace individualistických společností, ochabnutí dobyvatelské víry ve prospěch ideologické a civilizační superiority Západu, vlažná vláda mírumilovných hodnot odporu vůči otevřeně agresivnímu jednání vede k odsunutí násilí do marginálních zón, z nichž úzce solidární a velmi bojovné, dobře vyzbrojené menšinové skupiny (moderní obdoba oněch Ibn Chaldúnových nomádských beduínů) rozpoutávají proti imperiálním centrům nemilosrdný boj. Takovými marginálními skupinami jsou podle autora například narkotrafikanti ve Střední a Jižní Americe nebo mafiánská uskupení v Evropě, na Rusi a v Číně. Mezi nimi mají význačné postavení islamisté z Al-Káidy či nověji Islámského státu, zejména z toho důvodu, že na rozdíl od ostatních disponují jednoduchým a velmi koherentním diskursem, který vyvolává širokou odezvu a má fascinující účinek – na mnohé lidi na Západě, hledající „silné“ hodnoty (za něž stojí za to obětovat vlastní život) a transcendentální smysl života.

Pronikání tohoto diskursu je posilováno paradoxním efektem západního imperialismu: jestliže se Západ v dnešní době nachází v pozici imperiálního ústupu a zdaleka již nevládne světu, i nadále se zejména ve vlastním sebe-vědomí tematizuje v termínech „jako by tomu tak nebylo“, a tedy vše, co se ve světě děje, nahlíží jako nutný důsledek západní politiky. Je zkrátka neschopen připustit, že jisté události jsou výsledkem činnosti jiných aktérů, jednajících dle zcela jiných logik, které se vymykají západnímu pojmovému uchopení a zařazení do Západem narýsovaných dějin. Západ se pak cítí „vinen“ za vše, co se děje: např. se domnívá, že násilné dění v arabském světě nemůže (podle teorií třetího světa, které se rozvinuly v padesátých a šedesátých letech) nebýt než důsledkem někdejší koloniální politiky Západu v této oblasti. Zároveň přetrvává epistémická pýcha Západu: západní komentátoři jsou stále ještě přesvědčení, že vědí lépe, co se děje v hlavě Arabů, než Arabové sami, a neberou je vážně.

Martinez-Gros odmítá tezi jiného význačného analytika současného terorismu Oliviera Roye, podle níž je role islámu víceméně zanedbatelná, neboť je to jednoduše jen aktuální forma radikality. Radikalita dle něj existuje v podstatě permanentně a jen nabírá dle význačných diskursů, které se v té které době dostanou do popředí, zdánlivě odlišné podoby: pro konec 19. století to byl anarchismus, poté fašismus a extrémní pravice, komunismus, pro sedmdesátá léta diskurs extrémní levice a dnes je to tedy islamismus. Royovým hlavním argumentem je, že protagonisté džihádismu mají jen velmi chabou reálnou znalost islámu, Korán neznají, pouze indoktrinováni recitují pár nazpaměť naučených veršíků. Radikalismus se vynořuje u lidí, kteří se z toho či onoho důvodu (narušené psychické či rodinné pozadí, sociální obtíže v integraci, zkušenost s vězením atd.) k němu přiklání, protože existující společenská nabídka životní dráhy je neuspokojuje. Dle Martineze-Grose naopak není výběr islámu jako vektoru radikality náhodný. Proč se dnešní radikalita živí z islámu, a ne třeba z ekologie či levičáctví? Autor odpovídá, že jde o jediný monoteismus, který předpisuje povinnost války v rámci náboženské praxe. Nadto jde v džihádismu o náboženský proud, který je schopen formulovat svoji ideologii ve vlastních termínech a z vlastních zdrojů, nezávisle na historii psané Západem. Je schopen rozvinout nezávislou vizi světa a dějin. Daří se mu dokonce infiltrovat své termíny do diskursu svého protivníka a tím jej mást. Vývoj je přitom postupný a na Západě se mu nevěnuje dostatečná pozornost: ještě v případě Iránu a uchopení moci Chomejním se mluvilo o „revoluci“, jejímž plodem byla „islámská republika“, používaly se tedy termíny ze západního arsenálu porozumění historii. V případě Islámského státu se mluví o „kalifátu“ a „džihádu“, přebírají se tedy již termíny původem z islámské civilizace, jejichž obsah a dosah západním komentátorům uniká, zatímco je naprosto zřejmý pro každého muslima.

Martinez-Gros odmítá námitku, že jeho teorie přehnaně stigmatizuje celou muslimskou komunitu, která je ve své drtivé většině mírumilovná. Jestliže tato většina muslimů – kteří odmítají být redukováni pouze na náboženství, chtějí existovat individuálně, nemají často žádnou potřebu nosit závoj atd. – vskutku existuje, pak pro džihádisty to žádní muslimové vůbec nejsou: jsou pro ně rovněž nepřáteli, o to záludnějšími, že se podle nich jen tváří jako muslimové. Nezapomeňme, že drtivá většina obětí atentátů a válek vedených džihádisty jsou právě muslimové.

Je tedy možné, že se džihádisté dostanou k moci? Martinez-Gros odpovídá, že v dlouhodobém výhledu to nelze vyloučit, pokud se džihádismu podaří přetrvat. Považuje ale ve shodě s Ibn Chaldúnem, podle něhož všechny stabilizované říše se strukturovanou sítí měst a ekonomiky vždy podlehly beduínům, za jisté, že se moci chopí nějaká síla zrozená na okraji naší společnosti, pokud se zcela dovrší její odzbrojení. Nemocní jsme totiž my, kteří postupně opouštíme svět ozbrojených občanů, který instituovaly Francouzská a americká revoluce a kterým na tomto světě bytostně záleží. Okrajové menšiny pouze využívají naši slabost a aktuální historický vývoj má bohužel tendenci tuto slabost podporovat. Jisté je rovněž, že samotné státy, které se v současnosti stále více dostávají do vleku egoistických imperiálních oligarchií, nemohou proti džihádismu vytvářet účinnou hráz – dle Martineze-Grose je třeba obrátit se na lid, i když to dnes zní jako sprosté slovo. Hlavně je třeba zabránit kompletní imperiální dichotomii mezi beduíny a usazeným obyvatelstvem, která předpokládá na konec vždy podrobení usazených obyvatel měst násilníky. Menšiny nám prostřednictvím svého násilí vždy budou klást otázku, jestli si svou svobodu zasloužíme.