Na internetovém portálu Echo24.cz vyšel článek Michaela Žantovského, ředitele Knihovny Václava Havla. Je opatřen titulkem „Veleben i zatracován. 20 let od Havlova rudolfinského projevu“ a postaven jako „polemika“ s politologem a publicistou Bohumilem Doležalem. Text není zajímavý tím, co se v něm říká o Havlovi, ale spíš jako ukázka nesoudných ředitelských manýrů.

V prvním odstavci autor píše: „Je to taková naše tradice. Pokaždé když si náš národní a demokratický projekt natluče nos, najde se generál po bitvě, který pohotově přispěchá s jednoduchým vysvětlením, kdo za to může. Je to pochopitelné […] u těch, kdo proti svobodě a demokracii sami piklili a nyní potřebují alibi. Je to smutné a zvláště zavrženíhodné u těch, kteří to možná někdy se svobodou mysleli vážně. Mezi ty druhé počítám i novináře, druhdy premiérského poradce a demokratického aktivistu Bohumila Doležala.“ A o kousek dál: „Mnoho mých přátel se domnívá, že nemá smysl polemizovat se stereotypními útoky zneuznaného bručouna. Podceňují však důslednost a píli, s níž Bohumil Doležal soustavně přičítá úpadek české svobody a demokracie zhoubné roli Václava Havla“.

Potíž samozřejmě není v tom, že by se s Doležalovými názory na Havla nedalo nebo nemělo polemizovat, nýbrž v trapných, okatě přezíravých „figurách“ a nesmyslech, které Žantovský užívá, aby vyzdvihl údajnou nicotnost protivníka, na něhož argumentačně nestačí. Doležal přece není žádný „generál po bitvě“: v Čechách se zřejmě nenajde jiný autor, který by se místní politické situaci a polistopadové demokracii věnoval tak soustavně a zodpovědně, nemluvě o tom, že před katastrofou, k níž došlo v posledních volbách do Sněmovny, varuje minimálně pět let. Jeho kritika určitých rysů Havlova politického působení také nepřichází jako „jednoduché vysvětlení“ poté, co si „náš národní a demokratický projekt“ natloukl nos – naopak, je to kritika dlouhodobá, dosti promyšlená a těžko se s ní lze vypořádat bez práce.

Není příliš překvapivé, že Žantovský ve svém výpadu odkazuje na jediný článek, v němž je Havel zmíněn pouze ve slovním spojení „havlovské iniciativy“. Když však navíc zařazuje Doležala mezi lidi, kteří „to možná někdy se svobodou mysleli vážně“, když označuje jeho počínání za „zvláště zavrženíhodné“ a když ještě zdůrazní, že Doležalovy „filipiky jsou rajskou hudbou v uších komunistů přičítajících Havlovi (právem) vůdčí roli při rozboření jejich ráje na zemi, který si my starší dobře, ač trochu jinak pamatujeme“, překračuje už hranici slušného chování. Michael Žantovský je asi dobrý úředník a diplomat, ale zdá se mi, že v českém veřejném životě a myšlení nezanechal na rozdíl od Doležala výraznější stopu, respektive stopovat jej lze ponejvíce podle toho, že po roce 1989 dokázal vždycky zastávat nějakou tu funkci. Před Listopadem, kdy „aktivistu“ Doležala buzerovala tajná policie, protože to „možná […] se svobodou myslel vážně“, psal Žantovský mimo jiné písňové texty pro oficiální zpěváky („Já, ty a pes, co mu říkáš Blesk / touláme se krajem dětských snů. / Já, ty a pes, co mu říkáš Blesk / štěstím topíme se v proudu dnů.“), s disentem neměl nic společného, představoval typickou „šedou zónu“. Nikdo by mu takové věci asi nepřipomínal, kdyby se dnes blazeovaně nenavážel do člověka, který celým svým dlouhým dosavadním životem a prací potvrzuje, že pro něj svoboda a poctivost představují vyšší hodnotu než prebendy, a který za své názory mnohokrát ručil a ručí osobním nepohodlím.

A za druhé: Žantovskému vadí, že je Doležal kritický k Havlovi. Dobře – co místo toho nabízí? Tirádu na rudolfinský projev z 9. prosince 1997, v níž se snaží čtenářům sugerovat, že tehdejší prezident projevil bezmála vizionářské obavy o českou demokracii. Jenže ono to bylo trochu jinak. Havel tehdy dosti opožděně pronášel věci, které dávno před ním pojmenovávala, a to mnohokrát a přesněji, spousta jiných lidí, mezi nimi v neposlední řadě právě Bohumil Doležal. O zmíněném projevu jsem psal v době, kdy jej Havel pronesl (článek Opožděné prezidentovy poznámky vyšel 10. prosince 1997 v Lidových novinách a je zařazen i do nedávno vydaného výboru Jak kdo), snad si mohu dovolit z něj zde citovat:

„Vzhledem k tomu, že ČR je ve vážné politické krizi, a také v souladu s pověstí hlavy státu byla tato řeč očekávána s jistým napětím jako zásadnější příspěvek k aktuální situaci. Je poměrně překvapivé, že se nakonec jednalo o soubor obecných konstatování, učiněných navíc ex post – totéž, co říká Havel, píše spousta lidí už několik let a nezdá se, že by se někdo z politiků donedávna namáhal vzít je vážně. Ostré nesouhlasné reakce některých osobností, především V. Klause, pak víc než o obsahu řeči vypovídají o jejich vlastních politických problémech. Pan prezident se například domnívá, že je nutné, abychom všichni – a politici především – dodržovali zákony i nepsaná pravidla morálky, protože bez všestranné kultivace mravního řádu nemáme šanci na dosažení klidu, stability a prosperity. Požadavek kultivace se vztahuje i na řád právní. Jsou to dobré teze, nedá se proti nim jistě nic namítat, taky je verbálně vyznává celá česká politická scéna. Důležité by však v současné době bylo zamyslet se nad tím, jak tyto zásady uvést do života, jak nezůstávat jen u proklamací. Je namístě připomenout i to, že Havel své výzvy k mravní obrodě národa nedávno značně zproblematizoval obchodováním s nedůvěryhodnou společností Chemapol. […] Pokud jde o ekonomiku a hospodářskou transformaci, ta se podle prezidenta ‚zastavila v půli cesty‘. Kdeco je sice ‚formálně privatizováno‘, ale nelze dobře poznat jasné a konkrétní vlastníky, kteří by se věnovali zvelebení svých podniků. Zmíněny jsou i vytunelované banky, jejich propojení s krachujícími podniky, nedostatečný právní rámec privatizace atd. […] To všechno již bylo řečeno a pojmenováno. Projev vyvolává dojem, že pan prezident si přečetl noviny několik měsíců zpátky, potom si sedl a sepsal to, co se mu zdálo správné a pravdivé. Nemohl tím v podstatě nic zkazit, ale ani nemohl říct nic výraznějšího a politicky významného, nic, co by zmatenou společnost trochu narovnalo. V úvodu své řeči Havel prohlásil, že kritizuje celou politickou reprezentaci samostatné ČR: ‚Záměrně přitom nerozlišuji a nechci rozlišovat jedny od druhých podle stupně odpovědnosti či zavinění, byť je jasné, že někdo za to může víc a někdo méně. Ale o to teď přece nejde. Oč jde, je alespoň telegraficky vlastní chyby pojmenovat.‘ V tomto východisku je ukrytý Havlův omyl – dnes jsme ve stadiu, kdy už nestačí transformační chyby v obecnosti zpětně pojmenovávat, je třeba být konkrétní, ať už se to týká osob, nebo událostí a záměrů.“

Nechci Havla zatracovat – když si čtu jeho řeč z Rudolfina dnes a uvědomím si, co v současnosti zaznívá z Hradu a z politické sféry vůbec, samozřejmě se těžko bráním nostalgii po době, kdy byl hlavou státu kultivovaný člověk, jehož si při všech výhradách bylo možné za mnohé vážit. Jenomže nostalgie je nevěcná: k současnému marasmu vedla dost dlouhá cesta, Václav Havel ji jako významný český politik spoluurčoval a těžko ho dnes lze pouze velebit, například tím, že se jeho starý projev vytrhne z dobových souvislostí, ocituje se z něj pár obecných frází, prohlásí se za „věštbu“ – a použije jako klacek na kritika.