Když člověk stojí přibližně uprostřed kamenného schodiště stoupajícího montmartrským kopcem k bazilice Sacré-Coeur, nemůže si nevšimnout zužujícího se několikapodlažního činžáku po pravé straně. Vypadá jako příď zaoceánské lodě, která zakotvila kousek od baziliky s úmyslem sledovat město pod sebou. V půdním bytě tohoto domu bydlela francouzská výtvarnice českého původu Terry Haass, narozená 17. listopadu 1923. A tady jsem také poprvé v životě zažil, pro co existuje okřídlený obrat: oněměl úžasem.


Terry Haass, 2000, foto Jaroslav Formánek

Z tohoto bytu lze totiž pozorovat placatou Paříž opravdu jako z můstku kapitána. A dole se vskutku rozprostírá moře. Moře střech, věží, komínů a kopulí, které se díky měňavému světlu a mrakům hýbe a přelévá anebo zklidňuje a vyhlazuje jako skutečná vodní hladina. Je to nezapomenutelný výhled, jenž ovšem nepostrádá lidský rozměr. „Kapitánský můstek“ Terezie Haassové, jak se jeho majitelka jmenovala za svého života v Československu, je totiž městu se všemi jeho zvuky i pohybem na dosah. Pozorovatel je proto vnímá jinak než z nebetyčné výšky Eiffelovy věže či z mrakodrapu Montparnasse, odkud Paříž působí jako umělá maketa, skládanka z dětských kostek. Tolik o ojedinělém vizuálním zážitku.

Zážitek lidský vycházel z osobnosti drobné výtvarnice s bílými vlasy, která i šedesát let po odchodu z Československa stále hovořila velmi dobrou mateřštinou. Z jejího výrazu, gest a obsahu sdělovaného jsem vnímal moudrou vyrovnanost a vnitřní klid, vědomí pomíjivosti lidské existence, hmotných statků, různých pozlátek a rádoby nutností života. Jako by pohled z ptačí perspektivy na město, jež zažilo slávu i katastrofy a i za současného blahobytu neustále vřelo sociálními nepokoji, zbavil Terry Haasovou veškerých iluzí o pozemském štěstí. Když ale v průběhu dalších schůzek začala tu a tam vyprávět o svém nevšedním životě a taky ukazovat své malby a grafiky, pochopil jsem, že v Paříži možná lidsky i umělecky dozrála, avšak k výše zmíněným vlastnostem dospěla nejen na základě svých životních zkušeností, ale i vůle jít si za svým navzdory okolním tlakům či zrovna aktuálním společenským a uměleckým trendům. Zkrátka díky schopnosti a odvaze být jiná než ostatní.

Na kapitánském můstku se při těch setkáních v útržcích zjevovaly vzpomínky na prvorepublikové Československo, na dvojí úspěšný útěk před nacistickým vyhlazovacím táborem, na pád Francie, atmosféru Lisabonu, přelidněného emigranty, na přijetí ve Spojených státech i na poválečný americký mccarthismus, na návrat do Evropy, spolupráci se světově proslulými umělci, ale i na šťastná putování za zaniklými civilizacemi Mezopotámie či neméně šťastné okamžiky při tvorbě díla, kdy „ruka jede po papíře a člověk zmizí“.

To vše obsahuje rozhovor v Revolver Revue č. 51 z roku 2003, k němuž po počátečním váhání a přímluvách redaktora pařížské Revue K Romana Kameše nakonec kývla. Čtenář Bubínku jej nalezne za tímto textem. Pokud jde o její výtvarné dílo, nejsem v této oblasti odborník, nicméně si troufnu napsat, že po úvodním období zasvěceném figurativní kresbě a kresbách a grafikách ovlivněným kubismem se těžiště zájmu Terry Haassové přesunulo pod vlivem několikaletého pracovního pobytu na Středním východě, ale i osobního studia východní filosofie a náboženství k otázkám zachycení světla, prostoru a času. Přesněji řečeno k vyjádření toho, co a jak tyto fenomény sdělují citlivému nitru. Tak alespoň na mě působily rozvlněné spirály, čáry a křivky, ale i symetrické nehybné obrazce vystupující z hlubiny anebo záblesky ve tmě, do sebe vklíněné hvězdné propletence, amorfní stopy v pusté krajině, shluky a chuchvalce někdy až dervišovsky roztančených barev na pozadí bílé či jiným barevným odstínem postižené nicoty.

V rozhovoru je rovněž zmíněna pomoc tibetským uprchlíkům v padesátých letech minulého století. Terry Haassová spolu s norskou malířkou Lillene Vogtovou tehdy v Norsku založily školu pro mladé Tibeťany. Po publikaci interview jsme se k této kapitole jejího života jednou vrátili. Řekla mně tehdy přibližně tyto věty: „Víte, když jsme to v Norsku s Lillene vyřizovaly, tamní úřady si daly podmínku, že si mladí Tibeťané ve škole musí osvojit i základy křesťanské věrouky. To nás zaskočilo a s obavami jsme to oznámily dalajlamovi. On nám však odpověděl: ‚Vždyť je to jedno, ať se z Evropy klidně vrátí jako křesťané, židi nebo muslimové, pokud z nich budou dobří a laskaví lidé, nemůžeme být šťastnější.‘ Tak krásné a hluboké vyznání tolerance, a nemusíme jej vztahovat pouze na náboženství, jsem nikdy předtím ani potom už neslyšela. Kéž bychom takto začali uvažovat i v Evropě, jinde ve světě.“ K tomuto přání lze připojit i to, co v podobné souvislosti zmínila v našem rozhovoru. „Ale kdo je ochoten stvrdit tento myšlenkový potenciál svým každodenním životem, třeba i za cenu vlastních útrap či nesnází?“

Terry Haassová, která zemřela 1. března 2016 ve věku třiadevadesáti let, toho schopná určitě byla.



Nerada se někam vracím
(s výtvarnicí a archeoložkou Terry Haassovou hovoří Jaroslav Formánek)


Terry Haasová se narodila v Českém Těšíně v roce 1923. Od roku 1939 studovala historii umění v Paříži. Studium dokončila na newyorské škole Art Students’ League. Poté pracovala v ateliéru 17, který vedl malíř a rytec Stanley Wiliam Hayter, a vyučovala grafiku na Brooklyn College a New York City College. Na začátku padesátých let se vrátila do Paříže a stala se členkou proslulého grafického ateliéru Lacouriere. Zájem o orientální náboženství, mýty a filosofii ji přivedl ke studiu archeologie, zaměřené na mezopotámské kultury. V letech 1954 – 1969 se zúčastnila francouzského archeologického výzkumu v Afghánistánu, Iránu, Izraeli, Libanonu a Turecku. Pobývala rovněž v Norsku, v Německu a ve Švýcarsku. V Norsku se podílela na otevření školy pro děti tibetských uprchlíků. Své grafiky, malby a ilustrace vystavuje po celém světě a její díla jsou součástí sbírek většiny významných muzeí a galerií. T. Haasová je svobodná, dnes žije a pracuje v Paříži.

Co vás nutilo k neustálému pohybu, než jste se usadila v Paříži?
Zpočátku to byl židovský původ. Z Československa jsme odešli před Hitlerem v době, kdy Sudety už patřily Německu a síť se zatahovala. Historie se opakovala o rok později v Paříži zdecimované porážkou. Opět jsme balili kufry a přes francouzský jih a Španělsko zamířili do Lisabonu. Tam jsme uvízli na delší dobu, ostatně jako většina tehdejších běženců. Dostat se do Spojených států nebylo snadné. Americký konzulát byl obležen zástupy lidí z celé Evropy. Nakonec se nám to podařilo. Maminka měla v USA bratrance, který nám poslal potřebné doklady. Po válce jsem se do Francie ráda vrátila. Atmosféra mccarthismu ve Spojených státech byla nesnesitelná a stipendium ke studiu v Paříži mně přišlo víc než vhod. Teprve pak nastalo období, kdy útěk před vnější podobou lidské existence, tedy uřvanými ideologiemi ohrožujícími život, vystřídaly cesty spojené s hledáním smyslu existence, které jsou ryze individuální. V mém případě souvisí s výtvarnými sklony a zájmem o archeologii.

O odchodu z Československa a Evropy mluvíte v množném čísle. Putování za svobodou a nadějí žít absolvovala celá rodina?
Do Spojených států jsme dorazili s matkou a bratrem. Můj otec zůstal v Československu. Už jsem ho nikdy neviděla. Skončil v Terezíně. Později zahynul ve vyhlazovacím táboře.

Jaké máte vzpomínky na první republiku?
Žili jsme v dědečkově domě v Mohelnici na Moravě a pak několik měsíců v Praze. Vzpomínky na dětství, rodiče, ale i učitele a spolužáky mám velmi hezké. Dojemný byl zejména kult Masaryka. Dodnes si živě pamatuju, jak jsme před portrétem moudrého patriarchy ve škole odříkávali básničky o poslušnosti a lásce, čímž měl být zaručen náš klidný a spokojený život. Tak nám to alespoň vštěpovali do hlav. Je pravdou, že jsem v té době necítila a neměla žádné problémy. Ty přišly později.

Masarykovo dílo se přesto rozsypalo jako domeček z karet a vy jste byli nuceni vyrazit na cestu. Necítila jste se podvedena?
Asi bych na tu cestu vyrazila i za jiných podmínek. To už mě zajímalo výtvarné umění, chtěla jsem do Paříže. První republika je zkrátka moje dětství. A mýty nebo kouzelné pohádky o bájných bytostech přece k dětství patří. Proto si ony básničky pamatuju v dobrém. Mrzelo mě, když Československo zmizelo z mapy Evropy, ale svět jsem již vnímala jinak. K tomu mně pomohlo právě malířství.

Jak to myslíte?
Ještě před válkou jsme s matkou a tetou navštívily Itálii. Pamatuji si to jako dnes, když jsme stály v Miláně před Leonardovou Poslední večeří. Ony pak někam poodešly a já tam zůstala dlouhé minuty sama. Z kompozice i celkového výrazu Leonardova obrazu vyzařoval záhadný mír, který mě zcela naplnil a dojal. Tehdy jsem samozřejmě ještě netušila, že opravdové umělecké dílo je odrazem otevřené duše a lze v něm nalézt asi největší lidskou hodnotu – vnitřní klid. Po tomto zážitku se však něco ve mně otevřelo. Začala jsem se intenzivně zajímat o výtvarné umění, hledat u jiných i v sobě onen vnitřní klid. Svět v podobě klubka rozhádaných států prosáklých neustále se opakujícími sociálně-ideologickými spory tím nezmizí, ale přestane hrát hlavní roli. Není vám úplně lhostejný, ale zároveň nepřijmete jeho základní postulát – za každou cenu vnucovat svůj názor či řešení. Byť by vypadalo jako konečné.

Takže vaše výtvarná práce je hledáním vnitřního klidu?
Je to můj způsob vyjadřování, při němž někdy nastane šťastný okamžik, kdy člověk zmizí. Ruka jede po papíře a člověk se ztratí.

Když jste poprvé dorazila do Paříže, jaká tady panovala atmosféra?
Z německého postupu ve střední Evropě byli Francouzi zděšeni. Na druhou stranu však působili dojmem podivné bezstarostnosti. Věřili, že se jich to netýká. Ve vzduchu sice viselo napětí jako před bouřkou, ta jim však připadala bezpečně vzdálená. Když jsme jim vyprávěli o našich zkušenostech, většina obyčejných lidí to nechtěla slyšet. Navíc je ukolébalo neustálé vychvalování neprostupnosti Maginotovy linie.

Nacistická síť se začala opět zatahovat. Co vám přinesl ten krátký pobyt ve Francii?
Nové životní, umělecké, ale i jazykové zkušenosti. Mimo češtinu a němčinu jsem začala obstojně ovládat francouzštinu, učila jsem se ruštinu. V jakékoliv krizové situaci také poznáte obnaženou, a tedy pravou tvář života, kterou za normálních okolností překrývají různé vrstvy pokrytectví, falše či sebeklamu. Francouzi si mysleli, což ostatně platí pořád, že jsou národem výjimečné kultury, která z nich automaticky dělá výjimečné lidi. Za normální situace se chovali k cizincům vcelku velkoryse. Pak ale utrpěli bleskovou porážku a zemí se valilo cizí vojsko. Z příjemných lidí se náhle staly osoby, jímž byl cizinec na obtíž.

To ale lze za tehdejší chaotické situace, kdy se každý staral jen o své nejbližší a o sebe, částečně pochopit, nemyslíte?
Tím, že nás přijali, se k něčemu zavázali. Nemuseli to přece dělat. Situace nebyla růžová, ale proč si hned vylévat zlost z vlastní neschopnosti a zbabělosti na cizincích. Nechovali se tak naštěstí úplně všichni, ale během pěšího putování ke španělským hranicím po nás často i stříleli. Sehnat nějaké jídlo bylo rovněž velmi obtížné. Ještě nepanoval pozdější válečný nedostatek, ale potraviny byly pouze pro Francouze.

U tak velkého a historicky starého národa, který svou existenci vybudoval na kulturní výjimečnosti, pravidelně zaráží i rychlost a míra kolaborace.
Při takovýchto otázkách je nejprve důležité stanovit, co to vlastně je francouzská kultura. Přesný jazyk či gastronomická pestrost, smysl pro racionalitu nebo sklon k revolučnímu chaosu, pracovitost anebo úcta k tradici? Možná z každého něco, ale výskyt zbabělců, hulvátů a domýšlivců se tím oproti jiným národům výrazně nezmenší. Samozřejmě lze vypočítat řadu básní, obrazů, oduševnělých románů, brilantních esejů či humanistických úvah, jimiž Francie obohatila svět ve smyslu hledání krásy, ušlechtilosti nebo spravedlnosti. Ale kdo byl ochoten stvrdit tento myšlenkový potenciál svým každodenním životem, třeba i za cenu vlastních útrap či nesnází? Pár jedinců, kteří jsou výjimeční nejen jako Francouzi, ale i jako lidé.

Můžete někoho citovat?
Třeba spisovatel Émile Zola nebo filosof Michel de Montaigne. Jejich díla jsou odrazem jejich životů. Zolu v době Dreyfusovy aféry nenáviděli, házeli po něm kameny a chtěli ho zabít. Jeden čas musel emigrovat do Anglie, ale v hledání pravdy necouvnul. Jiný způsob života by pro něj asi neměl cenu.

V New Yorku jste dokončila studia a začala pracovat v Hayterově ateliéru. Co to obnášelo?
Hayter byl původem Angličan, světoběžník, výborný rytec a pedagog. V newyorské čtvrti Greenwich Village si otevřel velký ateliér, kde pracoval a vyučoval. Bývala tam bezvadná atmosféra, spousta mladých umělců, ale i známých výtvarníků jako například Juan Miró nebo André Masson. Učila jsem se od něj i od jiných různým grafickým technikám, experimentům a neustálému hledání nových forem projevu.

Z čeho jste v té době žila?
Zpočátku jsem měla malé stipendium, ale pak už jsem se živila svými obrázky, učením v ateliéru i ve školách. Pojmem učení bych ovšem nechtěla evokovat představu nějaké katedry a suché teorie. Mně šlo spíše o to, ukázat lidem, kteří měli zájem, jakým způsobem se lze výtvarně vyjádřit.

V průběhu několika let jste projela podstatnou částí Evropy ohrožené fašismem a na čas zakotvila v Americe. Můžete tyto etapy vašeho života nějak porovnat?
V Evropě jsme pořád utíkali, v Americe žili. Ve Spojených státech byla svoboda, člověk ji cítil na každém kroku a byl sám sebou. I bez spoléhání na moudrého patriarchu nebo na výjimečnou kulturu.

Jak tehdejší Američané vnímali dění v Evropě?
Většinou se upřímně zajímali, odkud a proč přicházíme. Poslouchali nás, což byl oproti Francii rozdíl. Chtěli nám pomáhat a věřili, že Amerika proti Hitlerovi dříve či později zasáhne. Až do útoku na Pearl Harbor však americkou politiku ovlivňoval izolacionalismus. Neboli ať si Evropa poradí sama. O dění na starém kontinentě se však Američané nepřestali nikdy zajímat.

Udržovala jste v New Yorku kontakt s komunitou českých emigrantů?
Čas od času jsem se vídala s lidmi, které jsem poznala během nekonečného vysedávání po lisabonských kavárnách a čekání na americké vízum. Z těch známějších si pamatuju na Adolfa Hoffmeistera, který stále vyzvídal, co děláme v Hayterově ateliéru, anebo na Egona Hostovského. Někdy mezi nás zavítal i Jan Masaryk.

V rozhovoru pro emigrantský časopis Telegram z roku 1975 vzpomíná herec Jiří Voskovec, jak mocným a nebezpečným se i ve svobodné americké společnosti mohl stát „fašizující mccarthismus“. Bylo to opravdu tak nesnesitelné?
Za prvé to bylo neuvěřitelné, jak rychle a beze změny režimu dokázala svobodná společnost sama sebe terorizovat. Poválečná Amerika se stala světovou velmocí, válkou zbohatla a definitivně zažehnala hospodářskou krizi. Podle vládní propagandy ale vše nasvědčovalo tomu, že každý druhý Američan, a zvláště umělci, jsou zakuklení komunisté připravující státní převrat. Za těchto podmínek nemohlo atmosféru podezřívání, policejního sledování a vyšetřování už nic zastavit.

Měla jste i vy nějaké problémy s policií?
Tajní třeba přišli do Hayterova ateliéru a chtěli po mně, abych jim potvrdila, že je Hayter levičák. Takové oznámení stačilo, aby ho jako cizince internovali nebo vyhostili. V mém bytě se často scházeli mladí umělci, k nimž patřil i jeden černoch. Domovnice proto nelenila a velice rychle nás udala policii. V naší nelegální činnosti ji utvrdila přítomnost cizinců a také toho černocha. Mávla bych nad tím rukou, kdyby nenásledovalo nepříjemné vyšetřování, nervozita, nejistota, co bude dál.

Není určitě náhoda, že toto nelichotivé období dějin Spojených států se časově kryje s podobnými, avšak životu daleko nebezpečnějšími praktikami ve východní Evropě.
Američané by sami od sebe něco takového asi nerozjeli. Hlavním důvodem byl strach z komunismu. Pro nás to ale představovalo šok, poněvadž jsme si mysleli, že něco takového se nemůže v Americe stát.

Což je jeden z aspektů komunismu, na který se při jeho hodnocení často zapomíná. Jak tento režim dokázal vnutit demokratickým státům některá pravidla svého chování – podezřívavost, udavačství, špiclování.
Američané se komunismu nějakým způsobem bránit museli, ale nebylo nutné rozpoutávat hysterii. V životě jsem nebyla členkou žádného politického hnutí ani partaje. Mě takové věci nezajímaly a taky se na to nikdo neptal, když jsem v roce 1941 do Ameriky přijela. Když jsem Spojené státy v roce 1951 opouštěla, byla to jedna z prvních otázek, kterou imigrační úředníci nově příchozím kladli.

Proč jste se rozhodla přerušit výtvarnou práci a začala studovat archeologii?
Výtvarnou práci jsem nikdy nepřerušila. Jenom jsem pracovala po nocích a ve dne studovala. Archeologie mě přitahovala od mých prvních návštěv v muzeích, kde na archeologické památky narazíte. Prostě mě zajímaly kultury a civilizace, které už neexistují, ale s nimiž lze přes různá díla, jež po sobě zanechaly, navázat kontakt. Hlubšímu studiu jsem se však mohla věnovat až po návratu do Francie. V Americe jsem na to neměla peníze.

Nebyl to spíš únik před světem, který vás tolikrát a nebezpečně zaskočil?
Bylo to hledání a poznávání něčeho nesmírně vzdáleného a zároveň blízkého. Podoby lidské duše, jež i přes propast času dokáže oslovit. Nikdy nezapomenu na den, když jsme při jednom výzkumu objevili tři tisíce let starou hliněnou tabulku s klínovým písmem. Byl to dopis matky, která píše svému synovi, že mu posílá teplé oblečení, aby mu v noci nebyla zima.

S archeologií jste procestovala Izrael, Libanon, Afghánistán, země, kde o napětí nebyla nikdy nouze?
Mě tamní politické nebo etnické problémy nezajímaly. Jela jsem tam kvůli věcem, které se tam děly kdysi. Situace byla přesto mnohdy bizarní. Komunikujete se zaniklými civilizacemi a civilizace okolo vás je kvůli neschopnosti komunikace na pokraji zániku.

Odrazil se pobyt na Blízkém a Středním východě nějak ve vaší výtvarné práci?
Přímo na místě jsem nemalovala, to až po návratu. Člověk to nejprve musí projít, mít krajinu doslova v nohách a nechat hlavě čas, aby vše v klidu zpracovala. Určitě mě ovlivnilo podnebí, jiné barvy, světlo a zejména poušť, ten nekonečný prázdný prostor. Můj výtvarný výraz se uvolnil, zmizela přísná a geometricky pravidelná konstrukce kresby i grafiky. Na druhou stranu cítíte, že se v těch oblastech něco podstatného událo. Různé proudy náboženství i filosofie, které ovlivnily historii lidstva, tryskají jakoby z jednoho zřídla, ležícího právě tam – v Mezopotámii sumerské civilizace. Což musí poznamenat každého vnímavého člověka.

S norskou přítelkyní, malířkou Lillene Vogtovou, jste založily školu pro děti tibetských uprchlíků. Co vás k tomu vedlo?
Lillene se vrátila na začátku padesátých let z Nepálu se spoustou hrozivých informací o čínské okupaci Tibetu a existenčních podmínkách tibetských uprchlíků. Rozhodly jsme se, že pro ty lidi musíme něco udělat. Poněvadž Vogtová měla v Norsku kus země, kde stál zpustlý statek, přišly jsme na nápad přeměnit hospodářskou usedlost na školu. Neměly jsme ale peníze, ani na opravu budovy, ani na školní provoz.

Kdo vám finance na tento projekt poskytl?
Obcházely jsme s prosbou různé instituce, třeba Unesco v Paříži. Nejvíce ale pomohli umělci z montmartrského ateliéru Lacouriere. Když jsme jim vyložily, oč jde, každý nám dal nějaké své dílo na aukci, která pak proběhla v Norsku. Tehdy přispěli i Picasso, Hartung, Dalí, Masson a Chagall, kteří v Lacouriere pracovali. Daly jsme tak dohromady potřebnou částku na opravu budovy, platy učitelů a zajištění materiální existence žáků.

Kdy začala škola fungovat a co se tam Tibeťané učili?
V roce 1961. Po dobu čtyř let tam žilo a studovalo dvacet žáků. O jejich náboženskou výuku dbal tibetský lama. Norští učitelé je vzdělávali v klasických předmětech jako angličtina, matematika nebo fyzika. Pod odborným vedením se mimo to učili různým řemeslům. Třeba stolařství, zámečnictví, zemědělství a lesnictví.

Proč to trvalo pouze čtyři roky?
Taková byla dohoda se zástupci tibetského exilového hnutí. Dalajlama chtěl, aby se po čtyřech letech žáci vrátili mezi Tibeťany v Indii a své znalosti využili ve prospěch tibetské komunity.

Za posledních šedesát let jste byla jenom jednou ve své rodné zemi. Jaký máte vztah k České republice?
Sem tam si vzpomenu na dědečkův dům, ale žít bych tam už nemohla. Moc věcí se změnilo a já taky. Navíc se nerada někam vracím.

Přesto mluvíte velice dobře česky?
S hroznýma chybama. Mluvím česky jednou za čas s jedním přítelem z Německa. A to většinou po telefonu. Češtinu jsem nezapomněla díky své mamince. Až do její smrti jsme spolu hovořily pouze česky.

Kam vlastně patříte?
Administrativně do Francie, dříve to byly Spojené státy. Doma se cítím v Paříži.

Paříž, květen 2001