Publikujeme řeč, kterou na pohřbu Romka Hanzlíka (20. listopadu 1961 –
1. června 2019) v pátek 7. června pronesl Miroslav Wanek.

Vážená rodino, milá Lado, smuteční hosté.

Jako list ve větru pohybuje se lidský život, ještě před chvílí před vámi tančil po chodníku, a najednou to trochu víc foukne a list je pryč.

Máme se dnes rozloučit s Romkem, a přitom každý z nás ho má dosud před očima, živého a veselého, někdo dosud cítí jeho dotek, jinému zní v uších jeho slova, barva jeho hlasu a někdo zase vidí jeho potutelný pohled a skoro by se člověku chtělo na něj promluvit, zavolat na něho – všechno je tak náhlé a neuvěřitelné.

Často si lidé před smrtí přejí, aby se na jejich pohřbu nesmutnilo, aby jeho blízcí a přátelé žili dál a aby se netrápili. Ale každý musí vědět, že to přání je bohužel nesplnitelné.

Mně – a zcela jistě i vám všem tady v obřadní síni – prostě smutno je. Smutno po všech těch věcech, které jsme spolu zažili, po jeho laskavosti a vstřícnosti, po jeho humoru a zanícenosti, zvídavosti a romantické duši. Je mi smutno z toho velikého prázdného místa, které ve mně po něm zůstalo.

Byli jsme totiž s Romkem kamarádi bez jednoho roku padesát let. Chodili jsme spolu do školy od třetí třídy, pak se na tři roky odloučili, a když nepočítám jeho dva roky na vojně, byly to vlastně jediné tři roky, které jsme nestrávili spolu. Protože od chvíle, kdy jsem založil skupinu FPB v roce 1980, už jsme byli de facto nepřetržitě spolu. Zažili jsme spolu euforii mladíčků, kteří chtěli mít svoji vysněnou kapelu, stovky velmi úmorných a někdy velmi veselých hodin ve zkušebně a samozřejmě neméně veselých hodin v restauraci poté, kde se vše vášnivě rozebíralo a snilo se a snilo. Pak přišly první koncerty, nejprve jen v blízkém okolí, první střety se stupidní mocí, která se nás snažila zastavit a usměrnit. Musím se přiznat, že některé ty zásahy ve mně vyvolávaly obavy, ale z Romka jsem vždycky cítil klid a vyrovnanost, a i když jsem si to často neuvědomoval, působil vlastně v té skupině jako stabilní bod, jako pevný sloup, o který je možné se opřít.

Když jsem pak odešel ke skupině Už jsme doma, Romek šel se mnou. I když nemusel, šel tak nějak samozřejmě, bez řečí a vysvětlování, jak to bývá u skutečného přátelství. Během dalších jedenácti let jsme procestovali půlku světa, trávili spolu tisíce hodin v autě, sdíleli spolu všechny šmodrchance i šťastné chvíle našich osobních životů, povídali si o literatuře, o politice, o muzice a samozřejmě i o naší vlastní tvorbě, o svých starostech, nejistotách, snech, plánech, vztazích – kapela, to je skoro jako rodina, je to velmi intimní vztah. Měl jsem tedy tu vzácnou možnost po dlouhá léta nahlížet do Romkovy duše, pozorovat jeho zrání a sdílet s ním jeho pochybnosti, vnímat jeho citlivost a vlídnost, být svědkem jeho občasné bezradnosti a zoufalství, nebo naopak jeho štěstí a nadšení.

Když pak z kapely odešel, zdálo se, že se naše cesty rozejdou, ale Romek využil příležitosti a stal se naším manažerem. Postupně si tuto profesi natolik osvojil, že začal nabírat další kapely, většinou ty, se kterými se, ještě jako aktivní hudebník, často setkával na pódiu, až se nakonec pod jeho křídly ocitla téměř celá česká (a částečně i slovenská) avantgarda. Strom jeho dovedností začal neuvěřitelně košatět, začal přivážet zahraniční hudebníky, pořádat festivaly, psát žádosti o granty a zajišťovat tím financování různých projektů, z nichž jedním z nejvýznamnějších byl putovní festival Czech Music on the Road, který nám umožnil dostat se až na od nás nejvzdálenější místo na zemi – na Nový Zéland.

Romek miloval cestování a užíval si ho plnými hrstmi, ať už jako tour manager s námi, anebo soukromě. O cestování a nevyčerpatelných nových výzvách jsme ostatně spolu nejčastěji hovořili, jezdili jsme prstem po mapě a vymýšleli, kam by se dalo jet, lákaly nás ty nejzazší kouty, byli jsme takoví sběratelé rarit –Tasmánie na jihu, Špicberky na severu, čtyřicet osm projetých států Severní Ameriky. Nevynechali jsme jedinou věž, na kterou bylo možné vylézt, letěli jsme spolu vrtulníkem v Austrálii, neustále jsme si dělali statistiky. Sbírali jsme světadíly, země, města, přírodní úkazy nebo technické zajímavosti.

Romek byl z nás dvou rozhodně důslednější a úspěšnější, v San Francisku vylezl na Bay Bridge, navštívil nejjižnější město na světě – Ushuaiu v Jižní Americe, zdolal i část Mount Everestu. Vlastně toho zbylo poměrně málo, co už nestihl z našich zeměpisných snů zrealizovat.

Prožil jsem s Romkem velký kus života, naplněného hudbou a uměním, tak, jak jsme si to jako sedmnáctiletí mladíci vysnili, a byl to moc krásný kus života, smysluplný a intenzivní.

Prožil jsem s ním půl století a všechno ve mně se zdráhá uvěřit, že je to opravdu konec, že naše společná cesta skončila.

Nepřeju si to. Nechci to akceptovat. Myslím, že to tu cítíme všichni podobně.

Ale musíme ho nechat jít. Je nám přisouzen těžký úkol – žít dál, žít bez Romka.

Zůstane v našich vzpomínkách, zůstane v tom, čím nás ovlivnil, potěšil, co nás naučil.

A především zůstane v tom, v čem si z něho můžeme vzít příklad – v lidské spolehlivosti, pracovitosti, poctivosti a nenasytné fantazii.