Ivo Vodseďálek dokázal na mnoha místech svého básnického a prozaického díla rafinovaně „naivistickou“ stylizací evokovat nejeden unikavě znepokojivý stav duše, pro který nejenom čeština, ale možná žádný z jazyků na světě nemá ve slovnících dostatečně přiléhavé jméno. Obzvlášť sugestivně ztvárnil příznačné rozpoložení hrdiny ve svém prozaickém diptychu z poloviny padesátých let, tiskem publikovaném teprve v rámci jeho Díla roku 1992 a samostatně pak v Edici RR roku 2004. Zážitek protagonisty Kalvárie, starší z obou próz, který jednoho dne zabloudí do kostela, je zvěčněn těmito slovy: „Z oltářního obrazu se na mne usmívala tvář anděla. Jemná, s plným pochopením, jen a pouze pro mne. Chtělo se mi ležet na podlaze a líbat chladné dlaždice kostela. V té chvíli jsem si uvědomil, že jedině hluboká pokora a zbožnost mne zbaví odporného nánosu lidství a protilidství, humanity a protihumanity moderní doby, které vytvořily život bezcílný a pustý a z člověka se stal cynik.“ Stav v mnohém analogický zakouší ve zcela odlišném prostředí hrdina Kompensace, druhé z próz: „Z vysokých konstrukcí, kde utahoval šrouby, hleděl přes nepřehledné rozryté staveniště a cítil, jak jemu samotnému roste stavba pod rukama. Najednou se mu zdálo, že vše, co je popisováno v novinách, všechno to socialistické hrdinství je skutečností. Nadšení, které se ho zmocňovalo, bylo skoro chorobné. Byla to očistná koupel pro jeho sensibilitu utloukanou nečinností a vysedáváním v kavárnách.“

Chrám i staveniště jsou prvním i druhým z hrdinů (kteří bezpochyby mají leccos společného, avšak nejsou identickou postavou) zakrátko opuštěny a nezdá se, že by ony povznesené momenty v jejich duších zanechaly trvalejší stopu. A čtenář Vodseďálkova diptychu dost dobře neví, co si má s jejich zážitky počít. Mají to být momenty náboženského či pateticky budovatelského vytržení, snad až mystického splynutí s nadosobním smyslem? Takovému čtení brání nejenom celkový kontext jedné i druhé prózy, jejichž protagonista je v obou textech stylizován jako všech iluzí prostý dandy rozmarně registrující banalitu života v pochmurných kulisách stalinismu, příčí se tomu rovněž ironizující momenty, přítomné i v uvedených citátech a průběžně tvořící jemně zcizující komentář. A opět se musíme ptát: je tato ironie ztvárněná s takovou zřetelností, abychom si byli jistí, zda a nakolik ji můžeme a máme brát vážně? Je patos osobního prožitku, jakkoliv prchavého a při pohledu „zvenčí“ nepochopitelného, iracionálního a třebas i směšného, zcela zneplatněn ironickým odstupem? Nepostihuje tu Vodseďálek s elegantní pronikavostí charakteristické rozpoložení člověka příliš inteligentního na to, aby se bezvýhradně oddal jakékoli útěšné představě o definovatelném smyslu lidského života, a příliš vnímavého na to, aby vůči působivosti takovýchto představ a z nich vyvstávajících možností zůstal zcela netečný?

Vodseďálkovy texty tematizují tuto základní a v posledku neřešitelnou ambivalenci lidské existence nezaměnitelným způsobem. V četných záznamech svého textu, jímž roku 2010 přispěl do cyklu Edice RR Jedna věta, se Ivo Vodseďálek ohlíží za vlastním životním dílem s podobně pozoruhodnou, rafinovaně unikavou kombinací patosu, leckdy zjihle naladěného, a ironie, která ve svých nejdůvtipnějších, „trapných“ polohách shazuje nejenom sentiment příslušných textů, ale i sama sebe. V jednom ze svých záznamů Ivo Vodseďálek píše: „Objevovat pomocí myšlení, to je rozkoš, tak můžeme v minulosti nalézat ukryté krásy, každý z nás se může stát archeologem a nalézt ukrývaný princip slasti.“ V dalším záznamu nám ovšem připomíná, že každý archeolog slasti, který je k sobě alespoň minimálně poctivý, bude ve svém životě odkrývat i momenty méně příjemné: „Kdysi jsem vymyslel zvláštní druh poezie – poezii trapnou, neboť víme, že právě trapnost se velmi mocně dotýká našeho vědomí – je velmi bolestivá a často těžko ukrývaná.“

O podstatných věcech člověka tak dokázal Ivo Vodseďálek, mnohými blahosklonně přezíraný jako marginální autor triviálních jazykových hříček, povědět velmi mnoho. Jeho literární odkaz nahlížím s vděčností a úctou.