„Dětství odevzdané minulému režimu, zde ovšem s nadřazeným přídechem zakázaného zápaďáctví.“ I těmito slovy uvádí Olga Stehlíková (nar. 1977) v Listech č. 3/2014 svůj příspěvek do rubriky Básníci a jejich místa. Nezní to poněkud melodramaticky? Bylo skutečně možné odevzdat dětství normalizaci? Jsem stejně starý jako autorka, a přestože dodnes cítím dutost osmdesátých let v kostech a na jejich „přehodnocování“ jsem si vypracoval slušnou alergii, měl jsem zdá se štěstí, neodevzdal jsem své dětství než vylomeninám.

Vlastní soubor básní Olgy Stehlíkové v Listech začíná třeskutě: „Obliny oblohy oplodňované / vysokým kouřem / permanentně erektovaných komínů“. Pominu-li chybně použité epiteton (vzhledem ke staršímu otisku stejné básně mají komíny být patrně erigované) a komickou trivialitu tohoto obrazu, nelze těm veršům upřít jistou sošnost, připomínající fádní plastičnost socrealistické skulptury, k jejíž přímočaré symbolice prostě není co dodat: Hra s míčem. Dívka s tamburínou. Jaro. Ztopořené komíny. Úporná doslovnost je tu přitom nejspíš otázkou způsobu. Báseň končí verši: „Rakvička se šlehačkou už už vjíždí / do hrobu úst / zalévána věčným plamenem kávičky. / Předtím bylo maso.“ K procesuální úplnosti schází pouze rozptylová loučka. Síla básnického popisu ovšem netkví v tom, že se takříkajíc vyčerpají všechny jeho možnosti. Paradoxně jeho intenzitu ustavuje spíš negativní vymezení, tj. spíše než to, co v něm obsažené je, hraje roli to, co v něm chybí. V určitou chvíli je zkrátka třeba zadržet dech (a ruku).

V nekonečném seriálu České televize Vyprávěj slouží „dramatické osudy obyčejné české rodiny“ a velmi problematická interpretace nedávné historie jako stafáž pro přehlídku konfekčních reálií doby podávaných v jasně pastelových barvách (jakási perverzní verze bruselského snu). Sebepotvrzení a identifikace s konformním podáním normalizační skutečnosti tu funguje na principu Hele, to je naše pračka. Srovnatelným způsobem pracuje autorka, když v básni Odpoledka uzlovou dramatickou scénu, přistižení otce se sousedkou na domácím gauči („chlupná otcovská rozhalenka / trvča a ramenní vycpávky odvedle“), ilustruje řadou dobových odkazů, ve srovnání se seriálem ovšem hodnotově a esteticky náležitě přepólovaných: sousedka má na sobě stylovou obuv („klapy klapy, dřeváčku“), je tu mj. soška z Číny nebo Kuby, „krémová záchranka“, jsou tu chlebíčky, „zahraniční hodinky“, Bodie a Doyle přesně v osm, pionýři, školní socha Matka s dítětem i obligátní slupky kubánských pomerančů.

Zarážející je také laxnost a nemotornost, s níž jsou pojednána dramatická ohniska básně: Cos dělala? ptá se otec v rozhalence / uviděv čtverec obratně obrací rujný list / mění hlas a odsedá si / ačkolis neobědvala / cítíš v krku mozeček z jídelny / možná byl jeho / vystálas na něj takovou frontu / než tě igelitka Pavla Procházky trefila nůžkama do oka / Odpadla výtvarka, tati, tak jsem šla domů / místo toho svého máš v hlavě otcův, je pánského střihu / budeš tedy dělat totéž, za čtvereček stravenky“.
Verše zřejmě sugerují „pozdní“ identifikaci s otcem a jeho jednáním (resp. s maskulinním chováním obecně [vážně?]), které je duši dítěte prozatím nepochopitelné. Proč se ona identifikace musí odehrávat skrze klopotný obraz servírování otcova mozku ve školní jídelně, je nepochopitelné neméně. A proč lyrický subjekt bude „dělat totéž, za čtvereček stravenky“, představuje ještě temnější záhadu. Odkazuje se tu nějak obecně k postavení ženy? V tom případě lze namítnout, že čtvereček stravenky (ve skutečnosti to byl, pokud mě paměť neklame, růžový obdélníček) ze školní jídelny v osmdesátých letech vážně nebyl totéž co válečný potravinový lístek. Pravděpodobnější výklad zní, že verše Stehlíkové vykazují málo kontrolovanou blábolivost.

Báseň Sestry líčí, co se děje doma, když se rodiče vydají na bál („Matka otci motýlka okolo krku, otec matce paži okolo pánve.“): mj. starší sestra tu mladší trochu trápí. Není to však žádný Mechanický pomeranč. Skrze výpravné reálie (tombola, těžké parfémy, ředitel podniku, „koňakové obláčky“, Barila, „normalizační dlaždičky“, papiňák atp.), bodrou sexualitu (je-li v básni pes, pak hárá, případně „každý rok zabřezne“), mlhavě motivované siláctví („Štěňátka sestry topí v rybníku. / Nebo je věší na sousedův plot v igelitce OZ – Ovoce Zelenina.“) a řadu naturalismů různého stupně ohavnosti („Jen na mě pomyslíš, spustí se ti potůček z dírek.“) prosvítá daleko nejmarkantnější rys psaní Olgy Stehlíkové: bezradnost v práci s jazykem. Co by se při troše představivosti mohlo stát verzí Sedmikrásek utržených ze řetězu, se drolí do amúzické (skutečně nemám na mysli amuzikální) změti obrazů a přímých řečí, které postrádají styl, rytmus, tonalitu, načasování, kompozici, proporce a vtip.

Apostrofa kamaráda-modelového lůzra v rozměrné básni Ty se nese v tomto duchu: „tvoje zmrzlina byla vždycky olepená vosami / tys byl ten, co potupně uklouzl před tobogánem / tobě se vždycky začalo chtít čurat, jakmile jsi usedl v kině / tvoje plavky byly vždycky po bratrovi a takové větší, s vydřeninou mezi nohama / na tebe se nepodívala, ani jednou, ta zářivá blondýna s třpytivými chloupky na stehnech…“ Atd. Představa, že vršením banalit traktovaných banálním způsobem vznikne působivé dílo evokující banalitu našeho života, nějaké doby nebo čehokoli, je myslím zavádějící. Ač z takové sofistikovanosti autorku nepodezírám.

Nejasně podložené trpitelství, mechanické, „naschválnické“ vzývání estetiky ošklivosti (vizte, jak dokážu být nechutná!) a verbální siláctví je povědomý tón, který se dnes halasně ozývá z určitého, rozhodně ne vedlejšího proudu české prózy, jejž bychom mohli nazvat haklovsko-kahudovský. Právě jemu je vlastní směs více či méně přehrávaného, věčně pubescentního chlapáctví (typicky najmě v řeči ženských hrdinek) a ostentativního, věčně rezignovaného chcípáctví (daný termín v tomto kontextu šťastně užil Ondřej Nezbeda). Trpitelsko-obhroublý tón básní Stehlíkové, ve kterém nelze přeslechnout nucenost, však můžeme považovat leda za ohlas, ozvěnu, aspiraci, toužení (slyšte, jak TAKY dokážu být nechutná!). Nepochybuji, že někdo autorčiny texty bude kvalifikovat jako nelítostnou sondu do toho či onoho pojednanou neiluzivním jazykem demaskujícím to či ono, ale abych drze parafrázoval nabokovovského vypravěče: krátké řádky, pár oplzlostí a špetka oportunismu v zaneřáděném kbelíku literaturu nestvoří. K tomu, aby se Olga Stehlíková stala zlou dámou české poezie, chybí jejím textům jazyková suverenita a dost možná i obyčejný smysl pro míru. Nejsem první, kdo říká, že v poezii je rozhodující umět vynechávat. Někdy je snad nejlepší vynechat úplně všechno.

Nebylo by přiměřené z jedné publikace nepovedených textů vyvozovat závěry o tištění veršů v současných českých časopisech. Musím však konstatovat, že podobné lapsy v poslední době zaznamenávám častěji než dřív. Po paměti mohu zmínit například verše Svatavy Antošové a Daniela Hradeckého v letošním 6. čísle Hosta nebo Adama Borziče všude možně. Vrtá mi hlavou, zda se dnes tzv. etablovaným, nedebutujícím básníkům (i O. S. publikuje svá díla poměrně hojně) vůbec někdy stane, že jim časopisecký redaktor nikoli z prostorových důvodů vyřadí báseň, dostane se jim od něho nějaké podoby lektury, že s nimi probere jednotlivý verš, nebo jim texty, byť vyžádané, redakce dokonce vrátí. A je tato předpokládaná redakční laxnost ohledně poezie novum, nebo tomu tak bylo vždycky? Zcela hypoteticky si dovolím tvrdit (a čtenář snad promine ten anachronismus), že by v devadesátých letech, aniž bych si o nich pěstoval nějak přehnaně romantické představy, duchamorné texty Olgy Stehlíkové v žádném kulturním časopise (kromě Tvaru) nevyšly. A kdyby vyšly, leckdo by myslím poznal, o co běží – a ozval se.

Ve prospěch podezření, že v řadě kulturních či dokonce přímo literárních časopisů slouží básnická rubrika spíš k zaplnění prázdného místa než k orientaci čtenářského vkusu, mluví ztráta osobitosti ve výběru. Vzpomínám si, jak jsem se někdy uprostřed devadesátých let pohoršoval, jaké to básně vybírá Ivan Wernisch k tištění v Literárních novinách. Teď na to vzpomínám takřka nostalgicky – prostě zjevně ladily s jeho vkusem. Nyní mě věru žádný redaktor k rozjitření nevybízí, a pokud ano, tak z jiných důvodů (že to, co píše Olga Stehlíková, nejsou básně, není otázka vkusu). Vím, že se změnila atmosféra, změnil se způsob komunikace a tuhle propustnost leckdo, možná většina, vítá. Dnes se jeden z literárních časopisů k otevřenosti a pluralismu programově hlásí, jenže když jím listuji, vtírá se otázka cui bono? Jak si stojí tahle redaktorská vlažnost k často proklamovanému výtečnému stavu české poezie (sám jsem před pár lety říkal cosi euforického o novém sebevědomí básníků)? Je na tom tak dobře, že už ji není třeba ani přebírat?


A jak si údajné nové jaro české poezie stojí vzhledem k poněkud uprázdněné kategorii zvané kritika? Bylo by zajímavé pátrat po příčině, proč že se někteří výrazní, byť třeba sporadičtí kritici poezie devadesátých a nultých let Marek Vajchr, Vratislav Färber, Robert Krumphanzl, Martin Putna, Jiří Zizler, Václav Petrbok, Petr Boháč (zdá se, že se soustavnosti nyní vzdal i Jan Štolba), soudobé poezii nevěnují. Zda jen proto, že už mají nárok, aby je zajímaly jiné věci než recenzování poezie, nebo jsou za tím podstatnější důvody. Že jim třeba – pouze nadhazuji jako možnost – v současných básních něco fundamentálního schází. Bylo by navíc asi přirozené, aby zlatý věk českého básnictví lákal nové generace kritiků, kteří nejen vědí, ale dokážou ve svém psaní i reflektovat, že poezie nezačala včera v osm. A protože takoví se tu objevují v množství méně než stopovém, je otázka, jaké může mít kritické vakuum teoreticky důsledky pro poezii samu.

Nechci přeceňovat kritiku ani dělat jezevce pořádajícího nezralé blumy a tvrdit, že česká poezie je na tom aktuálně špatně; sám mohu jmenovat pět šest básníků, kterým visím na každém verši. Jen mám pocit, že na tom nakonec – z podstaty věci – není nijak závratně lépe než jindy, resp. není úplně produktivní rozkvět předčasně vyhlašovat. Relace mezi tzv. uznáním postavení básníka ve společnosti a kvalitou jeho poezie mi není zcela jasná. O co mám lehké obavy, je schopnost kritické reflexe. Přispívá komunitní básnické obcování, realizované především na sociálních sítích, ke kritičnosti, neřkuli sebekritičnosti, nebo spíš ne? Přispívá nepřítomnost relevantního kritického a redaktorského korektivu ke ztrátě soudnosti, kvůli níž autor dobré knihy básní (Jakub Řehák, Světla mezi prkny, Fra 2008) svolí k tak mocnému naředění své poetiky (Jakub Řehák, Světový motor, Tvar 13/2014), nebo ne? Nezbude nakonec českým básníkům jen to sebevědomí?