Soutěž o Nejkrásnější české knihy roku má u nás více než padesátiletou tradici. Letos, stejně jako loňského roku, hostil vyhlášení jejích výsledků letohrádek Hvězda na Bílé hoře. Prostředí je to důstojné, což o to, i když bělohorská pláň vzbuzuje poněkud pochmurné asociace a pro většinu návštěvníků je dost z ruky. „Snížená dostupnost“ (zaslechl jsem nedávno v rádiu a nyní využívám možnost epesní obrat použít) také zřejmě způsobila opožděný začátek ceremoniálu, který byl oproti jiným ročníkům doslova nabitý, neboť autoři koncepce letošního soutěžního klání, Kateřina Šedá a Adam Macháček, se rozhodli jej obohatit o ceny Nejkrásnější poroty, jež, cituji z katalogu, způsobí, že „vybuchne puma, která přítomné vybídne k uvažování o tom, zda je vůbec možné hodnotit knihy bez znalosti jejich obsahu, v jednom případě dokonce obsahu navzdory“. Což je ovšem pobídka k uvažování zcela zbytečnému, neboť tato soutěž se cíleně a s vědomím všech rizik, jež z toho plynou, zabývá výhradně vizuální podobou knih.

Nejkrásnější porota pak sestávala z průřezu pomyslnou čtenářskou obcí, který měl zřejmě vyjadřovat pestrost, byl však přinejlepším jen strakatý. Vedle nejmenšího čtenáře a nejmenší české herečky porotu tvořili také zpěvák, hudebník, herec, sexuolog, hasič, zástupci společenských organizací, amatérský fotbalista, majitelka modelingové agentury, z bulváru známá modelka a lékárnice, montér, lékař a někdejší olympionik či slepá výtvarnice (výčet není zdaleka úplný, dávám pouze přivonět). Sestavovatelé pravděpodobně vycházeli z předpokladu, že porotcem může být každý, tak jako v zásadě každý může vystupovat v jistých TV vstupech či u hospodského stolu. Výsledek však tentokrát nebyl krátký, jak bývá osvobozujícím zvykem u podobných TV taškařic, a na rozdíl od tlachání u hospodského stolu byl veřejný. Neposloužil tak ani autorům posuzovaných prací, ani přemýšlení o vizuální a hmotné podobě knihy jako takové. A co víc – nebyl nakonec ani zábavný.

Společně s obvyklými cenami, jichž není úplně málo (a které nejsou tématem této glosy), tak bylo tentokrát dekorováno ještě 99 autorů a vydavatelských subjektů, což způsobilo, že nezbyl prostor pro jindy obvyklé projevy laureátů, kteří rádi zapomínají, že nepřebírají Oscara. Čímž jsem zmínil jeden z nemnoha kladů ceremoniálu. Žoviální humor normalizačního matadora Alexandera Hemaly jako moderátora nedokázal zředit dokonce ani humor nechtěný. Pozorovat nelíčené zděšení plachého architekta Ladislava Lábuse (jednoho z členů Nejkrásnější komise) vystaveného moderátorovu vtipkování, že jeho bratr, herec Jiří (člen téhož komitétu) o něm kdysi kdesi řekl, že je tím hezčím ze sourozenecké dvojice, bych neváhal označit za veřejné týrání. Za vrchol výkonu průvodce tímto pitoreskním matiné lze pak považovat jeho potíže se čtením názvu nakladatelství Arbor vitae, jež omluvil slovy „Promiňte, nejsem latiník“. Zdařile mu v tomto směru sekundovali jiní ze členů Nejkrásnější komise, namátkou třeba zpěvák Sámer Issa s prohlášením, že kniha je něco jako cédéčko. Myslel tím snad, že začíná být podobně zbytečná?

Také dětští moderátoři z tzv. Bedřichovického zpravodajství vzbuzovali v přednatočených rozhovorech s porotci eufemisticky řečeno rozpaky. Jak jim mají dospělí vlastně odpovídat? Žertem? Nebo je vážně informovat o různých valérech své profese? Nepsané pravidlo velí nedojímat při podobných příležitostech roztomilostí dětí a zvířátek, je tedy třeba ocenit, že alespoň druhá položka v kompozici večera nefigurovala. Vlastně ano, vezmeme-li v potaz přítomnost neobvyklého množství sluníček sedmitečných, komentovanou i z pódia průvodcem ceremoniálu. Byla snad také ona z nějakého neotřelého dramaturgického důvodu dovezena, aby je mohla stovka na pódiu se rychle střídajících laureátů rozšlapat? V každém případě Nejkrásnější porota i pojetí celého letošního ceremoniálu sloužilo především naplnění představ jeho autorů o „jinakosti“ věci samotné. To, že vše velmi dobře zapadalo mezi ostatní práce Kateřiny Šedé, bylo také těžko přehlédnout. Jdu-li však na houby do lesa, netřeba s sebou tahat rybářský prut.